Před týdnem jsme v našich návštěvách ve Cvokhauzu dospěli k magickému číslu 100. Je to možné chápat i jako podnět k obrácení listu a aspoň nakrátko k opuštění míst, kde žijeme, tedy onoho Cvokhauzu.
Dobrou příležitost nabízí román, který se mi náhodou dostal do ruky. Jeho autorem je Jiří Petr, občan jednoho z krajských měst, jenž si nepřál být deanonymizován. Píše román, který nám laskavě míní postupně poskytovat ke zveřejnění, po částech, jak budou dokončeny. Román nese název 2024 a podtitul Útěk z Unionie. Protože v tuto chvíli sami nevíme, jak se děj románu vyvine, budeme vám ho předávat tak, jak jej od autora obdržíme.
Pěkné čtenářské zážitky!
Kapitola 1, ve které se seznámíme s Josefem a Kontinentální unií
Toho dne se Josef probudil do jakéhosi neklidu. Přitom všechno bylo správně: Budík ukazoval 05:00, což je čas, kdy podle směrnice č. 28643/2015 je každý občan Kontinentální unie povinen se vzbudit a začít pracovat pro blaho Kontinentu. Zvenčí prosvítaly první sluneční paprsky, ale byly samozřejmě tlumeny ekologickou záclonou podle směrnice č. 17538/2010. Občanům se nedovolovalo tyto záclony, vyrobené z fair trade bambusu a tropických trav, odhrnovat, protože by si tím přivodili stav ozáření prudkým slunečním světlem, což by odporovalo směrnici č. 65174/2008. Tuto směrnici svého času sepsal Kontinentální komisař Vidla, který v Komisi zastupoval tu část Unie, v níž se právě probouzel Josef. Tehdy, v roce 2008, se ještě smělo psát a říkat podle skutečnosti, že Vidla směrnici o regulaci slunečního svitu sice navrhl, ale neprosadil. Od těch dob však uplynulo hodně času a již od roku 2014 platilo v Kontinentální komisi pravidlo, že každá směrnice, která byla navržena, se považuje za přijatou a platnou. Ovšemže se zpětnou platností. Platilo to tedy i pro tu Vidlovu.
Někteří kverulující činitelé Kontinentální administrativy sice poukazovali na to, že tímto novým opatřením může nastat a také nastává situace, kdy jsou souběžně v platnosti dvě směrnice navzájem si zcela odporující. Úplně nejtypičtěji se to dalo ukázat na příkladu směrnice č. 00001/2000, která zněla takto: „Každý má právo zastávat svůj názor bez překážky. Každý má právo na svobodu projevu; toto právo zahrnuje svobodu vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem, prostřednictvím umění nebo jakýmikoli jinými prostředky podle vlastní volby.“ Tato směrnice měla za cíl napodobit první dodatek ústavy Spojených států amerických, který rovněž dával každému občanovi právo na názor, víru, přesvědčení a jejich šíření jakýmikoli cestami a způsoby. Kontinentální unie totiž v začátcích svého současného stádia měla v úmyslu podobat se Spojeným státům americkým, ba dokonce je v mnoha směrech předehnat a trumfnout. Proto začala vytvářet analogické instituce a symboly: celounijní funkci prezidenta, ministra zahraničí, vlajku, hymnu.
Počaly též přípravy na vytvoření samostatné unijní armády, čemuž však zatím zabraňuje více než sedmdesát let starý vojenský pakt, kde se vedle zemí dnešní Kontinentální unie v roli spojence, ba hegemona, stále ještě vyskytují Spojené státy americké. Mnoho vysoce postavených činitelů Kontinentální unie na tento zásadní nedostatek dlouhodobě upozorňuje a podle všeho je zřejmé, že věc brzy dojde ke kýženému řešení. Na stolech unijních administrátorů totiž už leží návrh směrnice, která praví, že „veškeré směrnice Kontinentální unie mají vyšší právní hodnotu než jakékoli smlouvy a dohody, které vznikly před zrodem Unie, a pokud jsou s nimi v rozporu, chápe se to tak, že platné a závazné jsou pouze směrnice přijaté Unií. Starší dohody jsou tímto anulovány“. Lze tedy právem očekávat, že vojenský pakt, v němž jsou účastny Spojené státy americké, zanikne, už proto, že Kontinentální administrativa převede veškeré finanční toky, dosud směřované do kasičky onoho paktu, na nový účet, z něhož se bude financovat Kontinentální armáda. Tak to aspoň říkali představitelé Unie, a ti mají podle směrnice č. 53871/2007 vždy pravdu.
Leč neodbočujme. Ona výše uvedená směrnice garantující svobodu slova (není náhodou, že šlo o první směrnici po vzniku Unie v dnešní podobě, a proto nesla magické číslo 00001) si poněkud protiřečí se směrnicí č. 98931/2014, která praví: „Každý má právo zastávat názor Kontinentální unie a jejích činitelů bez překážky. Každý má právo znát a všemi způsoby rozšiřovat myšlenky a stanoviska Kontinentální unie a jejích činitelů, ať ústně, písemně, tiskem nebo jiným prostředkem podle vlastní volby, které předchází její schválení příslušným činitelem Unie“. Někteří zvláště zvídaví občané se pokoutními způsoby dostali i k neveřejné doložce řečené směrnice. V té čteme: „Jedinec či skupina zastávající jiný názor než je názor Kontinentální unie a jejích činitelů, bude posuzován speciálním Myšlenkovým tribunálem. Podle míry odlišnosti názoru, zastávaného obviněným jedincem či skupinou, pak bude stanoven trest takto:
První provinění vůči směrnici č. 98931/2014 – zákaz veřejně sdělovat a šířit jakékoli myšlenky, dokonce i kdyby byly v souladu se stanovisky Kontinentální unie, neboť by se mohlo jednat o jejich zneužití formou ironie, zesměšnění a snížení jejich důstojnosti. Fakticky lze tento trest realizovat mírnější formou (domácí vězení až na 5 let a znemožnění jakéhokoli kontaktu s ostatními občany, včetně zabavení veškeré komunikační techniky), nebo formou přísnější zahrnující zašití úst a chirurgické spojení prstů na obou rukách a i nohách – takový odsouzený bude mít právo na příjem živin formou infuzí a výdej zplodin formou cévkování, tak aby bylo zaručeno jeho fyzické přežití, ale také naprostá mlčenlivost. Ti, kdo absolvují dané tresty, mají poté právo zařadit se mezi ostatní občany, avšak každý z nich obdrží jednoho dohlížitele, který bude kontrolovat 24 hod denně všechny jeho aktivity. Neboť, jak praví směrnice č. 99031/2014, kdo se jednou provinil, navždy se provinil a nelze mu již nikdy důvěřovat. Může však pracovat pro blaho Kontinentální unie, a proto je zapotřebí jej fyzicky zachovat.
Druhé a další provinění vůči směrnici č. 98931/2014 – izolace odsouzeného od ostatního obyvatelstva Kontinentu, jeho převoz na jednu z polárních stanic, které za tím účelem zřídila Kontinentální administrativa na řadě ker uprostřed Arktického oceánu, zhruba 1200 km od souostroví Špicberky, Zde bude odsouzený požívat veškeré svobody, lovu zvěře k obživě, pozorování noční oblohy, a zejména pravidelné přeměřování stále se zmenšujících rozměrů kry v důsledku globálního oteplování.“
Je zbytečné dodávat, že toto ustanovení dané směrnice nepočítá s ničím, co by mohlo následovat po výkonu trestu. Ostatně zkušenost tomu dává za pravdu. Z tohoto trestu se ještě nikdo nikdy nevrátil. Příroda je prostě neoblomná.
Kapitola 2, v níž si řekneme, co je genderizace a co znamenala v Kontinentální unii
Tedy zpátky k Josefovi. Důvod jeho ranního neklidu byl zřejmý. Dnes se podrobí rituálu genderizace, což je v Kontinentální unii rituál důležitější než obřezání u Židů nebo křest u křesťanů.
Zase je třeba v úvodu vysvětlit několika slovy, oč při genderizaci jde. A k jisté hrdosti nás opravňuje fakt, že při prosazování plošné genderizace se velkou měrou zasloužily členky genderizačního hnutí pocházející z téže části Unie, jako Josef. Především to byla socioložka Niklová, která první veřejně vyslovila to klíčové slovo gender. Vycházela vcelku oprávněně z přesvědčení, že toto cizí slovo v její zemi je zcela neznámo (tehdy se ještě Kontinentální unie skládala z relativně samostatných členských států, to však bylo záhy překonáno a Unie dnes představuje homogenní společenství kontinentálních občanů). Niklová tedy začala propagovat to, čím slovo gender naplnila. Poučena u sobě podobných vědců z jiných zemí (vysvětlení viz výše), jala se tvrdit, že gender je sociální pohlaví. To znamená, že jste se fyzicky narodili jako žena či muž, ale působením sociálních okolností jste se v nějakém okamžiku svého života začali cítit nikoli ženou nýbrž mužem či naopak. A protože živnou půdou podobných vědců je konflikt, Niklová vložila mezi pohlavnost jako fyzické zadání a gender jako sociální roli nepřekonatelnou překážku. Odtud byl jen krůček k tvrzení (později vtěleného do směrnice č. 86734/2015), že fyzické pohlaví, s nímž se člověk narodí, není podstatné. Důležitý je jen gender, tedy identifikace s pohlavností ve smyslu sociálním.
Tato uzákoněná teze pak nabírala nových a nových inovací, ba dokonce vědeckých směrů. První z nich byl reverzní či situační genderismus. Tato teorie pravila, že člověk se může v jednom okamžiku cítit ženou a v jiném mužem. Že gender není stabilní charakteristika, nýbrž situační proměnná. Další teorie rozebírala tzv. multigenderismus, tedy stav, kdy se v jednom a tomtéž okamžiku cítíte být ženou i mužem zároveň. Dříve se něčemu podobnému říkalo hermafroditismus a týkalo se to toliko rozmnožovacích technik, například u žížaly. Tato vulgarizace zásadního sociálního jevu multigenderismu však byla příslušnou komisí Kontinentální akademie genderistických věd v plném rozsahu odsouzena, na základě dlouholetého výzkumu bylo nezvratně prokázáno, že žížala je výlučně jednopohlavní, a celý tento úsek přírodních věd byl označen za kacířský, tmářský a lze na něj vztáhnout směrnici č. 98931/2014 včetně sankcí za její porušení (viz výše).
Mnoho badatelů na genderovém poli se zabývalo možností, zda se pociťování vlastního genderu dá vztáhnout i na jiné, než standardní kategorie muže a ženy, případně nově multigenderistické muženy. Tak se mezi možné pohlavní identity dostal například asexualismus. Zdůrazněme, že nejde o jedince, kteří mají deficit sexuálního styku z důvodu svého vzhledu, společenského chování či výše inteligenčního kvocientu; jde výlučně o jedince, kteří sex odmítají, protože ho nepotřebují případně je jim odporný, naopak překážel by jim v důsledné práci pro blaho Kontinentální unie. Jistým opakem asexualismu je multisexualismus spočívající v tom, že jedinec obdařený multisexuálním genderem je vždy připraven vykonat sexuální akt nejen s jedincem lidského rodu obou základních pohlaví, ale i s jinými předměty či bytostmi, které jsou obdařeny fyziognomickou dispozicí, jež je k sexuálnímu výkonu třeba. Multisexuálové obvykle příliš nemluví o tom, jaké předměty již k danému účelu užili, takže fantasii pt. čtenáře se meze nekladou. Kdo by třeba jen v náznaku namítal, že podobné kategorii se dříve v mužském provedení říkalo sukničkář, proutník či chlípník a v ženském provedení lehká děva, šlapka či ještě hůře, a těmito jedinci se obecně spíše většinově opovrhovalo, dnes jsou to rovnoprávné, ba z hlediska genderové plurality vysoce ceněné bytosti, nezřídka zvané na kongresy a vědecká kolokvia zabývající se otázkami genderu.
Abychom to zkrátili: postupně se vědeckým způsobem dokázalo definovat kolem sedmdesáti různých genderů, z nichž my jsme se omezili jen na ty nejčastější. To však byly pouze příklady mentálního vnímání genderové identity jedince. Mnohem zásadnější a v naší době již zcela převládající je hnutí osob, které se cítí být opačným pohlavím jaksi programově; mluvíme o homosexuálech a lesbách. Tyto dvě skupiny obyvatel se vyznačují tím, že soustavně vyhledávají sexuální styk toliko s partnery stejnopohlavními (ve smyslu fyzickém). Jejich postavení ve společnosti se v průběhu let zásadně měnilo. Ještě před půlstoletím byl homosexuální a lesbický tělesný styk trestný. Poté byl, a některými zpátečnickými jedinci dosud je, považován za zdravotní úchylku, která má možná genetické předpoklady, ale i tak by neměla být považována za normální, natož převažující. Dnes však již jsme mnohem dále. Homosexuálové a lesby (a s nimi i jiné typy genderově odlišných jedinců) určují společenský diskurs v této věci, dožadují se práv na manželství a adopci dětí, a hlavně každého, kdo se opováží proti tomu něco namítat, zostudí v médiích (těmi se budeme zevrubně zabývat za nedlouhý čas) a nakonec splní svou oznamovací povinnost (směrnice č. 47538/2014) a ohlásí držitele oněch podvratných názorů příslušnému Myšlenkovému tribunálu, který už míru jejich provinění podle kontinentálního práva posoudí a odmění příslušnou sankcí. Heterosexualita se stala symbolem zpátečnictví, úpadku a neuvědomělosti. Vrcholem tohoto snažení pak byla poměrně nedávno přijatá směrnice č. 898951/2017, kde se píše: „Každý občan Kontinentální unie má právo zvolit svůj gender. Tento proces se koná formou slavnosti genderizace, jíž podléhá každý jedinec nejpozději do dvaceti pěti let věku, Genderizace má podobu veřejného shromáždění, kam jsou statisticky podle různých genderů přizváni svědkové přijetí genderu jedincem. Každý občan Kontinentální unie má právo kdykoli po datu jeho první genderizace požádat Vysokého komisaře Kontinentální komise pro otázky genderu o změnu svého genderu. Z procesu změny genderu je vyloučena změna z genderu ženského na mužský, všechny ostatní změny provést lze.“
Josef byl ještě mladý, za pár týdnů mu mělo být právě oněch směrnicí stanovených dvacet pět let, ale rozhodně nebyl hloupý. Což mu vůbec nepřidávalo na kariérních perspektivách, ani na duševním klidu. Josef znal dobře všechny směrnice, podle nichž se ubíral jeho život. Nezpěčoval se jim, dobře věděl, že by ničeho nedosáhl, ale naopak by riskoval mnohé sankce, z nichž ty výše popsané zdaleka nebyly nejdrakoničtější.
Vystudoval sice střední školu a nástavbu pro žurnalisty, ale ta z drtivé části sestávala z biflování směrnic Kontinentální komise, doplněná o praktické semináře z jejich uplatňování, zpřístupňování veřejnosti a aplikace na nejrůznější situace veřejného života. Systém směrnic byl sice dokonalý, myslel i na ty nejposlednější a nejbanálnější okamžiky, které si vyžadovaly náležitého vysvětlení a návodu ke správnému chování, ale jeden nikdy neví, že.
Josef pracoval nějakou dobu v deníku Kontinentální kurýr. Jeho práce sestávala z každodenního studia nových směrnic, vydaných předešlého dne Kontinentální komisí, a jejich převedení do jazyka srozumitelného běžnému občanstvu. Josef tu práci moc rád neměl. Dokonce občas zapochyboval o jejím smyslu, ale tyto myšlenky velice rychle zapudil, aby se náhodou někde omylem nepodřekl a neskončil u Myšlenkového tribunálu. Dokonce si někdy namlouval, že jeho činnost má aspoň ten smysl, že pomůže čtenáři zorientovat se v tom, co nesmí, aby nic neriskoval. Jak život ukázal, mýlil se hluboce a jeho indiferentnost k návrhům homosexuálního šéfa ho nakonec přivedla s mizerným osobním posudkem k práci na stavbě.
Kapitola 3, v níž si osvojíme základní ideové kánony Kontinentální unie
Dnes tedy Josef čeká rituál genderizace. Kontinentální unie si na rituály potrpí. Už předškolní děti si v centrálním převýchovném ústavu A. S. Makačenka, pojmenovaném podle světoznámého průkopníka kolektivního školství, nositele Chorošovy ceny míru in memoriam, osvojují skandování hesel jako „Máme rádi Unii“, „Unie je zítřek náš“, „Nepřátelům unii nedáme“. Škarohlídové občas při veřejných prezentacích této masové recitace podotýkali, že ty děti vůbec nemohou tušit, co říkají, navíc vzhledem k ještě nedokonalým logopedickým dispozicím to zní spíše jako „Máme ládi Unii“, „Unie je zítchek náš“ či „Nepchátelům Unii nedáme“, byli ale vždy umlčeni poukazem jednak na to, že forma nesmí dominovat nad obsahem, a obsah je zde nade vší pochybnost správně, a navíc první president té části Unie, v níž se nacházíme a která kdysi byla samostatnou zemí, známý lidový hrdina Zdislav Šavel, vyslovoval příslušná slova s hláskou „ř“ také jako „ch“, a tudíž i to je vlastně správně. Je vůbec s podivem, že jsme to reakční písmeno „ř“ dosud ponechali v abecedě, s tím by se mělo správně po unijsku zatočit.
Jiný rituál čekal každého mladistvého kolem patnácti let věku. Jmenoval se Kontinentalizace. Odehrával se zpravidla ve školách, které tito navštěvovali. V tělocvičně nebo jiné velké místnosti se shromáždil veškerý personál, učitelé a studenti a příslušný ročník patnáctiletých předstupoval po jednom ke katedře, nad níž visel portrét Zdislava Šavla na věčné věky a nikdy jinak, povlávala zástava Kontinentální unie a na začátku a na konci slavnosti hrála unijní hymna.
K té malá poznámka. Jak každý ví, jedná se o pasáž z díla slavného skladatele Ludwiga van Beethovena, který už je mrtev bezmála dvě stě let, a nemůže se tedy sám bránit. Život však tropí hlouposti. Beethoven (1770 – 1827) měl řadu přímých i nepřímých potomků, například Franze de Paula Caroluse Magnuse Weidingera (1823 – 1882), jeho manželku Karoline Johannu Weidinger, za svobodna van Beethoven (1831 – 1919), jejich syna Franze Karla Josefa Weidingera (1855- 1931) a konečně jeho syna Arthura Weidingera (narozen 1881), který zemřel v americkém Ohiu až v roce 1955. Toto datum je nad jiné důležité. Podle donedávna platné směrnice totiž byla práva autorů k jejich dílům ohraničena 50 lety od data jejich úmrtí. Na nátlak autorských organizací se tento artikul před jistým časem zpřísnil a stanovuje nyní, že dílo je chráněno (míněno zpoplatněno) až do lhůty 70 let po úmrtí posledního z potomků původního autora. Což v našem případě poněkud není dodrženo. Beethovenův pra-pra-pra-synovec Arthur zesnul před pouhými 69 lety. A to ještě nezmiňujeme, zda se náhodou i on nedopustil otcovství, byť cizoložného, a jak by se na to zákon díval. Tak jako tak užívá Kontinentální unie Beethovenova díla protiprávně.
Malá, ale podstatná odbočka. Nejen napsání, ale i jen samo přečtení předchozího odstavce, který důvodně zpochybňuje jeho z hlavních dogmat Kontinentální unie, může Myšlenkový tribunál posoudit jako zločin. U zločinu této kategorie bývá užit trest nejvyšší: doživotní vězení na samotce, provázené nonstop, 24 hodin denně, pouštěnými projevy činitelů Kontinentální komise. Prosíme tedy pt. laskavého čtenáře, aby tuto pasáž ve vlastním zájmu nečetl, nebo se alespoň o jejím přečtení nikde nezmiňoval. Riskuje nejen osud autorův, ale i svůj. A ostatně: neradi bychom ponechali tuto truchlivou historii nedokončenou. Beethoven sice také jednu Nedokončenou napsal, ale ne kvůli Kontinentální komisi, nýbrž kvůli cirhóze.
Nuže, jak to nakonec dopadlo s hymnou? Tak, jako se vším v Kontinentální unii. Byla přijata směrnice č. 66723/2018, která zněla stručně, ale jasně: „Autorem hymny Kontinentální unie je Andělín Makrela, komisař Unie pro správné provozování unijní hymny.“
Leč zpátky ke kontinentalizaci. Tento rituál vlastně znamenal přijetí škole odrůstajících adolescentů mezi občany Kontinentální unie. Jednotliví žáci předstupovali před komisi složenou z vedení školy, zástupců Kontinentální komise (obvykle to byli komisař pro správné chování ve školách 1. stupně Jeroným Zimmerman a komisařka pro pravdu a lásku Ljuba Ďourová) a školníka, který zde zastupoval veřejnost. Adepti kontinentálního občanství měli jedinou povinnost: bez zaškobrtnutí odříkat tři hlavní kruciální hesla Unie: „Máme rádi Unii“, „Unie je zítřek náš“ a „Nepřátelům unii nedáme“. Možná namítnete, že jsou to stejná hesla, jako při kolektivních deklamacích dítek předškolních. Správně. Naši mládež přece nesmíme přetěžovat zbytečnými informacemi, bohatě jim postačí znát to hlavní a podstatné. Navíc v tomto věku už jen malé procento žáků trpí logopedickými vadami, které by mohly poškodit vyznění těch hesel. A pokud přece jen, je příslušný jedinec povinen podepsat místopřísežné prohlášení, že písmeno „ř“ se nenaučil vyslovovat schválně, neboť tím uctívá památku nebohého Zdislava Šavla.
Po tomto ceremoniálu obdrželi absolventi kontinentální průkaz, kde bylo pouze jejich číslo. Kontinentální unie už dospěla k logickému závěru, že jména jsou zbytečná, neboť všichni občané Unie přece mají stejné názory, myslí si totéž a jednají identicky, totiž pro blaho Kontinentální unie. Proto začala být novopečeným kontinentalistům udělována čísla. Navíc se i ušetřilo. Stejná čísla byla i kódem k identifikaci jedince podle čipu, který mu byl voperován již při jeho narození. Podle něho se dalo v kteroukoli chvíli zjistit, kde se nachází, co a s kým si povídá, případně zda neporušuje kontinentální směrnice, třeba tu o brzkém ranním vstávání.
Našli se jednotlivci, kteří se vzepřeli vlastnictví čipu již při narození. Tedy ne oni sami, nýbrž jejich rodiče. Matka porodila potomka někde v ústraní, mimo zraky Kontinentální administrativy, a domnívala se, že pro své dítě dělá to nejlepší, totiž daruje mu svobodu. Vesměs se takové případy provalily velice rychle. Tyto reakční matky opomněly, že čipy nemají jen lidé, ale i domácí zvířata, dokonce i lustry či jiný nábytek. Bylo tedy víceméně nemožné, aby kdokoli učinil cokoli bez vědomí Kontinentální administrativy. Jak to končívalo, si domyslíte sami. Matky putovaly do jednoho z nápravných zařízení a novorozenci byli odevzdáni do převýchovného ústavu A. S. Makačenka. Tam jim byly samozřejmě ze všeho nejdříve voperovány čipy, a poté se podrobili revoluční výchovné metodě tak, aby v patnácti letech mohli spolu s jinými stát v řadě čekající na odříkání zmíněných floskulí a převzetí kontinentálního čísla.
Pokračování příště