Kapitola 23, v níž dojde k nečekanému převratu v životě dívky Věry
Zatímco Josef prožíval cosi, co se mu jevilo být pravým svobodným životem ve vesnici po boku Marie, dívka z někdejšího Josefova sousedství ve čtvrti Zdislavka, nám již dobře známá Věra, stála před podobným dilematem jako před časem Josef. I jí se věk nezadržitelně přibližoval k okamžiku, kdy měla podle unijních zákonů podstoupit rituál genderizace. Až doposud se Věra snažila být víceméně neviditelná. Žila v představě, že když na sebe nebude ničím nápadným upozorňovat, unijní úřady si jí nebudou všímat a nechají ji v klidu prožívat každodenní tlačení či brždění trolejbusu směrem na Letiště Zdislava Šavla nebo odtud zpět, a též pracovní povinnost prodeje whisky Zlatý tento cizokrajným osobám. Věra samozřejmě věděla, že celá Unie je prošpikována kamerami, dohlížejícími na to, aby unijní občané dodržovali všechna platná pravidla, dokonce i ta, která ještě nebyla uvedena v platnost, čímž byli občané ve svých aktivitách regulování takříkajíc preventivně. Každý si dobře rozmyslel, než něco učinil, zda náhodou nepřekročí nějaké pravidlo. A protože těch zákonů a pravidel bylo značné množství, nikdo je nebyl schopen všechny znát, pročež bylo lepší nekonat nic zvláštního, jen samé všední činnosti. Nákupy cvrčků, hlazení kaktusů a podobně.
Tehdejší unijní vrchnost dobře věděla, proč všechna ta pravidla a regule vymýšlí. Jejich cílem totiž nebylo jen udržovat občany ve stavu apatické pasivity, ale především se na základě skutečných či jen vymyšlených porušení zákona zbavovat svých protivníků v mocenských strukturách. Platilo dobře známé pořekadlo: „největší nepřátele máš mezi svými spojenci“. Proto se každou chvíli stávalo, že najednou z veřejného horizontu zmizel nějaký funkcionář, ještě včera všemocný vládce nad životy jiných, a byl nahrazen jiným, ještě neokoukaným, u něhož se předpokládala alespoň po nějaký čas důsledná loajalita. Takový nový vrchnosta teprve poznával slasti moci a nechtěl o ně hned tak přijít. Proto se unijní vláda a guberniální podvlády skládaly z čím dál mladších jedinců. Tento trend měl ovšem svá rizika. Jakmile se do prostředí unijních či guberniálních vrchností dostal nějaký extrémně mladý jedinec, hrozilo, že svou zbrklostí a nezkušeností způsobí potíže nejen sobě, ale i svému mocenskému okolí.
Něco takového se přihodilo jednomu takovému mladíkovi, jenž vzápětí po své genderizaci, kdy si přisvojil nový, avšak nijak nebezpečný gender „Nebinární Pribináček“, nastoupil do guberniální vlády na post ministra zahraničních událostí. Nevěděl však do té doby, že mezinárodní události se řídí v centru Unie, nikoli na úrovni jednotlivých gubernií. Domníval se bláhově, že jako ministr bude mít nějaké pravomoci. Přitom jedinou pravomoc, jíž byl obdařen, bylo navštěvovat zasedání guberniální vlády a tam hlasovat pro všechny návrhy, které do gubernie přicházely z centra Unie. Pribináček nebyl zrovna myslitel, ale některé věci přece jen tušil. Třeba že mandarinky obvykle nerostou v horách a brambory na poušti. Když však Unie rozhodla jinak, musel sklapnout patky a poslušně zvednout ruku. Zkusil sice navrhnout, že by se v horách možná daly pěstovat hrušky, ale po této větě jej zpražil fialový pohled premiéra Kytky, takže se Pribináček schoulil ve své židli za vládním stolem a přál si státi se neviditelným. Jak asi vytušíte, po této eskapádě už Pribináček nic podobného nezkusil.
Přesto i na Pribináčka jednoho dne došlo. Jak už víme, na sever od Unie se rozprostíralo Norsko, s nímž Unie uzavřela oboustranně výhodnou smlouvu o převzetí souostroví Špicberky výměnou za zavedení suchého zákona. Dokud se totiž v Unii směl konzumovat alkohol, přecházely hranice mezi Unií a Norskem každý večer zástupy mladých Norů, aby si v Unii užili doma zakázané libůstky. Zpravidla to končilo tak, že příhraniční oblasti Unie byly k ránu posety porůznu ležícími postavami, z nichž některé se už, často marně, snažily mátožně vstát a zamířit směrem k domovu, jiné teprve dospávaly noční veselí. Pro Unii to velká újma nebyla, neboť tím rapidně vzrostl odbyt lihových nápojů, a tím i příjem guberniálního rozpočtu, neboť na etanol byla uvalena spotřební daň ve výši 300%, což mladé Nory nemohlo odradit. Norsko totiž mělo značné zásoby ropy, kterou prodávalo podobně předraženě do Unie, a proto průměrný příjem Norů převyšoval zhruba trojnásobně platy ministrů guberniální vlády.
Takto probíhalo soužití Unie s Norskem dlouhá léta. V podstatě až do okamžiku, kdy nastoupil na ministerstvo zahraničních událostí Pribináček. Při jedné z inspekčních cest do pohraničí byl přítomen rannímu rituálu probouzení Norů z limbu a jejich značně nekoordinovanému přesunu přes hraniční čáru. To jej, jako člověka vychovaného ve spořádané rodině traktoristy a provozovatelky penzionu, taktéž členů guberniální vlády, znatelně rozladilo. „Naše krásná gubernie je hyzděna těmito obludnými kreaturami?“ pomyslel si tehdy. Načež se jal přemýšlet, jak ošidnou záležitost napravit. Bylo jasné, že mu neporadí ani rodiče ani jiní vládní kolegové, neboť ti se drželi hesla „hlasovat pro, neptat se a nemyslet“.
Pribináček se tedy rozhodl na to jít takříkajíc od lesa. Jednoho večera se převlékl do tradičního norského kroje, skládajícího se z rajtek, kazajky a sobích parohů na čepici, a vydal se přímo do epicentra dění. Vstoupil do hospody U zdělaného Dána (tento název vymyslel kreativní majitel podniku, aby tím kamufloval skutečnou národnost svých hostů) a prvně v životě okusil onu tekutinu, kvůli níž Norové překračovali hranice Unie. Po prvním loku se Pribináčkovi udělalo nevolno. Motala se mu hlava, obracel se žaludek, klátil se jako ve vichřici, načež uklouzl na naleštěné a dosud norskými útrobami neznečištěné podlaze a padal na zem tak nešikovně, že si urazil z čepice sobí parohy. Což vyvolalo mezi Nory bujaré veselí. Jali se kolem Pribináčka tančit jakýsi rituální kankán a vykřikovat u toho nějaká slova, jimž Pribináček nerozuměl. Bylo to totiž v norštině. Když Norové zaznamenali, že Pribináček jejich mluvě nerozumí, došlo jim, že jde o špicla. Uchopili jej, což nebylo nesnadné, Pribináček byl postavy pomenší a rozhodně nikoli atletické, spíše obalené vrstvou podkožního tuku, takže se ani nepokusil bránit. Norové Pribináčka vynesli z hospody a hodili jej do protějšího příkopu. Smůla byla, že právě do toho příkopu velká část Norů prováděla výměnu tělních tekutin, neboť skromné WC uvnitř hospody rozhodně nemohl absorbovat takovou frekvenci oné činnosti. Když se Pribináček aspoň trochu vzpamatoval z hrůzného zážitku a vyhrabal se z nevoňavé vegetace, zrodilo se v něm jasné odhodlání: Za tohle musí Norsko pykat. Odebral se do ministerského úřadu a tak jak byl, ještě poněkud nespolečensky vyhlížející, vyhlásil Norsku válku.
To však neměl dělat. Ještě téhož večera si jej do premiérské rezidence nechal přivézt ministerský předseda Kytka a po příslušné úplné tělesné očistě k němu za zavřenými dveřmi asi čtyři hodiny dosti nelaskavě promlouval. Obsah té promluvy měl zůstat utajen, avšak my, co víme všechno, víme i to, co se v pracovně dělo. Nejprve premiér Kytka vyjmenoval Pribináčkovi všechna pravidla a zákony, jejichž porušení se dopustil. To zabralo první dvě hodiny. A zhruba stejný čas Kytka věnoval výčtu sankcí, které na Pribináčka čekaly. Zkraťme to. Jako první měl, ještě ve funkci ministra pro zahraniční události, zrušit válečný stav s Norskem, omluvit se norskému velvyslanci a na svou funkci rezignovat. Poté byl Pribináček převezen na letiště, odkud jej vládní speciál dopravil na Špicberky. Co jej čekalo tam, už tušíme z předchozího vyprávění. Od té doby se v gubernii nesměly prodávat lihové nápoje a guberniální vláda se musela zavázat k trojnásobnému odběru předražené norské ropy.
Od této ukázky vzorové guberniální spravedlnosti se vraťme k Věře. Termín její genderizace se nezadržitelně blížil. Je třeba podotknout, že dívky to měli s genderizací trochu jednodušší než osoby, které přišly na svět s mužskými orgány. Tací byli považováni z principu za škodlivé a nežádoucí a genderizace je měla jejich mužství tak či onak zbavit. Osobám s orgány ženskými stačilo jen prohlásit, že nenávidí heterosexuály a mají lesbickou orientaci. „Nojo“ říkala si Věra. „To není tak strašné, slova se mluví a voda teče. Jenomže co když po mně bude genderizační komise chtít názorně předvést onu orientaci? Co pak? Já se přece nemohu spustit s nějakou takovou. To by nemuselo dopadnout dobře.“
Jak si tak lámala hlavu, došla na cestě od zabržděného trolejbusu až k domu v němž bydlela, a ve vedlejším bytě též, jak víme, i její starý otec. Pohled do jeho oken ji přivedl k nápadu. Vypůjčí si od otce nějaké hodně ušmudlané pánské oblečení, dlouhé vlasy sepne gumou od zavařovačky a strčí pod otcův starý klobouk a zkusí genderizační komisi obalamutit tvrzením, že tento oděv vyjadřuje její osobnost a genderovou orientaci.
Měla ten den štěstí. V jednom zapadlém regálu shopping centra našla rezavou pikslu s mnoho let starým pivem. Poučena předchozí zkušeností s nákupem, jednoduše, zády ke kameře, strčila plechovku pod kabát a s bušícím srdcem a košíkem plných instantních cvrčků překonala Rubikon v podobě podezřívavě vyhlížející pokladní. Navzdory očekávání se akce podařila a Věra stála za pár okamžiků přede dveřmi otcova bytu. Vešla dovnitř, bylo odemčeno, tehdy se v Unii nesměly zamykat domovní dveře, protože nebylo nikdy předem jasné, zda případně kdy dorazí nějaký kontrolor. Kamery byly sice namontovány všude, ale platí staré známé „důvěřuj, ale prověřuj“.
Když vstoupila do bytu ještě trochu zavánějícího odérem smažených cvrčků, rozhlédla se, kde má otec rozmístěny kamery. Našla vhodný úhel, který se zdál být kamerami nepokryt, vyndala zpod kabátu rezavou plechovku a hlasitě se rozkašlala, aby mikrofony v kamerách nezaznamenaly známé lupnutí víčka otevíraného pikslového piva. Musela pak kašlat a frkat ještě chvíli a dosti intenzivně, aby nebylo slyšet, že otec spořádává obsah nádoby. Když skončil, Věra opět obratně vložila prázdnou plechovku do kabátu.
Mezitím otec, už řadu let neokusivší omamnou tekutinu, upadl do bezvědomí. Věra se jala přehrabovat v jeho šatníku a vybírat co neumolousanější hadry, v nichž hodlala předstoupit před genderizační komisi. Vzhledem k tomu, že Věřin otec, od zmizení její matky, žil sám, nebylo to zase tak nesnadné. Otec v podstatě nevycházel z bytu, po bytě se pohyboval ve starých teplákách a noční košili, takže většina jeho oblečení visela v šatníku již léta bez jakékoli péče. Věra nejprve vyhrabala prastaré boty, jejichž původní barva byla zřejmě hnědá, ale postupně, tak jako i většina zbylého šatstva, získala odstín neurčité šedi. Boty navíc měly odchlípnuté podrážky, takže bylo zapotřebí v nich našlapovat opatrně, aby si jeden přes ty žraloky nepřivodil úraz. Obdobně pochodila Věra i s ostatním ošacením. Oblékla si letitý a silně kousavý svetr z chemlonu, jímž se v Unii odedávna nahrazovala vlna, neboť platil zákaz chovu ovcí, neboť se tím chránilo životní prostředí. Ovce totiž, stejně jako kozy nebo krávy se vyznačují výraznou bzdivostí, což zvyšuje procento CO2 ve vzduchu, a to je podle unijní komisařky Bréci Blumbergové naprosto nepřijatelné.
Zmiňujeme-li Brécu Blumbergovou, je třeba o ní pojednat trochu šířeji, neboť její život a dílo jsou v Unii považovány za vzorové a vyučuje se o nich obšírně po celých pět let povinné školní docházky. Bréca Blumbergová původně pocházela z Norska, ale protože tam ještě panoval zastaralý zvyk, že v mládí se člověk má učit a v dospělosti pracovat, prchla odtamtud do Unie za pomoci soukromého tryskáče svého otce, Nilse Blumberga. Jakmile vystoupila z letadla, nechala otce okamžitě zatknout za porušování unijních zákonů o nutnosti snižování emisních plynů. Pak poskytla přítomným novinářům rozsáhlé interview, v němž upozornila na společenskou nebezpečnost činů starého Blumberga. Mezitím si personálem letiště nechala odtáhnout tryskáč do hangáru, protože není vyloučeno, že se bude ještě hodit. Byla to předtucha oprávněná, jak uvidíme níže.
Vládní limuzína pak odvezla Brécu do premiérské rezidence, kde ji s plnou parádou, dechovkou a přípitkem limonádou s příchutí chlévské mrvy přijal sám premiér Kytka. Po několikahodinovém srdečném rozhovoru s přátelské atmosféře slíbil Kytka Bréce, že do příštího roku zařídí, aby nad jeho gubernií nebyla ve vzduchu ani jediná molekula CO2. Bréca pak obdobným způsobem navštívila všechny ostatní unijní vůdce a vymohla si od nich řadu podobně snadno splnitelných slibů. Na závěr tohoto diplomatického turné přeletěla oceán (ovšem ne ve svém soukromém tryskáči, ten zůstal zaparkován v bezpečí hangáru, nýbrž vládním speciálem, který se právě vrátil z mise na Špicberky, kam deponoval exministra Pribináčka). Za oceánem pak Bréca přijala – všímejte si toho jazykového a věcného posunu: přijala, nikoli byla přijata – řadu současných i bývalých nejvyšších politiků. Setkání zpravidla vypadalo tak, že každého z těch světových lídrů dlouhým proslovem sepsula, obvinila je z toho, že záměrně vypouštějí do vzduchu CO2 a dokonce – považte – ještě stále zatvrzele a zpátečnicky chovají bzdící skot i brav. Pak, spokojená se svým výkonem, se Bréca vrátila do naší gubernie, převzala z rukou hlavy státu řád Zdislava Šavla za zásluhy o lidstvo a uchýlila se do patnáctipokojové vily, kterou obdržela jako hmotný doplněk k onomu vyznamenání. Z vily příliš nevycházela, neboť jí to nedoporučili rozvědčíci, zjistivší, že kdyby náhodou vyšla na veřejnost, patrně by jí někdo rozbil ústa nebo aspoň sdělil něco od plic. Ke světu pak Bréca promlouvala výlučně přes vlastní televizní kanál, přidružený ke státní televizi Unie News. Co tam říkala, nikdo neví, a nevíme to ani my, kteří víme všechno. Proč? Protože to říkala norsky.
Leč zpátky k Věře a její genderizaci. Poté, co vyhrabala ze šatníku svého stále ještě duchem nepřítomného otce výše zmíněné oděvy, přesunula se do svého bytu, ze zvyku pohladila kaktus a poté, co zastavila krvácení z ruky, jala si chystat garderobu na genderizaci. Chemlonový svetřík, zívající škrpály a vlasy svázané pod neforemnou hučku. Kulantně řečeno, vypadala opravdu barvitě.
Vyšla z bytu a zamířila do Genderizačního úřadu. Byl však poněkud vzdálen jejímu bydlišti, a tak se rozhodla využít městskou hromadnou dopravu. Počkala na zastávce poblíž jejího bydliště na první tramvaj. Když vozidlo dokodrcalo a otevřely se přední dveře, vztyčil se šofér ze svého místa a Věru rázně a nevybíravě vypoklonkoval se slovy „Žebráky nevozím“. Věra pochopila, že svým vzezřením vskutku nesplývá s okolím, a tak zkusila přilehlé metro, kde jí žádný řidič jen tak lehce nemohl zamezit vstupu. Usedla na nejzadnější lavici posledního vagónu a snažila se tvářit, že tam vlastně není. Trochu ji překvapilo, že s každou další zastávkou z vagónu mizeli cestující a přesouvali se do přednějších, byť zaplněných, kde bylo jen pár míst na stání. Ve finále seděla Věra v celém voze sama. Mělo to své výhody. Mohla si vážněji a nerušeně zapřemýšlet, co bude nalhávat genderizační komisi.
Když dojela na stanici poblíž Genderizačního úřadu, spořádaně vystoupila z vagónu. Už ji ani nepřekvapovalo, že zatímco předtím byl perón do posledního centimetrů zaplněn čekajícími cestujícími, náhle se před ní utvořila metr a půl široká stezka vedoucí k jezdícím schodům. Vyjela po nich – před ní ani za ní nejméně dvacet schodů nebyla ani noha – a vystoupila na stanici. Za sebou zaslechla jen dětský křik a utišující hlas nějakého rodiče: „Neboj se, Katuško, to není čarodějnice, o níž jsme si četli tuhle tu pohádku. To je normální občanka jdoucí konat svou nejčestnější povinnost. Tebe to časem také bude čekat“. Dítko odpovědělo otázkou: „A taky budu muset vypadat takhle příšerně?“ Rodič – nebylo zřejmé, jakého pohlaví, hlas měl hluboký, ale byl v lodičkách na šteklech, v minisukni a s naditými push-upkami – pravil: „Těžko říct, holčičko, do té doby vyjde ještě tolik unijních směrnic, že to neodhadnu. Ale je to jen chvíle. Něco odříkáš, jako ve škole básničku o Zdislavu Šavlovi, a půjdeš domů, tak se toho neboj.“ Dítko se zklidnilo a Věra vešla do hlavního vchodu Genderizačního úřadu.
Překvapilo ji, že chodby byly skoro prázdné, jen tu a tam se mihl stín nějaké úřední osoby, ale ihned zapadl do nejbližších dveří. Připadala si jako ta postava z dávno zakázané Kafkovy povídky o dveřníkovi u bran Zákona. V té povídce přišel poutník k branám Zákona a u nich stál dveřník. Poutník žádal o vstup k Zákonu. A dveřník říkal: Není to možné. Za těmito dveřmi jsou další dveře a u nich další dveřník, a tomu ani já nedohlédnu na kotníky. Musíš čekat. A tak poutník čekal, až nadešel jeho poslední den. Poutníkovi bylo divné, že za celý čas, kdy čekal na vpuštění do bran Zákona, sem nepřišel někdo jiný se stejnou žádostí. V tu chvíli dveřník ustoupil od bran a říkal: „Tyto dveře byly určeny jen tobě. Já teď půjdu a zavřu je.“
Věra byla vzdělaná, protože chodila do školy ještě předtím, než se její délka kvůli nově příchozím zkrátila na pětileté minimum a kdy ještě bylo možné aspoň pokoutně sehnat nějakou literaturu přinášející poučení, ne jen brožurky o krásách života v Unii. Proto ji vzpomínka na Kafkovu povídku trochu vyděsila. Ale na delší zamyšlení už nebylo času. Z jedněch dveří v chodbě vystoupila postava a pravila: „Pojď dál, Věro, už jsme na tebe čekali“.
V místnosti byla rozesazena genderizační komise za dlouhým předsednickým stolem. Nějakých osm či deset osob, vesměs oděných podobně jako ten rodič v metru před pár okamžiky. Slova se ujal předseda komise:
„Věro, přišla jsi vykonat proceduru genderizace, je to tak?“
„Ano,“ špitla Věra tak neutrálně jak jen dokázala, ačkoli se jí útroby svíraly úzkostí a strachem.
„Předseda pokračoval.“ Vidím, Věro, že jsi přišla oblečená velmi zvláštně. Mnoho takových jedinců běžně nevídáme. Můžeš nám vysvětlit důvody?“
„To je jednoduché,“ dodala si kuráž Věra. „Chtěla jsem na první pohled demonstrovat, jak opovrhuji veškerým heterosexuálním marasmem a preferuji neortodoxní demonstraci svého skutečného genderu. Jsem totiž autonomní, lesbicky orientovaná, ale dosud zcela asexuálně existující bytost, která odmítá upozorňovat na primární pohlavní znaky dané při narození.“
„To slyšíme moc rádi, viďte, kolegyně a kolegové,“ hekl předseda a podíval se na spoluzasedající, kteří si mohli ukroutit hlavu při souhlasném přitakávání Věřinu projevu. Po krátké poradě komise se předseda zvedl a k témuž vyzval i Věru:
„ Autonomní, lesbicky orientovaná a dosud asexuálně existující Věro, uspěla jsi před genderizační komisí bez nejmenších námitek, zde je tvoje osvědčení o úspěšné genderizaci. Přejeme ti, aby se na tvém stávajícím stavu nic zásadního nezměnilo, protože v takovém případě bys byla poslána do tábora nucené genderizace, kde dlí zvláště otrlí a vzpurní jedinci, kazící naši unijní genderovou vyváženost. Jdi a tlačíc či brzdíc trolejbus na letiště Zdislava Šavla, konej svou povinnost vůči Unii, ať na tebe můžeme být hrdi.“ S těmito slovy Věru propustil.
Věra ještě ani na ulici nemohla věřit, že jí to všechno prošlo tak snadno. Že by přece jen byla na světě nějaká spravedlnost, jak jí říkali ještě na základní škole, když neměla jen pět tříd?
(pokračování příště)
