Kapitola 17, v níž se dozvíme, jak zásadní význam pro Kontinentální unii mělo souostroví Špicberky
Už několikrát jsme se v předchozím líčení dotkli souostroví Špicberky, které se nachází na sever od Kontinentální unie, ve směru k severnímu pólu. Zdánlivě tento víceméně pustý kus země a ledu nemohl mít pro Kontinentální unii jiný význam, než ten, který jsme již několikrát popsali, totiž jako destinaci pro odklizení neposlušných či jinak nepohodlných občanů Unie. Pravda, tento typ využití byl nejčastější a řečeno hezky unionsky, transparentní. Každý jedinec, deportovaný na Špicberky, byl totiž ovázán po vzoru svěrací kazajky, aby nedostal cestou zaječí úmysly, do vybraného transparentu, vyráběného státním podnikem Spojené transparentovny a praporárny, v čele jehož dozorčí rady stál nám již známý komisař Lopata. Na transparentu bylo zpravidla jedno z hlavních hesel Unie. Tak schválně: zdalipak jste četli pozorně a vybavíte si je? No přece „Máme rádi Unii“, „Unie je zítřek náš“ a „Nepřátelům Unii nedáme“. Než začnete pokračovat ve čtení tohoto příběhu, měli byste si ta tři hesla náležitě osvojit. Uvědomte si totiž, že i ve vaší pracovně, ložnici, kuchyni či na zahrádce jsou instalovány kamery, které 24 hodin denně zaznamenávají každé vaše hnutí. A to i tak drobné, jako je nechápavé povytažení obočí, když se po vás chce odříkat hlavní hesla Unie. Tak pozor!
Leč zpět na Špicberky, norsky Svalbard. Jde o souostroví v Severním ledovém oceánu. Nachází se severně od evropské pevniny, zhruba uprostřed mezi severním pobřežím Norska a severním pólem. Je to skupina ostrovů roztroušených mezi 74° a 81° severní šířky a mezi 10° a 34° východní délky. Největším ostrovem souostroví je Západní Špicberk, následují Severovýchodní země a Edgeův ostrov. Největším městem je Longyearbyen. Trvale obývané jsou pouze tři ostrovy: Západní Špicberk (Spitsbergen), Medvědí ostrov (Bjørnøya) a Hopen. K tomu jen pár poznámek. První známky osídlení na Špicberkáchz jsou doloženy už z pozdní doby kamenné, o tom však svědčí jediný nález, a to pazourek, který známe všichni z dětství z dnes již zakázané knihy Lovci mamutů. Proč zakázané? Protože se unijní komisariát pro povolování literárních děl usnesl, že Štorchovo dílo nese známky xenofobie (vystupují zde jacísi dnešním občanům Unie nepodobní tvorové a domlouvají se skřeky, čímž je jasně dávána autorova xenofobní snaha vyjádřit nadřazenost nad těmito nebohými tvory), a také násilí na živočišstvu. Už sám název napovídá, co tvořilo základ jídelníčku oněch bytostí z dávnověku: velcí chlupatí mastodonti nikoli nepodobní slonům. Pochmurný příběh vyhynutí mamutů nám připomíná, jak zpozdilé jsou snahy o polapení a poté konzumaci těch krásných tvorů.
Nemůže to nepřipomenout osud afrických slonů, kteří byli vybiti tamními pytláky jen proto, že bohatli na prodeji klů z mrtvých zvířat. Patrně byl do afričtiny před touto tragickou epizodou přeložen Štorchův román o mamutech a pytláci se ve školách, zřízených v buši unijními neziskovkami za peníze z daní unijních občanů, z té knihy inspirovali. Není však zřejmé, zda po skolení zvířete a uříznutí klů nastoupila, tak jako ve Štorchovi, kamarila bytostí ženského pohlaví (ve Štorchově časech ještě nebyly známy zásady genderizace, a tak se, rovněž zpátečnicky, majitelky ženských pohlavních orgánů prostě označovaly za ženy), jejichž úkolem bylo z mamuta (zde slona), stáhnout kůži a tu pak žvýkat, aby změkla a daly se z ní šít oděvy a stavět obydlí. Jak zacházely africké ženy s kůžemi slonů, není jisté, určitě však nebylo nutné z nich pořizovat zmíněné předměty, neboť pytláci a jejich ženy byli oděni výlučně do bavlněných triček s reklamou na limonádu z příchutí chlévské mrvy, které dostávali v rámci humanitární pomoci od příslušných neziskovek, a bydleli zpravidla pod stromem, na nějž si předtím umístili satelitní parabolu, aby mohli přijímat jeden ze dvou programů unijní televize. Hádejte, který asi? Vzhledem k tomu, že teplotní rozdíly mezi střední Afrikou a Špicberky činil v průměru nějakých 80° Celsia, je odpověď na tuto otázku nasnadě.
Co se obyvatel Špicberků týče, vesměs žili v osadách s počtem v řádu desítek lidí. Těch však ubývalo spolu s populačním vývojem. Na ostrovech byla totiž jediná škola a vcelku bez výjimky se rodiny, jejichž děti tuto školu vychodily, odstěhovaly do blízkého Norska. To mělo několik výhod: neběhali tam volně lední medvědi a měli tam shopping centra, kde bylo možné si nakoupit něco k snědku, aniž by jedinec musel vyrážet za soumraku na rozbouřené moře mezi kry s nejistou vyhlídkou, že uloví nějakou rybu. Pravda v Norsku se tou dobou ryby už jíst nesměly a shopping centra je nenabízela, zato měli pestrý sortiment výrobků ze hmyzu, o kteréžto záležitosti již byla a ještě bude řeč.
Nevýhodou pobytu v Norsku bylo to, že tam už mnoho let platila důsledná prohibice. Alkohol byl nedostupný, nesměl se prodávat a konzumovat, a kdyby někdo tento smrtící mok náhodou do země propašoval a byl přistižen, nebylo to na Špicberky tak daleko, jako z centrální Unie.
Tradovalo se, že alkohol byl v Norsku zakázán v důsledku nemírného zpiťarství tamního dělnictva, které, dokud se to smělo, obvykle propilo celou výplatou dřív, než ji doneslo domů, čímž způsobovalo svým rodinám bídu a hlad a svým zaměstnavatelům výpadky, než je přešla mnohodenní kocovina. Taková je oficiální verze. My však víme, že to bylo jinak.
Když představitelé Kontinentální unie jednali s norskou vládou o unijním záměru využívat Špicberky svrchu mnohokrát uvedeným způsobem, norská vrchnost se zavázala, že zavede prohibici, neboť tou dobou už platila v celé Unii. A pro Unijní komisi nebyla přijatelná představa, že se unijní občané jezdí opíjet do té severněji ležící země. Alkohol by unijní konzumenty mohl přivést k řadě nepřípustných myšlenek, například že pohlaví jsou jen dvě a celá genderizační ideologie slouží jen k ovládnutí mysli, a tedy i činů unijních občanů. Norsko se však Špicberků rádo zbavilo, protože z nich nebyl žádný užitek, jen pravidelná migrace tamních rodin s povyrostlými dětmi, které přinášely také nevhodné myšlenky, třeba o tom, že jíst ryby je zdravější, než cvrčky. Snaha o převýchovu a vymýcení podobných názorů byla pracná a finančně náročná. Na každou nově přimigrovavší špicberskou rodinu musel být nasazen tým dohlížitelů, udavačů a umravňovatelů, a to leze do státní kasy. Tak došlo k tomu, že Špicberky se staly de facto trestaneckou kolonií Kontinentální unie.
Pro Unii to mělo řadu výhod. Jak tak mizely skupiny občanů do Norska, mohla Unie na ostrovy exportovat své zločince a přestupkáře. Takže se vlastně ani neměnila základní demografická data. V době, o níž píšeme, tvořilo obyvatelstvo celých Špicberků nějaké dva a půl tisíce osob. V přepočtu na rozlohu ostrovů to činilo hustotu osídlení 0,044 obyvatele na km2. Jeden zoolog odhadl, že to je zhruba dvanáctkrát méně, než kolik tam žije ledních medvědů. To se však nedalo potvrdit, protože se nikdy nekonalo oficiální sčítání medvědů. Ne snad, že by nebyla vůle, ale ve špicberské škole se učila matematika podobně jako u amazonských Kečuánců, kteří znají jen tři číslovky: jedna, dva a hodně. Osídlení lidským obyvatelstvem také neproběhlo standardním sčítáním, nýbrž tak, že nad ostrovy přelétala letka norských inspektorů populace a piloti prostým pohledem z oken počítali pohybující se body na pevnině. Stejnou metodiku bylo lze použít i na medvědy, ale s těmi je ta potíž, že jsou si navzájem příliš podobní, a nadto mívají tendenci zalézat do moře a soupeřit se špicberskými rybáři o úlovky. Takže nápad na sčítání medvědů prostě zahučel pod vodu. Ostatně: koho by to vlastně zajímalo? Medvědy jistě ne.
Kapitola 18, v níž se dozvíme, čím Špicberky získaly svůj doopravdy hlavní význam.
Navzdory všemu, co bylo o souostroví řečeno, nacházela se zde unikátní instituce doslova světodějného významu. Ta instituce nesla název Špicberské globální úložiště semen (norsky Svalbard globale frøhvelv). Šlo o zabezpečené úložiště semen, které bylo vybudováno za polárním kruhem poblíž správního střediska Longyearbyen. Toto zařízení bylo založeno pro zachování široké rozmanitosti semen rostlin z míst po celém světě v podzemní jeskyni. Tak aspoň zněla důvodová zpráva, která zdůvodňovala program na získání finančních prostředků k vybudování úložiště. Původně se předpokládalo, že bude na základě rozhodnutí OSN vypsána celosvětová „semenná daň“. Nápad však zkrachoval díky nedostatečně uvědomělým zástupcům zemí třetího světa v OSN. Za všechny to vyjádřil velvyslanec z Ugandy Ami Idin těmito slovy: „My vám na nějaký semeno serem, máme dost vlastního – podívejte na populační křivku u nás – a třeba v Kontinentální unii. Víte, o čem mluvím…“ Zástupci „prosemenného“ daňového opatření se pochopitelně styděli přiznat, že netuší, o čem ten dobrý muž temné pleti mluví, a tak daň prostě stáhli z programu.
Ta gramatická záměna semen a semene, které se dopustil velvyslanec z Ugandy Ami Idin, a bez ohledu na to, zda záměrně, nebo jen proto, že neuměl jinak než ugandsky a překladatel z angličtiny do ugandštiny taky nebyl žádný lingvista, nicméně nezapadla a jak uvidíme dále, stala se jedním z klíčových prvků Unio-špicberského soužití.
Původním smyslem onoho zařízení bylo vytvořit bezpečné útočiště rostlinných semen v případě velkých regionálních či globálních krizí. Tomuto cíli byla podřízena veškerá technologická základna: Úložiště je umístěno v pískovcovém masivu poblíž longyearbyenského letiště v nadmořské výšce 130 metrů. Mezi hlavní výhody umístění právě zde patří: tektonická stabilita a tedy žádné nebezpečí zemětřesení, nadmořská výška zajišťující, že úložiště nebude zatopeno, ani kdyby všechen sníh na pólech roztál, snadná dopravní dostupnost (fjord Adventfjorden díky Golfskému proudu nikdy nezamrzá) a především stabilní teplota podloží -3°C. Semena jsou chlazena pomocí generátorů fungujících na uhlí (které je těžené na ostrovech). I pokud by generátory vypadly, potrvá několik týdnů, než se teplota zvýší na původní -3 °C. Jednoduše řečeno, semena prostě nerozmrznou, ani kdyby na ostrovech přistáli Marťani. Ostatně, proč by zrovna Marťany měla zajímat nějaká semena, no řekněte…
Leč zpět k financím. Vybudování úložiště bylo nakonec hrazeno pouze z unijních prostředků, neboť Unijní komise vypsala pro své občany obdobnou daň, jakou původně navrhovala v OSN. Unijní systém zajišťoval, že de facto nemohlo dojít k žádné daňové nekázni. Každý pracující zde byl placen bezhotovostně na účet, a z toho mu byly automaticky strhávány veškeré daně a poplatky, včetně pokut za polehávání v parku, jak jsme se mohli dočíst v předchozím líčení. Navíc občan neměl žádnou příležitost seznámit se se stavem svého účtu, neexistovaly už bankomaty, proč taky, když neexistovala hotovost, a proto se ve finančních otázkách musel plně svěřit do péče Unie. To ovšem samozřejmě nakonec každý rád podstoupil, protože přece „Máme rádi Unii“ a „Unie je zítřek náš“. Navíc každé ceknutí proti moudrým rozhodnutím Unijní komise by znamenalo jednosměrnou jízdenku na Špicberky.
Proč vlastně Kontinentální unie tak stála o výstavbu onoho úložiště semen? Vysvětlení je prosté. Inspirovala se slavným vystoupením Amiho Idina s tou lexikální přesmyčkou. Nepůjde o úložiště semen, nýbrž semene. A to takového, které bude odebráno všem deportovancům z Unie na Špicberky. Úložiště mělo zajistit, že příslušný trestanec nebude moci svým semenem jakkoli potřísnit zářivě růžové zítřky Unie. Proto se mu ihned po odebrání semene provedla vasektomie. Semeno pak putovalo do Úložiště. To bylo pro ten účel jak dělané. V obřích ledových halách byla uchovávána semena v černých krabicích zmražených na teplotu mezi -10 až -20 °C, což by mělo zajistit perfektní stav semen nejméně stovky let. Počítá se s maximální kapacitou 2,25 miliardy semen. Což v převodu na počet obyvatel na celé planetě činí zhruba třetinu stávajících pozemšťanů. I kdyby z každého deportovaného majitele semene vzešel do budoucna jediný potomek, tímto zařízením se Unie zbavila poměrně značného populačního rizika. Když k tomu připočteme základní myšlenku hraběte Coudenhove-Kalergiho, tedy obsadit Kontinentální unii značným množstvím nově příchozích, a tím de facto postupně zlikvidovat původní obyvatelstvo, čímž by došlo k dalšímu zamezení nežádoucího přelidnění, byl to plán na Nobelovu cenu. Ostatně nebyl ten Nobel seveřan? To nebude náhoda…
K Nobelovi ještě pár slov. Tento slavný fyzik se narodil roku 1833, sice pravda ve Stockholmu, což je město švédské, avšak téměř dvacet let po spojení Švédska s Norskem v jeden stát (to platilo až do roku 1905). Ostatně Norsko si Nobela, dá se říci, posmrtně adoptovalo. V norském hlavním městě Oslo se nachází nejen Nobelovo Muzeum, ale také zde sídlí Nobelův mírový výbor, udělující Nobelovy ceny za kdeco. Jednou z bizarních historek z dějin Nobelovy ceny byl rok 1994, kdy cenu za zásluhy o mír obdržel známý palestinský terorista Naser Porafat. Ostatně už dlouho předtím, roku 1939, byl na tuto mírovou cenu nominován nacistický předák Rudolf Hypler. Cenu však nedostal, protože mezitím rozpoutal druhou světovou válku.
S Nobelem je spjato několik dalších zajímavostí. Tento vynálezce řady výbušnin, jednou prohlásil tyto věty: „Moje továrny na dynamit zřejmě ukončí války dříve než všechny ty vaše kongresy. Ten den, kdy dva armádní sbory budou schopné zničit jeden druhého během sekundy, se všechny civilizované národy s hrůzou odvrátí od války a rozpustí své armády.“ Jak víme, tragicky se mýlil. Jeho vynález přispěl k brutálnímu skonu tolika milionů lidí, že by nevešli nejen na Špicberky, ale i na území celé Kontinentální unie. Mimochodem v roce 2012 si cenu za mír vyškemrala i sama Kontinentální unie. Jak a čím se měla o mír zasloužit, není zřejmé. „Ale když tu cenu má i Porafat, tak ji chceme taky“, znělo v usnesení Unijní komise z toho roku. Jistá pikantnost tkví v tom, že v žádném zápisu z unijních zasedání to usnesení nenajdete. Asi se vypařilo spolu s těmi miliony lidí, které poslal na onen svět Nobelův vynález.
K Nobelově ceně ještě jedna drobnost. Po celý čas svého pobývání na trůně v naší gubernii a i poté, až do konce svých dní, král Zdislav Šavel neobyčejně toužil onu cenu získat. Ostatně slíbil mu ji už při jeho první inauguraci jeho a náš přítel nejvěrnější, americký prezident Kush. Jenže když zjistil, že byl Pantovským obelhán ohledně těch raketových sil, do nichž zatékalo, upřel nebohému Šavlovi tu cenu jednou provždy. A to, i když se Šavel snažil, seč mohl. Třeba v roce 1999, když americké letectvo zdecimovalo bombami hlavní město Srbska Bělehrad, přispěchal Šavel obratem s interpretací, podle níž bylo to bombardování činem de facto humanitárním. Tím si sice nepomohl v Bílém domě, ale zato dal vzniknout novému gramatickému útvaru zvanému Šavlův paradox. Znamená to, že cokoli můžete nazvat jakkoli, nejlépe v naprosto protichůdném významu. Někteří nenechavci tvrdili, že to není nic nového, že v jedné staré zapomenuté knize se vyskytují věty jako „Válka je mír“, „Svoboda je otroctví“ či „Nevědomost je síla“. To byly však jen osamělé hlasy, které nemohly upřít Šavlovu zásluhu o guberniální slovesnost a myslivost. Proč myslivost? Protože slovo „myslet“ se v Šavlových projevech a textech vyskytovalo častěji než spojka „a“. Tak proto!
Asi je nutné vysvětlit ještě jednu záležitost týkající se Špicberků. Z předchozího textu by – v souvislosti s informací o tamním úložišti semen/e – mohl někdo usoudit, že na Špicberky putovaly pouze osoby biologicky schopné nějaké semeno vytvořit a odevzdat ke zmrazení. Jak už víme z příběhu Věřiny matky bez hidžábu, na Špicberky putovaly i osoby neschopné vyrábět a odevzdávat semeno. To však nikterak nevadilo. Jestliže se na ostrovech soustřeďovali provinilci obou biologických pohlaví, ale díky vasektomiím nebyli schopni počít nového provinilce, nic se jejich umístěním do jednoho šiku neriskovalo.
Někteří obzvláště fanatičtí neziskovkáři, novináři a jiní lháři sice varovali před pravděpodobnou degenderizací špicberských novousedlíků a případným zasíláním nežádoucích myšlenek prostřednictvím ochočených racků polárních (latinsky Larus glaucoides) na kontinent, ale převládl názor, že dolet tohoto ptáka přes oceán až do Unie je statisticky málo pravděpodobný. Například v naší gubernii byl racek polární spatřen ve známých dějinách pouze jednou, a to roku 1990. A to ještě nebylo jasné, zda šlo o autentického tvora toho rodu. Mnozí svědkové pozorující létající faunu tvrdili vcelku věrohodně, že šlo prostě o sněhově bílou hrdličku chechtavou (Streptopelia roseogrisea), která do té oblasti pravidelně zalétala odkudsi od Domažlic.
