Kapitola 15, v níž se vrátíme na začátek novodobého příběhu naší gubernie
Tu neděli skončila další povinná demonstrace na Vzletné o chvíli dříve než obvykle. Bylo to asi dáno tím, že tentokrát se nehrál celý sedmihodinový dramatický kus od Zdislava Šavla, nýbrž jen výňatky ze vzpomínkových knih jeho taškonoše Pantovského z cyklu Mé hovory se Zdislavem Šavlem. Zúčastněné zástupy nejvíce zaujala kapitola, v níž Pantovský líčí okamžik, kdy se Šavel dověděl, že byl vybrán na pozici panovníka v zemi, která tehdy ještě nebyla gubernií.
O Zdislavu Šavlovi je třeba vědět, že kdysi začínal jako jevištní technik u divadla, a měl proto k tomuto prostředí velmi blízký vztah. Proto i onoho dne, kdy měl být dekorován jako hlava státu, jeho hlavní zájem směřoval k jevištnímu a kostýmnímu uchopení akce. Vymyslel například vskutku nečekanou inovaci ohledně Hradní stráže. To je vojenská jednotka, jejímž úkolem není hlídat bezpečí panovnické kamarily, od toho jsou tu speciální síly, tajná policie, vojenská rozvědka a několikatisícový sbor dobrovolných členů Pomocné hradní stráže, která vznikla na návrh ministra financí Mause, jenž nesnášel vyhazování peněz zbůhdarma. Než se totiž stal panovníkem Zdislav Šavel, byla hlavním strážcem bezpečí občanů instituce zvaná Obecný Klid (OK). Někdy se též dodávalo „na práci“, ale to říkali jen občané mající z dřívějška špatné svědomí, a proto potřebovali tehdejší režim konejšit svou bezvýhradnou oddaností. Nu a jednotky Obecného klidu disponovaly též dobrovolnickými pluky (dobrovolnost spočívala zhruba v dilematu: dáš se k nim, nebo tvoje dcera jedničkářka půjde do učení na uklízečku?). Tyto pluky měly šedé uniformy s nášivkami PS OK (Pomocná stráž Obecného klidu).
PS OK byla důležitým prvkem předšavlovského typu vládnutí. Disponovala totiž zbraňovými systémy, mnohamilionovou zásobou munice, stovkami PTŘS (protitankových řízených střel), snad jediné, kam neměla přístup, byla jaderná sila s hlavicemi raket dlouhého doletu. Tehdejší ministr obrany Dvůr, původem z východního Slovenska, tuto výjimku zdůvodnil docela logicky: „To sú takí chujovia, že sú schopný tie rakety namieriť na nás samých, a to snáď nie je nutné.“ On tedy dodal ještě část, která už se nedostala do oficiálního protokolu: „Aj keď dovediem si představiť niektorých z nás, ako lietajů nad mestom rozpustený na molekuly, veru to by bolo kino.“
Abychom nezapomněli: nehynoucí zásluha ministra Mause při vzniku PS OK spočívala v tom, že zakázal plýtvat materiálem, nechal z uniforem někdejší PS OK přešít nové uniformy podle výtvarných návrhů Šavlova přítele Theofila Klíštěka, tzn. dát uniformám nárameníky odkoupené z druhé ruky z fundusu operetního divadla Kurvín, aby vypadaly víc nóbl, a dokonce i to označení PS OK zůstalo, kde bylo. Šavel to pak vysvětloval následovně: „To přece každý chápe. Je to soubor dvou vět. Pomocné Stráže? OuKej. Jsme přece světoví“. Na to se věru nedalo nic namítnout.
Nuže zpět k nástupu Zdislava Šavla. Ten přišel s již lehce zmíněnou inovací ohledně fungování Hradní stráže. Nově se stráž nevystrkovala na nádvoří, naopak byla zalezlá v suterénních prostorách a sledovala lehce nad zemí umístěnými okénky, zda se někdo nechystá dopouštět něčeho nekalého. Například psát nějaké nápisy, podobné těm, co jsme vídali u močící sochy ženy (viz jedna z předchozích kapitol), na nově instalovanou jezdeckou sochu Zdislava Šavla. Vše tak bylo naprosto v pořádku. Lidé procházející Hradem nemuseli mít pocit, že jsou dozorováni a mohli propadat závratné iluzi, že aspoň v tomto jednom smyslu opravdu nastaly nové časy. Nu a Hradní stráž ze svých sklepení měla vše pod kontrolou. Hloupé bylo snad jen to, že okénka ve sklepích byla úzká a měla malý horizont výhledu. Jinými slovy, bylo z nich vidět jen na kotníky kolemjdoucích. Námitku, kterou v tom smyslu přednesl šéf Šavlovy ochranky, panovník odbyl slovy: „Neskuhrej, nebo skončíš na Špicberkách“.
Toho nástupního dne tedy přivolal Šavel Pantovského, aby mu referoval o jevištním provedení chystaného ceremoniálu. Pantovský mu tou dobou ještě vykal, neboť dosud neproběhlo slavnostní uvedení Šavla do panovnické funkce, tak co kdyby, jeden nikdy neví, že. Veškeré vykání v tykání pak Pantovský změnil ve svých knihách z cyklu Mé hovory se Zdislavem Šavlem.
Nastávající panovník poslouchal Pantovského se stále rostoucím zájmem a zalíbením. „Nejprve půjdou roztleskávačky, které nám laskavě zapůjčil náš přítel nejmilejší, americký prezident Kush. Slíbil jsem mu za to na oplátku všechna naše jaderná sila. Chudák neví, že máme jen dvě a do obou zatéká,“ uchechtl se zlomyslně Pantovský. Pak pokračoval: „Povinností roztleskávaček, mimochodem v průměrném věku 16 let, a povšiml jsem si, že některé by opravdu stály za krátkou přednášku o identitě a transcendenci (zde Pantovský mrkl po očku na usmívajícího se Šavla), bude přimět k aplausu celé osazenstvo slavnostního sálu. Kdyby náhodou někdo netleskal dost aktivně nebo dokonce vůbec, skončí na Špicberkách. Poté pojede alegorický vůz s postavami commedie dell´arte. Jako nepřející stařec Pantalone vystoupí JUDr. Emanuel Břichecký, jako komický sluha Harlekýn budoucí komisař Vidla (vzpomínáte si, že jsme do centra Unie slíbili, že tam pošleme největšího trubkoně, tak to je on), a konečně jako hlavní milenecký pár bude některý z vašich dvojníků a jedna z roztleskávaček, výběr necháme na vaší laskavé vůli.“ Šavel se v tu chvíli zasnil, neboť si představil, jak po ceremonii nechá dvojníka odvézt na Špicberky a sám pak přednese pro vybranou slečnu krátkou přednášku o identitě.
Pantovský nechal Šavla dosnít a pak dokončil svůj výklad: „Nu a na závěr vystoupí slavná rocková skupina Bombastic People of the Converse. Znáte je, to jsou ti, co mají za sponzora značku bot. Ty boty ostatně budete při inauguraci mít i vy, je to podmínka firmy, aby zaplatila humry a lanýže na následnou žra-, pardon, občerstvení. Skupina Bombastic People of the Converse zahraje svůj největší hit s textem státního básníka Morouse. Text už dobře znáte, jen pro připomenutí: ,Všichni jste prasata, smradlavá, chlupatá, všichni jste dobytčata, pravda vám není svatá, dokonce ani láska, z očí vám padá maska, jen samá lež a nenávist, tu vyženeme ze svých hnízd.“
Šavel souhlasně pokyvoval hlavou. Jen na závěr Pantovského přednesu slabě podotkl: „To napsal opravdu ten blb Morous? Nebyl jsem to já? Kvalita by tomu odpovídala.“ Na to Pantovský hbitě reagoval: „Jestli si přejete, připíšeme autorství vám. Ostatně co Morouse se týče, na Špicberkách je místa dost.“ Jenomže Šavlovi v tu chvíli prolétlo před očima mnoho zajímavých scének, v nichž v minulosti figuroval a Morous jim byl bohužel svědkem, a tak dospěl k rozhodnutí věru státnickému: „Nechme to být, buďme velkorysí. Však ona se už příležitost najde“. Je asi zbytečné dodávat, že ten dovětek se v úředním protokolu z jednání Šavla a Pantovského neobjevil.
Kapitola 16, v níž poznovu nahlédneme do specifik života Kontinentální unie
Tedy: Tu neděli skončila další povinná demonstrace na Vzletné o chvíli dříve než obvykle. Věra, vracející se ze Vzletné, chtěla zbývající čas využít ke krátkému nákupu. Zašla tedy do shopping centra firmy Marcel Šváb, s.r.o. Říkalo se, že někdejší celostátní síť samoobsluh získal nový nabyvatel jen kvůli svému příjmení, neboť hezky ilustroval potravinovou budoucnost lidstva, a tedy i převažující část sortimentu svých shopping center, avšak to nelze doložit. Všichni, kdo kdysi asistovali při privatizaci samoobsluh novému nabyvateli, už dávno zmizeli kdesi na severu. My, co víme všechno, však víme, že to příjmení v daném případě nehrálo roli. Podstatný byl fakt, že Marcel Šváb byl bratrem jisté Lopatové, za svobodna Švábové. Ano, hádáte správně. Byl to švagr komisaře Lopaty. A když vezmete v úvahu fakt, že nová síť shopping center potřebovala nejen důkladnou rekonstrukci, ale také značné rozšíření prodejních i skladových ploch, a tady zábor značné rozlohy pozemků, asi vám svitne, jak se věci doopravdy měly. A pochopíte též, proč zlí jazykové komolily Švábovo křestní jméno na Parcel…
Zkrátka a dobře, Věra zamířila ze Vzletné rovnou do nejbližšího shopping centra Marcela Švába. Překvapilo ji, jak se interiér shopping centra změnil od té doby, co tu nebyla. Obvykle chodila jen do krámku za rohem svého bydliště na Zdislavce, a ten nepatřil Švábovi, nýbrž náležel do sítě malých obchůdků vlastněných kambodžským emigrantem a dnes úspěšným podnikatelem Paulem Poutem. Protože v té daleké zemi na jihu Asie ještě panovalo mnohoženství, či přesněji, tichá tolerance k němu, měl bývalý generál Poul Pout několik desítek souložnic a s nimi náležité množství potomků, neboť v zemi panoval přísný zákaz potratů s odůvodněním, že Kambodža musí dohnat a předehnat nedaleké miliardové populace Číny a Indie. Paul Pout zpracoval administrativní příkaz kreativně. Rozhodl se vytvořit nejpočetnější rodinu v zemi a tu pak přesídlit do nějaké co nejvzdálenější země, kde však ještě jakž takž funguje hospodářství, takže je z čeho bohatnout. Tou zemí byla samozřejmě tehdy ještě republika, dnes již gubernie, kde neplatily žádné zákony, aspoň ne ty, které by překážely finančním otesánkům, jako byl Lopata či Paul Pout. Tak vznikla nedozírná síť Poutových prodejniček, v nichž bez výjimky pracovali jeho příbuzní – manželky, milenky, bývalé metresy – a všichni jejich potomci, a to už od tří let věku. Když po čase přišla Unie s návrhem na zákaz dětské práce, prosadil si Paul Pout skrze hejno lobbistů výjimku. Dětská práce byla zakázána pouze v případě dětí gramotných, a to Poutovi potomci prokazatelně nebyli.
Věra tedy dnes nešla do obvyklého krámku s exotickou obsluhou za rohem, nýbrž do shopping centra. Hned u vchodu ji překvapila obří plazmová obrazovka nade dveřmi. Jakmile Věra překročila vstupní práh, objevila se na obrazovce digitálně duplikovaná Věřina tvář a děla: „Vítám tě, Věro, jsem ráda, a teď mluvím za celé naše shopping centrum, že jsi nás poctila návštěvou. Budu tě provázet při celém nákupu, sleduj obrazovky nad regály.“
Věra se tedy vydala podél polic s nabízeným zbožím. Nejprve bez většího zájmu přešla asi dvacetimetrový regál k prasknutí nacpaný sáčky s potravinami ze cvrčků. Instantní cvrčci na smetaně, cvrčci a la Stroganoff, cvrčci po cikánsku (tento název byl později změněn na „cvrčci podle nepřizpůsobivých“), cvrčci na paprice, a obzvláštní specialitkou byli cvrčci se svíčkovou omáčkou. U posledního jmenovaného pokrmu je třeba dodat, že ona svíčková omáčka se už nevyráběla tradičním způsobem ze smetany a kořenové zeleniny, nýbrž vskutku ze svíček. V unii totiž platilo hlavní pravidlo: Nemusíš říkat všechno, ale to, co řekneš, nesmí být lež. Proto se také už například nesměl používat pojem „maďarský guláš“, neboť by leckterý důvěřivý a uniedbalý občan mohl propadnout dojmu, že jde o guláš uvařený z Maďarů.
Když Věra došla na konec regálu s pokrmy ze cvrčků, rozsvítila se nad ní obrazovka s její dvojnicí. „Takže ty nechceš dnes koupit žádné cvrčky? To je divné. Z výpisu tvých nákupů, které máme evidované v centrální kartotéce potravin zakoupených jednotlivými občany, je zřejmé, že cvrčky jsi naposledy koupila přesně 12. ledna předloňského roku. Buďto jsi tak spořivá, nebo tím dáváš najevo disentní postoj ke cvrčkům, kteří, jak jistě víš, jsou oficiální národní stravou naší Unie. Rozmysli si to ještě, dobře ti radím.“
Věra pochopila bleskurychle a vhodila do košíku vcelku náhodně vybraný instantní pokrm ze cvrčků. Z obrazovky se ozvalo: „To ráda vidím, Věro, doufám, že šlo jen o opomenutí, které se nebude opakovat. Víš přece, že věrnost Unii prokazujeme už tím, co konzumujeme.“
Věra přešla k dalšímu regálu. Tentokrát s nealkoholickými nápoji. Alkohol byl tou dobou v celé Unii už dlouho zakázán. Výjimkou byly jen letištní tax-free obchody, kde se prodávala Whisky Golden Cock a výhradně turistům. Kdyby náhodou Věru nebo jiného takového prodejce napadlo jednu láhev této lihoviny koupit nebo ukrást pro vlastní potřebu, jedna z mnoha kamer v obchůdku by to ihned zaregistrovala, a než by takový jedinec stáhl roletu, už by se vezl. Kam, to snad nemusíme stále opakovat.
Na regálu s nealkoholickými nápoji byla nám již známá limonáda s příchutí chlévské mrvy. To byl v Unii jeden z nedoporučovanějších nápojů, neboť prý obsahoval nejvíce živin. Mělo to i svou vedlejší výhodu: této limonády vskutku nikdo nedokázal vypít mnoho, a proto občané byli nejen zdraví, ale zároveň ušetřili.
Tuto konkrétní limonádu Věra při vzpomínce na balíček, co zbyl po její zmizelé matce, raději přešla. Zastavila se u sodovky, jejíž perlivosti bylo dosahováno nevelkým množstvím pracího prášku Tři v jednom. Mělo to svou hlubokou logiku. Zaprvé nápoj zahnal žízeň, zadruhé způsobil poměrně akutní nauseu a za třetí tím pádem vyčistil konzumentovu peristaltiku. Kdepak diluviální klystýry z románu o Švejkovi. Tento způsob likvidace břišní flóry byl mnohem kultivovanější. Jen bylo, pravda, nezbytné konzumovat příslušnou limonádu na místě k tomu určeném, a to WC.
Věra vložila apaticky jednu láhev této sodovky do košíku a chtěla pokračovat. Obrazovka však byla stále ve střehu: „Jen jednu?“ Věra bez odmlouvání dala do košíku ještě jednu. Obrazovka pochvalně zamručela: „Tak je to spravně, tak to ma byt.“ Krátké slabiky naznačovaly, že digitální Věru programoval Ostravak, a navíc čtenář dávno zakázané knihy Černí baroni, ale to jen na vysvětlenou.
Teď už ale Věra mířila konečně do zadní části shopping centra, kde se nacházely ještě zbytky potravin, setrvačně vyprodávaných z dávno prošlých rezerv (to aby se nezlobil spořivý ministr Maus). Toto zboží bylo záměrně deponováno až na úplný konec cesty mezi regály, neboť panovalo, často oprávněné, přesvědčení, že přes všechny ty cvrčky a další chuťovky už tam běžný občan, unavený navíc otravnými řečmi z obrazovek, nedojde. Každý, kdo jen mohl, hleděl co nejrychleji vybrat to nejnutnější a co možná ihned ze shopping centra zmizet.
Věra však věděla, co hledá. Na malém zastrčeném regálku našla konzervu s párky jen tři roky po datu expirace, pár pytlíků s moukou, z níž sice vylétala hejna molů, ale ještě nebyla vyráběna z mletých sarančat, jako ta současná. A úplně na závěr, úplně při zemi, dobrala se Věra skutečného unikátu: našla tam lehce pokroucenou a orezlou, řadu let prošlou plechovku s pivem, skutečným pivem. To bude mít tatínek radost, pomyslela si Věra a vložila pikslu do košíku.
Pak už odcválala ke kasám provázena pokřikem své dvojnice z obrazovek: „Zapomněla jsi polévku ze švábů“; nebyl myšlen majitel sítě shopping center, nýbrž skutečný lezoucí hmyz, známý vysokým obsahem proteinů, což televizní dvojnice neopomněla připomenout. Ještě několik takových rad zaznělo, avšak Věra jim nevěnovala pozornost. Snažila se co nejrychleji opustit shopping centrum a donést tatínkovi zkyslé pivo z půlky minulého desetiletí.
U pokladny však Věru čekalo nemilé překvapení. Pokladní cosi vyťukala na klávesnici svého počítače a poté sdělila Věře tuto zprávu: „Bleskovou kontrolou vašeho účtu v bance patřící komisaři Lo…, no, to sem nepatří, jste veškerý zůstatek vybrala už minulý týden, Musíme v to samozřejmě započítat dvě pokuty za pozdní příchod do zaměstnání, které vám strhl váš zaměstnavatel, Letiště Zdislava Šavla, dále pořádkovou pokutu za bránění v jízdě trolejbusu od Letiště dolů na sídliště Zdislavka – vaše výmluva, že tak to chtěl šofér, nebyla příslušným vyšetřovacím orgánem přijata – doslova se tu píše: ,To by moh říct každej´. Další pokutu jste dostala za polehávání na veřejném trávníku na točně trolejbusu na Zdislavce. Odhalil vás bdělý občan a vyfotil vás – vidíte (a otočila k ní displej počítače) – jak jste špinavá, umouněná, strhaná, jako nějaký bezdomovec. To není správné chování občanky Unie. Víte přece, že u nás už žádní bezdomovci, kromě demonstrací na Vzletné, už nejsou! A ti, co jsou na Vzletné, jsou placeni ze zdrojů komisariátu pro unijní loajalitu, ale to vás taky nemusí zajímat. Zkrátka a dobře odevzdejte mi obsah svého koše a běžte. A buďte ráda, že nezavolám dohlížitele nad unijní mravností. A kromě toho, abych nezapomněla, kalorický obsah vašeho nákupu několikanásobně převyšuje doporučené množství energetického příjmu, jak je stanovila unijní nutriční komise, takže bych vám to zboží prodat stejně nemohla, i kdybyste měla na jeho zaplacení.“
Věra zalapala po dechu. Něco takového ještě nezažila. V krámku Paula Pouta sice neprodávali staré pivo a párky, ale to ostatní vcelku bez omezení.
Pokladní však Věru chtěla přece jen lidsky utěšit. Řekla jí, co možná potichu, aby to slyšely jen Věřiny uši: „Mohu-li vám dobře poradit, tak pár set metrů nad tou točnou, co vás zachytil onen bdělý občan, je parčík, kde touto roční dobou roste docela kvalitní tráva. A to mi věřte, má rozhodně víc živin, než celý náš sortiment. Ostatně chodívám tam skoro každou neděli, cestou ze Vzletné. Zkuste to, za to nic nedáte. Jen se snažte, abyste se vyhnula kamerám nenápadně rozvěšeným uvnitř keřů.“
Věra se nezmohla ani na poděkování a vypotácela se ze shopping centra směrem k uvedenému parčíku. Ve stejnou chvíli už dorazil do shopping centra tým unijních dohlížitelů správného chování a vlekl pokladní z prodejny ven, směrem k antonu s černými okny. Chudák pokladní netušila, že jí Marcel Šváb, stejně jako všem ostatním zaměstnancům, instaloval do kompjútru nahrávací zařízení. Ve chvíli, kdy se vyjádřila nelichotivě o nutriční hodnotě Švábova zboží, už na vedlejší služebně unijních dohlížitelů, řinčel alarm. Další pokračování příběhu si jistě domyslíte sami.
