Kapitola 9., v níž se vrátíme k Josefovu střetu s úřady, ale budeme i svědky neblahé události u sochy Coudenhove-Kalergiho
Po několika hodinách ponižujícího výslechu musel Josef podepsat prohlášení, že miluje Unii, že jeho předchozí skutky byly neuvážené a že jich lituje. Současně vyslýchající komisař(ka) zavolal(a) Josefovu tajemníku pro genderizaci, aby Josefův případ popohnal. Poté s výhrůžkou „ať se to již neopakuje“ byl propuštěn.
Před budovou byl další propagační pomník genderizaci a sexualizaci společnosti pod moudrým vedením Unie. Měl připomínat, že pouze sex a gender je rozhodující, nikoliv to, kdo a s kým jej provozuje. Modrá opice s naleštěnými pozlacenými varlaty byla také dokonalým varováním, kdyby snad někdo zpochybňoval uznaných 135 pohlaví anebo dokonce odmítal sex s neznámým z rasových či jiných zavrženíhodných důvodů.
Mimochodem daný artefakt se vyskytoval v centru hlavního města gubernie velmi dlouho. Místní spolky a sdružení proti tomu protestovaly, ale nahnaly jen vodu na cizí mlýn. Socha byla odstraněna až v okamžiku, kdy developer Lopata podplatil většinu magistrátních úředníků a dané náměstí (ovšem už bez opice) koupil za cenu dvou barelů whisky, aby tam postavil nové, už stopadesáté osmé obchodní centrum, kam sice nikdo nechodil, ale z nichž dosud ani jedno neukončilo dosud svou činnost. Zřejmě to jsou jakési obří „laundry services“. V těch obyčejných ženy v domácnosti perou fusekle a spodní prádlo. Co se asi pere v těchto obřích, že?
Další osudy nablýskaného opičáka nejsou známy, ale on se jistě někdy někde zase vynoří. V naší gubernii se vždy každý nesmysl opakuje až do omrzení. Vždy nastoupí nějací noví poslanci, zastupitelé či senátoři a spatří v opičákovi a podobných obludnostech nový smysl, a hlavně příležitost vypsat veřejnou zakázku (a inkasovat příslušný desátek) na jeho renovaci, rekonstrukci a umístěni na jiné veřejné místo, které dřív či později bude potřebovat developer Lopata pro další „laundry-service“. Aspoň jedna jistota tak na tom světě zbývá.
Cestou domů míjel Josef park, kde na lavičkách sedělo několik starých, šedivých, unavených a špinavých lidí. Unie ve své hospodárnosti zbavila staré lidi problémů s návštěvami u lékaře, věčného chození pro léky i o starost s bydlením. Na lékařskou péči měli nárok lidé pouze do 65 let, do kdy ještě mohli (a museli) pracovat. Potom už žádnou péči neměli, neboť sami si dříve (když byli mladí) odhlasovali, že důchodci zbytečně zatěžují systém a obsazují byty. Nyní tedy sami mohli vychutnat moudrost svého někdejšího rozhodnutí a přispět k úsporám. V jejich bytech již dávno bydleli noví mladí občané Unie a oni s vděkem ke státu si mohou užívat svobody bydlet pod mostem. Jejich velice ekonomicky spočítané důchody by jim stejně na nájem nestačily. Nově příchozí takové starosti neměli, za ně nájemné a veškeré další poplatky platil stát. Staříci jim rádi přepustili své byty a vědomi si své neužitečnosti radostně čekali v parku, až zemřou. Do té doby se stávali oblíbeným terčem nových občanů, kteří je obírali o jejich zbylé zdroje (přece je už nepotřebují) anebo je pro zábavu tloukli, případně si vynutili sex s některou z babiček.
Život v Unii byl tedy plný radosti a vědomí odpovědnosti původních občanů Unii dále nezatěžovat svojí přítomností a umřít, aby tělo mohlo být ekologicky zkompostováno. Pohřby kremací byly dávno zakázány, protože nesplňovaly přísné emisní limity a šířily nežádoucí uhlíkovou stopu.
Za mostem bylo několik věží, skládajících se ze svazků potrubí, které sloužily k zachycování vzdušného kysličníku uhličitého, jenž byl následně v podzemní továrně stlačen a vysokotlakým mechanismem přečerpán do obrovských podzemních zásobníků. Uhlíkové negativity unie bylo již dosaženo a obsah vzdušného CO2 v atmosféře vytrvale klesal. Důkazy, jak je tato metoda, účinná byly patrné na první pohled. Kolem věží nic nerostlo, protože chyběl uhlík k výstavbě molekul bílkovin a buničiny. Tato skutečnost ale nikoho z příslušných komisařů pro snižování obsahu uhlíku v atmosféře vůbec netrápila. Unijní úkol byl přece snižovat, a moudré vedení Unie jistě zvážilo, co je pro a co proti.
Když už měl takový mizerný den, udělal si Josef procházku městem přes místa v centru, kam normálně nechodil. Před budovou parlamentu jej zaujalo několik postávajících dealerů drog, kteří intenzivně diskutovali s procházejícími poslanci. „Asi něco vážného řeší“ pomyslel si Josef. U chodníku zastavil nákladní vůz a dva muži z něj začali skládat bedničky s koňakem. Když Josef viděl rostoucí pyramidu, nedalo mu, aby se nezeptal, kam je to určeno. „No do parlamentu na vedení, přece“, odpověděl jeden z dělníků. „Tento týden jsme zde již potřetí, nemáte představu, kolik se tady toho vypije“. “ A vyšňupe“, řekl si Josef.
Na budově parlamentu běžel veliký světelný nápis, který ukazoval, jak se díky pilné práci nově příchozích občanů Unie, snižuje národní dluh, který již byl pouhých 158 bilionů dolarů. Josef sice neviděl nikoho z nich pracovat, ale možná ty oslavované odborníky z Afriky vozili do nějakých výzkumných ústavů či atomových elektráren. Přece byly noviny plné informací, jak zoufale potřebuje Unie lékaře, matematiky, fyziky, kosmonauty, atomové inženýry a další, a proto podporuje import těchto expertů především z Afriky, kde jsou nevyužití, aby pomohli strádající Unii (hned jak se v Unii naučí číst a psát). Davy těchto vědců tedy neustále proudily do Unie v neztenčené míře.
Na zahradě blízké školy si Josef všiml skupinky dětí, které pod vedením učitelů okopávaly a zalévaly školní pole s marihuanou. Učitel bedlivě dohlížel na to, aby každá rostlina dostala řádnou péči, hnojivo i zálivku. Unijním pěstitelům, kterým se přezdívalo Mitchurin Brothers, se podařilo vyšlechtit nový typ marihuany, s větším obsahem omamných látek a především s daleko vyšší návykovostí, která se projevila již po vykouření první cigarety. Na školách bylo od 5. třídy doporučeno kouřit marihuanu k podpoře rozvoje prvních sexuálních zkušeností dětí. Marihuana i předčasný sex totiž spolehlivě zastavily vývoj mozků předpubertálních dětí a došlo tím ke kýženému efektu snížení IQ drtivé většiny populace. Lidé pak byli skromní, občas i pracovití, neměli žádné ambice a vůbec byli platnými a prospěšnými občany Unie.
Uprostřed náměstí stála nadživotní socha otce unijního blahobytu, hraběte Coudenhove-Kalergiho, autora slavného filozofického díla Praktický idealismus, které se stalo biblí Unie. Unie sama vlastně stála na ideologických základech Kalergiho organizace Panevropská Unie. Občané k soše během svátků přinášeli květiny jako výraz díků za blahobyt, ve kterém smějí žít. Protože svátků bylo mnoho, byly kolem soch neustále čerstvé květiny. Pomníčky a busty Kalergiho ostatně byly na skoro všech prestižních místech v okolí i uvnitř vládních budov. Při všech slavnostních příležitostech stály stráž před pomníkem žáci nižších tříd základní školy v povinné šedé uniformě vzor Kim, salutovaly a deklamovaly verše: “Ó ty náš nevyšší, ó ty náš nejjasnější veliteli Kalergi, ty náš nejdražší Coudenhove…” Báseň měla 86 slok, a tak nebudeme ctěného čtenáře unavovat jejím plným zněním. Stačí vědět, že tu báseň sepsal režimní spisovatel Martin Chlívek a dostal za to státní cenu Zdislava Šavla, podobně jako režisér Kladívko za film o demonstraci na Vzletné a sochař Goliáš Bílý za dílo oslavující, jak jinak, Kontinentální unii..
Celá ta scenérie s dětmi, květinami, sochou a verši působila velmi dojemně a mnohé občany, dokonce I některé dosud unioskeptické, převracela na víru pravou. Jen jednou se stala trapná lapálie. Když se děti dostaly k verši „Ty náš nejdražší Coudenhove”, omdlela přítomná uliční důvěrnice Úřadu pro sledování loajality občanů k Unii. Když ji místní imám několika kopanci do ledvin probral k životu, vypadlo z ní, že ve slově Coudenhove slyšela jasně na konci vylovit písmeno „n”. Což ji pobouřilo a přivedlo k mdlobám. Následovalo vyšetřování vedené pracovníky Myšlenkového tribunálu, které že z deklamujících děti se dopustilo té strašlivé sabotáže a zneuctilo posvátné jméno ideového zakladatele Unie. Asi si domyslíte, že se žádné z dítek nepřiznalo, a proto Myšlenkový tribunál rozhodl nejspravedlivěji, jak mohl. Odsoudil všechny zúčastněné děti k desetiletému pobytu v jedné z poboček Institutu A.S.Makačenka, kde se měly po celý ten čas zabývat výhradně učením celého díla velikého Coudenhove-Kalergiho nazpaměť. Pochopitelně na samotce, bez vycházek a o stravě složené výlučně ze sarančat a jiné neuhlíkové havěti.
Kalergiho cena se stala prestižním oceněním pro všechny unijní politiky a podporovatele osídlení Unie novými občany, přesně tak, jak psal Kalergi o nutnosti vytvoření nového unionobčana světle hnědé rasy. Josefa na tom plánu vždycky zarážela skutečnost, že dováženi po milionech byli především mladí muži a aby to nebylo tak nápadné, s pár desítkami žen. Vysvětloval si to tak, že zřejmě šlo o ty vychvalované profesory a lékaře. I když se většinou jednalo o gynekology – samouky.
Po ulici tiše projížděly elektrické autobusy. Unie zdůvodňovala časté vypínání elektřiny právě nutností šetřit elektřinu pro veřejnou dopravu. Ostatní způsoby byly zakázány z důvodů přísných emisí. I cesta na kole se stala trnem v oku unie, protože zadýchaný cyklista produkoval více kysličníku uhličitého a zejména směrem do kopce též větší uhlíkovou stopu, než cestující v autobuse. Výjimku tvořili ti, kdo měli k obědu luštěniny. Tam to bylo jedno.
Josef šel po městě a přemýšlel, jestli by neměl změnit zaměstnání a třeba vstoupit do armády. Zejména když viděl náborové inzeráty armády, kde byly fotografie vojáků, pochodujících v kanadách na vysokém podpatku, v nařasených sukních, s nalíčenými tvářemi, naondulovanými vlasy a výraznými náušnicemi. Očividně jim nic nechybělo, jejich genderizace zřejmě proběhla bez problémů a nyní si užívali všech vymožeností života státního zaměstnance Unie. Pak si ale vzpomněl na Věru, že se vstupem do armády by ji nejspíš už nikdy neviděl, a myšlenku stát se vojákem proto zavrhl.
Blížil se k domovu, už se pomalu stmívalo a na ulici se začaly objevovat zatím ještě malé hloučky nových občanů Unie. Sledoval se závistí tyto mladé muže, vysportované a dobře živené, jejichž jedinou starostí bylo naplno využívat naprosté otevřenosti místních žen a poddajné poslušnosti dětí. Před místní nemocnicí zrovna zřízenci rutinně vykládali ze sanitek další zásilku předávkovaných občanů, některá těla vezli rovnou do márnice. „Ti to mají krásně za sebou,“ pomyslel si Josef a spěchal, aby zahlédl Věru na cestě z práce na nákup a domů.
Kapitola 10, v níž Josefa provázíme na cestě do tábora nucené genderizace
„Pojedeš do tábora, už to s tebou takhle dál nejde, to, jak se chováš, přesahuje moje pravomoci“ řekl Josefovi tajemník pro genderovou korektnost, oblečený podle poslední kontinentální módy v podivuhodném obleku, v němž připomínal obří šourek. Kalhoty do pytlovitých tvarů klátících se kolem postavy ctěného tajemníka zřejmě měly symbolizovat, že ani takový druh generové identifikace není zapovězen. „Zítra v 6 ráno se budeš na nádraží hlásit u dozorčího. Pokud tam nebudeš, nežádej si mne, to budeš mít problémy, o jakých jsi dosud ani neslyšel.
Nudená genderizace podle zákona znamená nevratnou změnu pohlaví během pobytu ve vězení. Josef si pomyslel: “Tak to je v pytli,“ pak se ale při pohledu na tajemníkovy gatě vyděšeně přikrčil a svatosvatě slíbil, že se jistě dostaví včas. V noci Josef nemohl spát, pronásledovaly jej sny, jak je chirurgicky předěláván na ženu a nad sebou viděl plačící Věru.
Na nádraží již postávalo v hloučku několik vyděšených mužů, které dozorčí označil bílou páskou na levém rukávu. „Nepřekážejte tady a nastupte do vagonu číslo 8 na konci vlaku, ten je vyhrazen pro pakáž, jako jste vy,” zařval na ně průvodčí. Nacpali se urychleně do vagonu, rozsadili se po tvrdých lavicích. Josef se rozhlédl. Asi 15 mužů různého věku ale všichni se strachem v očích, se ustrašeně rozhlíželo kolem sebe a pomalu se osmělovalo. Základní otázkou bylo, kdo z těch lidí byl provokatér a kdo udavač, který měl za úkol označit ty nejzatvrzelejší odpůrce genderismu. Proto, vcelku pochopitelně, většinu času jízdy do tábora vládlo tísnivé obecné mlčení.
V táboře se Josef probudil na vrzající dřevěné pryčně a zahleděl se na nehoblovaná prkna stropu. První den v převýchovném genderovém táboře proběhl ještě dobře, vyplňováním spousty papírů, fasováním genderově vyváženého oděvu (plisovaná sukně, nabíraná blůzka, unisex spodky a podprsenka) a absolvováním prvního z dlouhé řady školení, kde mu bylo vysvětlováno, že kdyby snad trval na tom, že když se narodil jako muž a bude chtít dále být mužem, připravuje se o svobodu vybrat si své pohlaví a nechat si ho zdarma lékařsky změnit.
Přiběhl dozorce a zařval: „Vstávejte vy asociálové“. Josef sdílel pokoj s dvaceti dalšími účastníky převýchovy. Vyběhl rychle do umývárny, aby stihnul ranní hygienu dříve, než se tam nahrnou ostatní a nastane obvyklá tahanice o ručníky, šminky, umělé řasy a podobné propriety, které frekventanti museli v táboře používat.
Po snídani, která se skládala z bylinkového čaje a podivného salátu (bílkoviny byly zakázané, aby neprobouzely mužské pudy), se odebrali na první hodinu převýchovy. Znuděná lektorka, vyžilá neupravená šedivá osoba neurčitého pohlaví i věku, jim začala vysvětlovat, kolik je vlastně uznaných pohlaví a jaká úžasná svoboda je, když si někdo vybere klouzavé pohlaví, kdy může průběžně střídat všech 135 z nich. Součástí přednášky byly i filmové ukázky, kde příslušníci jednotlivých pohlaví vysvětlovali, jak to jejich je konečně to pravé a jak byli nesvobodní před tím, než se správně rozhodli pro to pravé pohlaví, kdy se jejich život konečně naplnil. Přednášku uzavřel monolog přednášející o tom, jak jsou nevratné změny pohlaví užitečné, protože chrání před strašnou chybou, kdyby se snad někdo chtěl vrátit k pohlaví, se kterým se narodil.
Na přednášce byly přítomny I dvě největší filmové hvězdy té doby, Alex Smith a Calex Bitch, aby frekventantům školení povyprávěly o svých zážitcích s proměnou genderu. Tyto skvělé umělecké osobnosti (mimo jiné v obou případech šlo o laureáty ceny Zdislava Šavla za kulturní povznesení Kontinentální unie) se před lety vzdaly nejen svých původních genderů (dokonce kdesi prohlásily, že už si své někdejší biologické pohlaví už ani nepamatují), ale tuto přeměnu doprovodily i změnou jmen, tak, aby byla dokonale nepohlavní a neodkazovala reakčně a násilně na pohlavnost svého nositele či své nositelky.
Po krátké přestávce následovala další přednáška, kde silně nalíčený muž v paruce a pestrých šatech vysvětloval zavrženíhodnost heterosexuálních vztahů. Zejména se soustředil na popis všech potíží těch, kdo si snad dovolil mít děti. Ty potíže nejenom spočívaly v mediálně neustále připomínané a opovrhované péči o nesnesitelně řvoucí, neustále potentované dítě, ale i v problémech administrativních. Mít dítě znamenalo platit zvýšené daně, přijít o slevu na tramvaj, ale i problémy v práci kdykoliv, kdy by dítě onemocnělo, nebylo tedy přijato do jeslí a bylo nutné zůstat doma. Každý takto vynechaný den byl penalizován nejenom ztrátou mzdy, ale i pokutou ve výši 100% takto promrhané mzdy. Naopak homosexuální páry, starající se o děti odebrané z „problémových rodin“ (což byly v podstatě všechny heterosexuální páry) dostávaly státní podporu a byly oslavované v médiích. Jedině Unie nám přinesla sexuální svobodu si vybrat nejenom sexuální orientaci, ale i bez obav si vybírat partnery i třeba mezi dětmi, ukončil ten podivný tvor svoji přednášku s tím, že do zítra musí každý napsat nejméně pětistránkový esej na téma škodlivosti heterosexuality pro lidský rozvoj.
No to je nářez, pomyslel si Josef. Hlavně musím mlčet a nevyčnívat, abych si nevykoledoval nějaké zpřísnění převýchovy.
Další lekce byla politická přednáška o tom, jak národy a národní státy dlouhodobě ohrožují mír na světě a jak jedině Unie se svojí liberální politikou nadvlády menšin zajistí mír a prosperitu. Jedině Unie se postará o unioobčany, zajistí jim svobodu a důstojný život. „Hm, tak to jsem viděl,“ pomyslel si Josef hořce, když si vzpomněl na to, jakým způsobem se chovají „noví“ unioobčané k původním obyvatelům. Cítil, jak v něm narůstá vztek a vzpoura. Nicméně při představě důsledků své pocity krotil, jak to šlo.
Přednáška pokračovala vysvětlováním, jak je Unie otevřená jiným kulturám, jak islám povzbuzuje tvořivost a vědu, jak příchozí z jiných kontinentů mají plné právo na veškeré sociální benefity Unie, které si původní obyvatelé Evropy nezaslouží, protože nevyznávají ty pravé a jediné unijní hodnoty. Přednáška končila dlouhým proslovem o tom, jak demokracie konečně dospěla po létech odporného konzervatismu k zářivé liberální budoucnosti, která zajistí štěstí a blahobyt pro všechny.
Nemohla chybět ani všudypřítomná přednáška z ekologie, hlásající přechod na způsob života, který by neohrožoval okolí. Přednášející byl mladý vousatý rozcuchaný aktivista, který měl tik v levém oku a lehce ráčkoval. Vysvětloval, že teorie o oscilaci zemské osy a s tím související klimatické změny jsou pověra, že za střídání teplých a chladných období může nezodpovědný přístup minulých generací, a proto je nutné, aby mladí lidé demonstrovali svůj odpor proti klimatickým změnám. Když vydrží demonstrovat i místo výuky ve školách, jistě nakonec tyto klimatické změny skončí. Ony výpadky ve výuce nikomu nevadí, dnes je přece vše dostupné na unijním internetu, tak proč se zbytečně zatěžovat pracným a nudným memorováním? Josef to poslouchal s maximálně soustředěnou tváří a při tom mu hlavou běžela otázka, co se asi tak stane, když pár dní či týdnů nepůjde elektrický proud a veškerá umělá inteligence se zastaví, jakmile dojdou baterie.
Po obědě, který sestával z prapodivné a nechutné kaše z mořských řas a kvasnic, je všechny vyhnali okopávat místní pole s marihuanou a kokou. Tam pracovali až do večera a do tmy, v dostatečných vzdálenostech jeden od druhého, aby nemohli v skrytu mluvit. K večeři byla opět ona podivná kaše a po povinném vykouření cigarety s opiem je dozorce zahnal do ubikací spát.
Další den dopoledne proběhl cyklus přednášek na téma blahodárnosti feminismu, nutnosti podřízení mužů vyšším cílům feministek a zatracování mužů, jakožto zdroje násilí na ženách, zavrženíhodné ideologie patriarchátu, strůjců válek a lidského neštěstí. Nakonec vystoupili opět tajemník pro genderismus s proslovem, jak je Unie dokonalá, když umožňuje mužům, aby se zbavili pochmurného stigmatu mužství tím, že si nechají operativně a nevratně změnit pohlaví. Proslov tajemník ukončil provoláním: “Je tu snad někdo, kdo by se nechtěl povznést nad vrozený zločin mužství?“ Josef měl neodbytný pocit, že mu právě někdo položil na krk oprátku a začal ji utahovat. Začal si uvědomovat, že jde opravdu do tuhého a zoufale přemýšlel jak z toho. Polykal nechutnou kaši a vůbec nevnímal její chuť. Jeho vrozený optimismus se začal vytrácet a nahrazoval jej pocit bezvýchodnosti a beznaděje. „To už asi Věru neuvidím, a i kdyby, bude ze mne žena nebo nějaká podivná bezpohlavní bytost a nebude mít o mne zájem“.
Pokračování příště
