Dnem 1. ledna začínal rok podle kalendáře zavedeného Juliem Caesarem v Římě (45 př. n. l.) Považovat 1. leden za počátek roku se udrželo až do pozdního středověku, a to navzdory odporu římskokatolické církve. Pak byl tento zvyk na krátký čas potlačen, ale již na sklonku středověku se znova objevuje a od počátku 17. století se začal všeobecně prosazovat. V Čechách se stal 1. leden počátkem roku nejprve v pražské kanceláři arcibiskupské (od roku 1366) a teprve od 1. poloviny 16. století se prosadil obecněji. Tak praví encyklopedie. A též dodává, že na Nový rok bývá den o něco delší, než v době zimního slunovratu (21. prosince). Na území České republiky tento rozdíl činí 7 minut. Tomu odpovídá pranostika „Na Nový rok o slepičí krok“. Soudě podle toho, co se v naší zemi v posledním čase děje, lze se právem obávat, že nastanou dvě aktuální změny. Nebude to krok slepičí, nýbrž sáhodlouhý skok laně či antilopy, nebo spíš levharta, a nebude vpřed, nýbrž vzad, případně všelijak šejdrem.
Co všechno se prvního ledna událo jen v několika předchozích dekádách? Byla vyhlášena – a žel také uskutečněna – amnestie prezidenta Václava Havla, amnestováno bylo více než 23 tisíc lidí z tehdejších 31 tisíc vězňů. Jistě si všichni dobře pamatujeme zástupy pokérovaných umouněnců, kteří se potulovali po pražských ulicích, kde si užívali rozkoší anonymity. To nemohlo nepřinést očekávatelný efekt. Zatímco v roce 1989 bylo na naše území spácháno 126 vražd a 789 loupeží, o rok později statistika vyskočila na 212 vražd a 3855 loupeží. Podobná čísla se držela až do roku 2013, kdy poprvé trend kriminality u nás vzal mírně klesající směr. Je to shoda náhod, nebo nějaká jiná kauzalita, že šlo právě o rok další větší amnestie, tentokrát z rukou odcházejícího prezidenta Václava Klause? A co ten si schytal za tu amnestii. A to jen proto, že se pokusil zapravit mnohaletou soudní šikanu páchanou na lidech, kteří možná nebyli vždy bez viny, ale často víc než deset let se táhnoucí procesy bez vyhlídky na rozumné a brzké vyústění jsou samy o sobě trestem. Něco o tom vím, sám jsem se po soudech bral za svá práva 18, slovy osmnáct let. To je pěkný kus života, navíc provázený nenapravitelně poškozenou pověstí, ztrátou pracovních příležitostí atd., což jsou hodnoty, které vám ani ten nejlepší rozsudek nikdy nedokáže vrátit.
A když jsme u toho Nového roku 1990, připomeňme věty, jimiž se nám tehdy z televizních obrazovek vlichocoval zbrusu nový prezident, ještě před pár dny drtivé většině neznámý moralista Václav Havel. Stačí z toho projevu vyjmout pár myšlenek. Třeba: „Naše země nevzkvétá. Velký tvůrčí a duchovní potenciál našich národů není smysluplně využit.“ Nebo: „Zkazili jsme si půdu, řeky i lesy, jež nám naši předkové odkázali.“ A dále: „Nejhorší je, že žijeme ve zkaženém mravním prostředí. Morálně jsme onemocněli, protože jsme si zvykli něco jiného říkat a něco jiného si myslet. Naučili jsme se v nic nevěřit, nevšímat si jeden druhého, starat se jen o sebe… Jen málokteří z nás dokázali nahlas zvolat, že mocní by neměli být všemocní.“ Anebo: „Náš stát by už nikdy neměl být přívažkem či chudým příbuzným kohokoli jiného. Musíme sice od jiných mnoho brát a mnohému se učit, ale musíme to po dlouhé době dělat zase jako jejich rovnoprávní partneři, kteří mají také co nabídnout… Jsme malá země, ale přesto jsme byli kdysi duchovní křižovatkou Evropy. Proč bychom se jí opět nemohli stát?“ A last but not least: „Nedopusťme, aby pod vznešeným hávem touhy sloužit věcem obecným rozkvetla opět jen touha posloužit každý sám sobě. Teď už opravdu nejde o to, která strana, klub či skupina zvítězí ve volbách. Teď jde o to, aby v nich zvítězili – bez ohledu na své legitimace – ti mravně, občansky, politicky i odborně nejlepší z nás.“ Sákryš, co mi to jen připomíná?
Nový rok však nepřinášel jen truchlivé události. Například toho dne roku 2011 ukončila svou činnost a zanikla jidášská partaj jménem Unie svobody. Ta vznikla následkem podrazu jménem Sarajevský atentát. Vzpomeňme: 28. listopadu 1997, v době, kdy byl tehdejší premiér a předseda ODS Václav Klaus na jednání v bosenském Sarajevu, vystoupili velmi nestatečně, za jeho nepřítomnosti a tedy bez možnosti se bránit, dva z vrchnostů strany a vlády, Jan Ruml a Ivan Pilip s výzvou, aby Klaus odstoupil ze všech funkcí, protože proto. Klaus se svou autoritou zakladatele a mnohaletého ideového i faktického vůdce jediné konzervativní strany na tehdejší politické mapě těm „vyzývatelům“ prostě překážel v naplnění jejich ambicí. Zvlášť patrné to bylo u Ivana Pilipa, kterého si Klaus se svým příslovečným špatným odhadem na spolupracovníky hřál jak hada na prsou a nechal jej vystupovat jako „korunního prince“. Pilip v tom ovšem nejel sám (Rumla nechme stranou, ten na opravdovou politiku nikdy intelektuálně nestačil). Mnohem zajímavější byla role někdejšího místopředsedy ODS a ministra zahraničí Josefa Zieleniece, jemuž se nikoli náhodou tu a tam přezdívalo „páter Josef“, podle známého zákulisního intrikána z doby ludvíkovské Francie. Zieleniec v roli domnělého odstrkovaného levobočka, který měl zřetelné ambice opanovat ODS a celou tehdejší politiku, už v srpnu 1996 pro jeden deník prohlásil, že „ODS se musí více rozkročit a neměla by znít jedním (míněno Klausovým) hlasem.“ V srpnu 1997 Zieleniec rezignoval na poslanecký mandát a krátce před Sarajevem, na konci října toho roku, odešel z vlády. To byl ten proslulý výstřel z Aurory. Teď už jen najít ty „užitečné idioty“, jak by řekl Lenin, a věc je skoro hotova. Jen jedno ještě: dodat patřičnou munici. Tu obstaral tehdejší Zieleniecův podřízený, velvyslanec ve Švédsku Petr Kolář. Ano, týž, který po mnoha letech založil nátlakovou neziskovku Evropské hodnoty a ještě roku 2015 vcelku transparentně prohlašoval, že chce být v naší zemi prezidentem. A pak že všechno nesouvisí se vším, ehm, že…
Nu, abychom nekončili tak trudnomyslně. Jak pravil klasik: „Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno.“ Tedy Kartágo… Naše nová vrchnost pracuje svědomitě na tom, aby to naše malé Kartágo střediskové vložila do chřtánu nenasytné hydře eurounijní administrativy, a bude po žížalkách. Tak ještě než to nastane, se ještě zkusme zasmát.
Dne 28. ledna 2007 vyhlásila Rada Evropy dnem ochrany osobních údajů (Data Privacy Day). Zábavné zjištění – dnes, kdy o vás kdekdo všechno ví, každé kliknutí na počítači vám kdesi připisuje nesmazatelnou čárku ve vaší osobní kartě vedené Velkým Bratrem právě z evropského ústředí. To je jako kdyby Gustáv Husák vyhlásil v roce 1977 významným dnem datum posledního koncertu Plastiků. Nebo kdyby Petr Fiala postavil mimo zákon propagandistické působení Posseltova sudeťáckého spolku.
Ještě že 27.1. 2005 vyhlásila OSN Mezinárodní den památky obětí holocaustu (International Day of Commemoration in Memory of the Victims of the Holocaust) – k 60. výročí osvobození koncentračního tábora v Osvětimi v roce 1945. Ale, jak víme, ani Osvětim není nesporná historická věc. Tak například polský ministr zahraničí Gregorz Schetyna koncem ledna 2015 prohlásil ve vysílání polského rozhlasu, že koncentrační tábor Osvětim (Auschwitz – Birkenau) neosvobodila Rudá armáda, nýbrž – světe, div se – Ukrajinci. Ministr se chtěl přihřát na tehdy probíhající protiruské, Majdanem odstartované vlnce, ale měl špatné rádce a mizernou znalost historie. Osvětim osvobodily jednotky 1. ukrajinského frontu. Každý, kdo absolvoval aspoň devět tříd základní školy, ví, že sovětské „fronty“, jakožto vrcholné součásti Rudé armády, totiž byly zpravidla nazývány podle míst, kde aktuálně operovaly, nikoli podle převažující národnosti svých příslušníků. A že ve všech sovětských „frontech“ převažovali Rusové.
Tumáš, čerte, kropáč!
