Česko-britský spisovatel, publicista a dramatik Benjamin Kuras v roce 1968 emigroval do Velké Británie, prožil tedy velký kus života zde, a o málo menší tam. To mu dává šanci srovnávat prožité a předvídané. A není to vždy srovnání lichotivé vůči dnešku – tady i tam. Na jeho osudu se dá demonstrovat i proměna toho, co jsme kdysi vycinkávali na náměstích a považovali to za svobodu, v to, proti čemu jsme tehdy cinkali, totiž cenzuru a totalitu. Na vlastní kůži to Ben Kuras, duší i tělem konzervativec, zažil před dvěma lety, když se do té doby docela otevřené TV Prima zmocnil americký levicový moloch CNN, následkem čehož dostal Kuras okamžitého padáka z komentářové rubriky Primy. Jedovatě by se dalo dodat: Teď už máme, co jsme chtěli…
Po léta se věnujete otázkám civilizačních perspektiv. Dokonce jedna z vašich novějších knih nese název Zpráva o stavu civilizace. Začněme tedy zpříma: domníváte se, že evropská civilizace je na konci a čeká nás velký zlom, jaký popsal třeba Samuel Huntington?
Dokud o jejím stavu můžeme veřejně diskutovat a máme k tomu různá média, kde se to smí, ještě na jejím konci nejsme. Ale že o tom diskutujeme už nejmíň dvě desetiletí a trend směřující ke konci se nám nepodařilo zastavit, tím méně zvrátit, svědčí o tom, že se nadále ke konci setrvačně chýlí. Přestalo platit známé heslo „pero je mocnější než meč“, které se připisuje Marku Twainovi, ale vyslovil je poprvé někdy v polovině 19. století dnes už zapomenutý anglický novinář Bulwer Lytton. Nějak podobně to napsal dávno před nimi náš velký rabín Loew v podobě „vliv je mocnější než moc“. Platilo to v dobách, kdy psané slovo bylo převážně v rukách lidí vzdělaných, přemýšlivých, profesionálních a morálně pevných. Dnes je devalvované a rozředěné tou nekonečnou záplavou sdělení, v níž někdy těžko rozlišíme fakt od výmyslu a moudro od blábolu, a kdy kdekdo s přístupem do internetu může kafrat, co ho napadne – a budiž mu to nadále dovoleno, pro případ, že by se blábol náhle stal moudrem a moudro blábolem.
Ale přes všechny její problémy a vady vnímám euroatlantickou civilizaci stále jako ten nejhumánnější, nejtvořivější a nejspravedlivější politický systém, jaký má lidstvo k dispozici. Dokazuje to denně v počtech lidí, kteří prchají do ní, oproti těm, co odcházejí z ní. O to víc se o její osud obávám, protože její pád může lidstvu přinést jen víc utrpení. Připomeňme si, že k ní v současné době existují jen tři výrazné civilizační alternativy a všechny jsou podstatně horší: Čína, Islám a Rusko – v tomto pořadí nebezpečnosti. Takže když podávám zprávy o vadách civilizace euroatlantické, neznamená to, že bych fandil kterékoli z těch druhých, či chraňpánbůh jim přál vítězství. Současný chaos v politice Spojených států, čím dál víc se podobající jakési formě „kulturní revoluce“, tyto obavy posiluje, protože bez silné, morálně zdravé, vojensky silné a racionálně uvažující a konající Ameriky, jak jsme ji vnímali po druhé světové válce až do pádu komunismu, se evropská civilizace nedá ubránit. A konec nepřijde možná ani jako nějaký náhlý zlom, spíš jako postupné vyprázdnění, vyšumění a podvolení.
Co paměť sahá, vždy jste se profiloval jako příznivec konzervativní politiky a způsobu života. Dnes se ale všude říká, že pravo – levé dělení a vidění světa je mrtvé. Že jde dnes o jiné hodnoty. Souhlasíte?
Ten základní princip, vlastně klišé, že levicovost je kolektivistická, nadnárodní, pokroková a ideologická, zatímco pravicovost je individualistická, národní, konzervativní a pragmatická, platí dál. Jenže když slyšíte české komunisty, jak si říkají „konzervativní levice“, trochu se vám to zašmodrchá. A podíváte-li se na politické ideje vítězné koalice, která si říká „pravice“, pak vám může vyjít podobný oxymoron „pokroková pravice“. Čímž nechci říct, že by to levo-pravé rozlišení přestalo platit, jen se celé posunulo doleva. Mezi pravým konzervatismem a levým socialismem stojí ještě třetí pilíř demokracie, jímž je liberalismus. Ten se od socialismu liší individualismem, od konzervatismu rozvolněním pravidel, jimiž se individualismus musí řídit, aby fungoval pro všechny stejně. Demokracie tedy není dvounohá, nýbrž třínohá. Liberalismus se naklání někdy vlevo, někdy vpravo, a s ním se naklání celý demokratický systém. Když tu demokracie v roce 1990 začínala, liberalismus tíhl doprava. Od té doby se v současné Evropě, tedy i zde, svou praktickou politikou posunul směrem ke kolektivistickému nadnárodnímu progresismu, a pojmenoval se „liberální demokracie“. Zanechal tak mezi sebou a konzervatismem obrovskou propast, přes niž je téměř nemožné demokraticky komunikovat. Taky převzal od progresismu jeho nevraživou terminologii a přezdil si konzervatismus na populismus, extremismus, nacionalismus – a to jsou ještě ta mírnější pojmenování. S tou terminologií převzal i pár nevraživých návyků, jako je sklon k cenzurování, umlčování, vylučování a perzekuci – jaký vidíme dnes nejvýrazněji v anglosféře v podobě „cancel culture“, „no-platforming“, „de-colonising“ a jak se ty všechny wokeismy čili „bdělosti“ jmenují. A de facto vyloučil konzervatismus z demokratické rovnice.
Také je často slyšet vzdychání za minulým režimem, nostalgie za jeho sociálními jistotami a podobně. Vy jste z toho režimu utekl v roce 1968 do Velké Británie. Jak si tu retro vlnu vysvětlujete?
Já ani tak nevnímám okolo sebe nostalgii po minulosti, jako remcání na přítomnost – která ještě stále patří mezi to nejlepší, co tato země zažila, v obecné prosperitě a míře svobody. Ta nostalgie myslím končí s odchodem komunistů z parlamentu a postupným odcházením pamětníků komunismu ze života. Mnohem víc znepokojující je nynější krize působená částečně nově nastolovanými triky progresistické ideologie, částečně postupnou globální transformací svobodného podnikání v nadvládu megakorporací, částečně zpohldlnělostí mladé generace, a částečně její neznalostí totalitních praktik starého režimu a následným nevnímáním jejich opětného zavádění, tedy neschopností se jim bránit a nakonec ochotou se na nich podílet, třeba i bezděky a naivně.
Když už jsem zmínil ostrovní království, nedávno jste na jedné besedě se studenty říkal, že se za ta léta změnilo téměř ve svůj opak. Jak se to projevuje a co to způsobilo?
Vlastně to byl onen posun liberalismu doleva, probíhající dlouhodobě, takže nenápadně. Konzervativní strana se za Davida Camerona v praxi proměnila v liberální, labouristická se posunula k extrémní levici, konzervatismus se scvrkl na malou stranu okolo Nigela Farage a nakonec byl z politiky vytlačen. Mezitím vznikly desítky nevládních aktivistických organizací prosazující na lokální, mediální nebo univerzitní úrovni politiku, jakou dnes známe pod nálepkami „politická korektnost“, nověji „woke“, též třeba „neomarxismus“. Tím se systém praktického vládnutí přesunul od volených politiků k nevoleným aktivistům. Ti rozhodují třeba o tom, kdo smí přednášet na univerzitách, jak smějí volení politici mluvit na veřejnosti a jakou politiku smějí provádět, jak smí jednat policie, jaké sochy kde mohou stát a které zbourat, jaké názvy ulic a budov se musí změnit, jaké knihy nebo filmy se mají vyřadit, který herec smí co hrát. V některých aspektech se Británie stala totalitnější, než ta Evropská unie, z níž odcházela, aby se právě od těch totalitních praktik oprostila. Jenže to už je měla doma hustě vysázené a kvetoucí. Brexit už na tom nestačil nic změnit, přišel pozdě.
Jarek Nohavica v jedné písničce zpívá „Zrozen v komunismu umřu v komunismu“. Neobáváte se, že může mít pravdu?
Bez vlády proletariátu, který už neexistuje, a jeho demagogických vůdců typu Lenin, nehrozí komunismus, ale spíš nějaká nová forma feudalismu, ovládaná nadnárodními korporacemi, nadnárodními organizacemi jako OSN, WHO, IMF nebo EU a skupinami bohatců, jakými jsou třeba Soros nebo Gates, nebo Světové ekonomické fórum WEF, které se slétává každý rok do Davosu zachraňovat planetu.
Sledujete dění z mnoha světových médií, nejste odkázán na náš žurnalistický mainstream. Jeví se vám, že někde v tom euroatlantickém Babylonu je ještě nějaký ostrůvek pozitivní deviace, kam by případně bylo ještě možné se uchýlit?
Je jich několik, ale všechny jsou akutně ohroženy. Poznáme je podle toho, jak se z nich stávají fackovací panáci wokistického progresismu. Normálně a racionálně ještě myslí Izrael, proto taky je terčem tolika útoků. Druhým a nám bližším jsou Maďarsko a Polsko, jejichž národní demokracii se EU zjevně rozhodla zlikvidovat. Dál ve světě je to Tchajwan, jehož přežití už zdaleka není jisté. Dobře se drží Indie, a je možná dost silná, aby se udržela. Ale jestli se ptáte, kam bychom ještě mohli prchat, kde by pro nás ještě bylo trochu místa a podobná kultura, tak nanejvýš ještě někam do Latinské Ameriky, kde wokismus ještě nepřišel do módy. Teda samozřejmě kromě Venezuely. Takže konzervativcům nezbývá moc víc na vybranou než držet partu s Maďary a Poláky a zachovat selský rozum a tradiční kulturu alespoň té Střední Evropě.
Mluvíce o novinářích… Proč, podle vašeho názoru, se tak strašně unifikovala názorová linie oněch středoproudých žurnalistů, když ještě před nějakými pěti, sedmi lety ještě dokonce i v tak ortodoxní baště liberální demokracie, jako je Česká televize, bývaly slyšet hlasy „odjinud“, třeba Alexandr Tomský, Jan Schneider, Jaroslav Štefec, Zdeněk Zbořil, a konec konců i vy? Kam to zmizelo a proč?
Vždyť to ještě nezmizelo, jen se to přesunulo z těch centrálních médií hlavního proudu trochu na okraj. Změnilo se to – chceme-li si trochu zavtipkovat – ze „silnoproudých“ na „slaboproudé“.
Mají podle vás perspektivu tzv. alternativní média, když denně slyšíme například eurokomisařku Věru Jourovou, která se netají záměrem tato média „vyhladovět“, tedy de facto zlikvidovat? Kde mají brát sílu, potažmo zdroje?
Dokud existují média různého zaměření a s dostatečným financováním k přežití, není prohráno. Za těch třicet let Češi vygenerovali dostatečný počet hodně bohatých lidí, z nichž ne všem současný vývoj Evropy svědčí, a svoboda slova je pro ně možná dostatečně důležitá, aby na její záchranu část svých zisků věnovali. Nastal čas, aby jich co nejvíc vstoupilo do médií, aby svobodná demokratická diskuse nezanikla nebo nebyla zahnána do „podzemí“. K tomu ale bude nutný i určitý morální kompromis ze strany mediálních praktikantů: nehrabat se už v tom, jak ten či onen zbohatlík kdysi v minulosti své bohatství rozjížděl (na každém z nich se dá najít nějaká morální skvrna), ale soustředit se na to, co je se svým bohatstvím dnes ochoten pro svobodu slova udělat. Mnozí velcí američtí nebo britští magnáti, kteří sponzorovali svobodu médií, ke svým majetkům zpočátku taky všichni nepřišli čistou fair-play podle dnešních, mnohdy utopických standardů.
V naší zemi se zase objevil odporný zlozvyk, totiž udavačství. Jistí politici žalují na jiné do Bruselu, nějaký „státotvorný“ občan udává nepohodlné, tedy svobodně vyslovené názory různým cenzurním neziskovkám, i vy máte s něčím podobným zkušenost. Prý o vás kdosi napsal vašemu nakladateli, že jste nežádoucí a měl by vás přestat vydávat. Co se to s námi za těch 30 let od listopadu stalo?
Není to nic specificky českého. V západní Evropě, Spojených státech nebo Kanadě se to dnes děje hustěji než tady. Podstatně víc akademiků nebo mediálních osobností je umlčováno a vylučováno třeba v Anglii než tady. Víc jejich zaměstnavatelů nebo odběratelů se nechává zastrašit výhrůžkami násilí nebo bojkotu a podobně.
Někdy se říkává taková fráze, že budoucnost je v mladých. Věříte, že nastupující generace bude mít víc rozumu, než ti, kdo nám dnes velí a zavádějí zpátky diktaturní manýry?
Obávám se, že bychom na ni raději neměli spoléhat. Čím víc se s touto generací setkávám, tím víc u ní nacházím černých děr v základním vzdělání, neschopnost myslet v širších kontextech, absenci pokory před věděním, neochotu překonávat překážky, nedostatek kreativity, představivosti, dobrodružnosti, samostatnosti a odvahy riskovat, nedostatečnou výdrž při počátečním nezdaru. Není to zcela její vina, způsobily jí to generace starší tím, že jí nenastavily patřičný řád, systém a metodiku. Výjimkou jsou malé počty jednotlivců, jejichž rodičům na jejich úspěchu mimořádně záleželo a byli k tomu intelektuálně i finančně vybaveni. Za povšimnutí stojí to, že ani po třiceti letech svobody a kapitalismu zdejší novozbohatlíci, ale ani restituovaná aristokracie, nevytvořili žádné nadace pro vědecky nadané a řemeslně šikovné děti a mladistvé, které by vychovávaly tu skutečnou elitu, jaká vytváří národní úspěch a dlouhodobé hodnoty. Že tu dodnes nemáme žádnou takovou nadaci Babišovu nebo Schwarzenbergovu, vnímám jako největší ostudu a handicap tohoto talentovaného národa.
