Česká ministryně obrany Jana Černochová „sošla s uma“. Tak říkají v Rusku stavu, kdy se dotyčný obecně řečeno zbláznil, ale není to přímo výraz nějaké známé psychiatrické diagnózy. Jen jev, který ukazuje onoho zešílevšího v dosud neznámých a rozhodně nečekaných konturách, které navíc nemají mnoho společného s realitou, jak ji vnímá většinové okolí toho, kdo „sošol s uma“.
Co se vlastně nebohé ministryni přihodilo? Podlehla představě o vlastní důležitosti pro světovou geopolitiku. Prohlásila v rozhovoru pro Deník N, že bude požadovat zřízení americké vojenské základny USA v České republice. Řekla doslova: „Chci otevřít toto téma.“ A odvolala se na příklad Slovenské republiky, kde k něčemu podobnému už došlo. Potíž ovšem nastala v okamžiku, kdy vyšlo najevo, že tato myšlenka je ryze její vlastní aktivita, se kterou nepočítají ani sami Američané. Podle amerických diplomatických zdrojů není vybudování vojenské základny USA na našem území vůbec na pořadu dne. Jinými slovy – ani sami Američané nemají v úmyslu s českou ministryní obrany jednat o zřízení takové základny. Dokonce i český premiér Petr Fiala vyhlášení Černochové v podstatě hodil pod stůl. Prohlásil, že je to možná dobrý nápad, ale rozhodně nebyl projednán ani ve vládě ani jiných kruzích. Jinými slovy hodil Černochovou přes palubu. Zesměšnil ji, která zesměšnila sama sebe.
Ostatně nebyla první. Už před dvěma lety funkcionář ODS Alexander Vondra navrhoval nabídnout Americe ostravské letiště Mošnov, kde by údajně mohla být americká letecká základna (nejspíš něco, co čeká slovenské letiště Sliač). Mimochodem ta americká letištní infrastruktura má stát přes sto milionů dolarů. Ty budou nepochybně platit sami občané – ať už nyní slovenských či v budoucnu českých zemí. Patrně nikoli zdroje americké.
Oč tedy vlastně v té celé věci jde? Ministryně vlády České republiky zve do naší vlasti vojska cizí země. Přičemž naše země není ve válečném stavu, není v bezprostředním ohrožení, není účastna žádného vojenského konfliktu, a to na žádné straně té války. Není tedy nejmenšího důvodu zvát do vlasti zahraniční vojsko. Před kým nás má chránit? Proč? Jaký k tomu má mandát?
S tím úzce souvisí i překotná snaha téže ministryně a celé naší vlády lifrovat hory zbrojního materiálu za hory peněz (gratis) na konto jedné ze stran válčících stovky kilometrů daleko od nás, aniž bychom s tím měli sebemenší spojitost. Je to jen politické gesto, vyžadované nejspíše nějakou nadnárodní souvislostí (USA? NATO?). Jenže málokdo si tu podloží nějakou právní platformu. Třeba že angažmá země v cizím konfliktu je proti zájmům země. Nebo dodávání zbrojního materiálu nějaké válčící straně že je de facto opět proti zájmům země. Proč? Protože může vyvolat zbytečnou a nečekanou odvetu té druhé strany, která si naše „pomocné“ intervence nemůže vyložit jinak, než jako přihlášení k tomu, proti čemu oni bojují. Tedy že jsme v pozici strany bojující, aniž by to bylo jakkoli vyhlášeno. Tedy že proti nám může být založena nějaká útočná aktivita. Toto opravdu chce paní ministryně? A můžeme to opravdu odbýt jen konstatováním, že „sošla s uma“?
Je to myslím mnohem horší. Naši ústavní činitelé, premiér, ministři a ministryně, předsedové parlamentních komor, jako o závod vykřikují slova „jsme ve válce“. Dovolím se je opravit. Nejsme. Ve válce, té fyzické, krvavé, odporné, jsou dvě země daleko na východ od nás. Opravdová válka se ale vede na jiné ose: západ vs. východ, USA vs. Ruská federace. Vše mezi tím – Ukrajina, Slovensko, Polsko, Česko – jsou jen prostředníci, kteří mají svou rétorikou zdůvodnit a „ospravedlnit“ dojem boje dobráků s padouchy, kde za padouchy jsou Rusové a za dobráky my všichni. Protože, i to zaznělo z jakýchsi amerických úst, hlavním cílem je Rusko de facto vygumovat z povrchu zemského. Je to ale hodně naivní představa. O tom věděl své Napoleon i Hitler.
Zodpovědnost lidí, jako je ministryně Černochová, je nepatrná. Ale důsledky jejich slov a činů mohou být zdrcující.
Vychází též ve slovenském Literárnom týždenníku
