Navzdory listopadovému počasí se zdá, že nás čeká horký podzim. Jejich politickým středodem jako by se zdály být senátní a komunální volby, ale troufám si tvrdit, že to opravdu podstatné se bude dít časově i místně mimo ně a také nezávisle na jejich výsledcích. Proč? Protože už jsme zažili mnohokrát praxi, že v municipálních či krajských volbách zvítězil s převahou subjekt X, ale k moci se v daném místě či regionu dostal spolek subjektů V, W, Y, Z případně dalších, které sice nezískaly velký počet hlasů, ale dokázaly se proti nenáviděnému subjektu X sjednotit, ačkoli kromě této negativní motivace je nepojí vůbec ni. Jdou odleva do prava, jejich programy jsou neslučitelné, ale přece jen mají cosi společného: zuřivou touhu po moci rovná se v našich poměrech touhu po penězích, které z držby moci tak sladce plynou. Už to samo by mělo být varovným signálem pro voliče: hleďte, jak se „vaši“ zástupci snadno zříkají všech předvolebních slibů, které měly sloužit toliko co vábnička pro váš hlas.
Hezkým příkladem podobného pokrytectví byl už v roce 2006 Mirek Topolánek, jenž kandidoval se svou ODS s programovým dokumentem zvaným Modrá kniha. Po volbách, které mu mnohé realistické náměty z té knihy pomohly vyhrát, se ovšem nechal slyšet, že už když řečnil před voliči a sliboval modré z nebe (pardon: knihy), byl si vědom, že ty sliby nesplní. Tato míra cynismu se v naší politice uhnízdila zřejmě natrvalo. Proto okoukaným stranám není moc co věřit. Zachovají se tak, aby to bylo dobré pro ně, nikoli občany. Smutné dozvuky Velkého Listopadu.
Takže co se vlastně tedy bude dít tak převratného, že to upozadí zájem o volby a jejich výsledky? Začalo to 3. září na Václavském náměstí v Praze a pokračovalo o pár dní později, 11. září, na náměstí Staroměstském. Václavák zaplnilo zhruba sto tisíc lidí, Staromák byl plný, že by jablko nepropadlo. Na první akci se prezentovaly desítky odborných i politických řečníků se společným refrénem, jímž je trvalý protest proti české vládě, nezodpovědné a arogantní partě, která není schopná a zřejmě ani ochotná dělat něco proti dramatické energetické krizi, jež ťuká na dveře. Proto také ústředním provolávaným heslem bylo slovo „demise“, neboť jiná cesta ke změně už doopravdy není. Všechny sliby vlády jsou jen prázdné papíry, činy žádné, jen hesla o tom, jak musíme trpět, protože jsme ve válce (v níž nejsme). Tato vláda už vyčerpala veškerou trpělivost občanů včetně mnoha jejích vlastních voličů. Zklamání přinesla nejen neschopnost a namyšlenost jednotlivých ministrů, ale především jejich ostentativní přehlížení zájmů lidí a permanentní prolézání tlustým střevem eurounijní administrativy. Výsledkem toho je, že u nás máme a zřejmě i budeme mít nevyšší ceny energií a plynu ze všech členských zemí EU. Je třeba dalšího důvodu k odchodu té truchlivé skvadry na smetiště dějin?
Ta druhá demonstrace byla sice prezentací senátních kandidátů strany PRO, ale obsahově se kryla s tou první: protest proti vládě, proti naší otrocké poslušnosti k EU, proti naší účasti v ukrajinské válce atd.
Tím to však nekončí. Pohleďme na další ohlášená shromáždění: 28. září, na státní svátek, jedna demonstrace na Václavském náměstí s názvem „Shromáždění za účelem vyjádření politických postojů k současnému vedení země“ (akce s týmž názvem bude i 28. října) a téhož dne na Letenské pláni „Demonstrace za demisi vlády Petra Fialy“ (opět s reprízou 28. října). 8. října opět na Václaváku odborářská demonstrace „Pět minut po dvanácté – Vyjádření nesouhlasu účastníků demonstrace s nedostatečnou reakcí vlády na stávající inflaci a její sociální dopady“. 17. listopadu se – vedle oficiálně organizovaných prorežimních akcí – ve výroční den našeho převratu koná též „Demonstrace za svobodu a demokracii“, symbolicky znovu na Letné, kde kdysi nabraly na masovosti ony listopadové události.
Tak by se dalo pokračovat. Na první pohled je zřejmé, že vláda a kruhy, které ji podporují, vůbec nechápe, co se děje. Už proti ní nestojí hrstka antivaxerů či „konspirátorů“, ale velký kus národa napříč politickou denominací. Zejména důležitá je v tom směru aktivita odborářů, protože na ně dolehnou nezodpovědné vládní manýry asi nejsilněji. A na co se zmohla vláda? Na podporu uměle vytvořeného spolku Pražský majdan, který chce pořádat demonstrace na podporu Ukrajiny, a samozřejmě i tradičních, byť v mezičase notně zdiskreditovaných „Milionů chvilek“. To je věru slabota. Že bych odněkud ze Strakovy akademie zaslechl umíráček?
(Vychází rovněž ve slovenském Literárnom týždenníku)
