Metropolitní opera musí ruské pěvkyni Nětrebkové vyplatit 4,5 milionu, napsala ČTK. Je to jen pár dnů, co jsme o této kauze ze Cvokhauzu psali, a ejhle, už je tu nečekaná pointa: Newyorská Metropolitní opera musí ruské operní pěvkyni Anně Nětrebkové vyplatit 200 000 dolarů (4,5 milionu Kč) za zrušená představení. Opera divu odmítla angažovat, protože se dost jasně nevymezila vůči ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi. Tím podle operního domu porušila smluvní doložku o chování umělců.
Slavný operní dům loni ruské sopranistce zrušil několik představení, protože odmítla Putina po ruské invazi na Ukrajinu za tento čin odsoudit. Opera teď musí Nětrebkové na základě smlouvy zaplatit i za neuskutečněná představení. Nětrebková podle deníku The New York Times dostane 200 000 dolarů za 13 zrušených představení, včetně dvou oper Giuseppe Verdiho, Don Carlos z této sezony a Síla osudu z programu na příští sezonu.
Ředitel Metropolitní opery Peter Gelb připustil, že operní dům původně Rusce nechtěl vzhledem k jejím vztahům s Putinem platit nic. Smírčí soudce Howard Edelman ale minulý měsíc rozhodl, že ačkoli „není pochyb o tom, že byla Putinovou příznivkyní, na což měla právo“, spojenectví s ruským prezidentem „rozhodně není morálním prohřeškem“. Podpora prezidenta Putina tedy podle arbitra nemůže být důvodem k nevyplacení gáže.
Jenomže nic není černobílé. Navzdory výše uvedenému verdiktu smírčí soudce uložil Nětrebkové pokutu téměř 30 000 dolarů (670 tisíc korun) za „značně nevhodné“ výroky, jež pronesla po invazi ruských vojsk na Ukrajinu. Mezi nimi byl i text, který zveřejnila na sociálních sítích a v němž označila své západní kritiky za „zlo“.
„Pro Metropolitní operu je uměleckou ztrátou, že nám zde nezpívá. Ale neexistuje způsob, jak by mohla Metropolitní opera nebo většina jejího publika tolerovat její přítomnost,“ prohlásil ředitel Gelb. A aby toho nebylo málo, vzápětí newyorská opera oznámila, že vyloučila manžela Nětrebkové, tenora Jusifa Ejvazova, z produkce opery Tosca. Takže chytrá horákyně po americku.
Pokrytectví, jemuž propadla celá slavná euroatlantická civilizace, zdá se, nemá konce. Čekám, kdy vystartuje nějaký skvělý liberální demokrat s návrhem založit nový „výbor pro neamerickou činnost“, po vzoru neslavně proslulého inkvizitora McCarthyho. Podle výnosu takového výboru by se například mohla ze všech knihoven v USA včetně té největší, Kongresové, vyskladnit veškerá díla autorů ruského původu. Předmětné knihy by bylo dlužno dle historických příkladů (od Koniáše po Goebbelse) shromažďovat na veřejných prostranstvích a za hojné účasti lidu rituálně pálit. Věc samu by zjednodušilo to, že už by se nikdo nemusel zabývat dávnou politickou orientací, stačí autorova národnost. Takže by na hranici vzplála i díla dávných obětí stalinského řádění – Babela, Klyčkova či Mandelštama, rovněž divadelníka Mejercholda a mnoha dalších, spolu s díly otevřených odpůrců sovětského režimu – Arcybaševa, Solženicyna atd. Hanba jim, patří jim to. Kdyby dnes ti všichni vstali z mrtvých, namalovali by si na kostry velké Z a vchrastili by se do Putinových tanků. Není jen jasné, jak by mířili, nemajíce zraku. Ale zase – nemajíce zažívacího ústrojí, přišli by trénu vcelku lacino.
Když si to jeden vezme, je dost strašné, že naše doba přinesla tolik hlouposti a zla, že to plodí podobně cynické žertování, a nikomu to už ani nepřijde divné. Protože z žertování může velmi rychle vzejít realita. Jak to zpívali Voskovec s Werichem: „Nikdy nic nikdo nemá míti za definitivní, neb nikdy nikdo neví, co se může státi. Řekne mi se třeba že se to a to stane tak a tak, ono to pak dopadne docela naopak. Řeknete-li dnes život je pes. Co má být zítra za zvíře, když je dnes pes? Protože ani ten pes není dnes definitivní, neví se, zdali se ze psa vlk nemůže stát.“
—
V Německu řeší bizarní návrh na slučování příjmení, čteme na serveru Seznam Zprávy. Spolkové ministerstvo spravedlnosti plánuje reformu letitého zákona o jménech. Zelení, kteří jsou součástí vládní koalice, do debat vnesli „osvěžující a velmi půvabnou“ inovaci.
V německém jmenném právu dosud vždy platila zásada kontinuity. V příslušných zákonech se říká, že při vstupu do manželství si lze zvolit příjmení partnera, nebo jej (s pomlčkou) přidat ke svému původnímu příjmení, nebo zůstat u toho původního. Totéž platí i u nás.
Užívání dvou příjmení upravuje v Německu norma z roku 1978. A právě tu teď chce přepsat spolkový ministr spravedlnosti Marco Buschmann (FDP). V německém tisku argumentoval tím, že současná úprava už neodpovídá „rozmanitosti naší společnosti“.
Reforma, kterou jeho úřad chystá, počítá s tím, že manželský pár bude moci společně používat dvojí příjmení. Dosud mohl mít dvě pouze ten z manželů, jehož příjmení se nestalo příjmením rodiny. Dvojí příjmení by nově mohly mít i děti páru. A zjednodušit by se měla i pravidla na změnu příjmení po rozvodu.
Právní expert Strany zelených Helge Limburg by rád reformu ještě obohatil. Jak prozradil v rozhovoru pro list Die Welt, navrhuje, aby bylo možné příjmení slučovat. „Připadá mi to jako osvěžující inovace a velmi půvabný nápad,“ prohlásil.
Německý bulvární deník Bild na svém webu uvádí hned několik příkladů, jak by to vypadalo – je to podobné, jako udělat ze slečny Svobodové a pana Nováka manžele Svobákovi. V Německu by se ze slečny Knuth a pana Müllera stali po svatbě manželé Knüllerovi. Horší to budou mít slečna Schäfer a pan Weiß. Člověk nemusí být vysloveně němčinář, aby si odvodil, jaké slovo spojením písmen Sch + eiß vznikne.
Jistě, mělo by to své výhody přinejmenším v okamžicích, kdy se člověk podepisuje. Potěšilo by to i novináře, kteří jména některých německých politiků nikdy nedokážou vtěsnat do titulku. Příkladem může být taková Annegret Krampová-Karrenbauerová. O bývalé šéfce CDU s nálepkou „nástupkyně Merkelové“ novináři zpravidla psali jako o AKK, což mimochodem může být také zkratka pro německou starokatolickou církev nebo severské plemeno psa. Podle Limburgova návrhu by nyní již penzionovaná politička byla zkrátka Annegret Krabauer.
Představuji si, jak by po příslušném zkrácení vypadala mnohá jména naší minulosti i přítomnosti. Třeba Anežka Hodinová – Spurná by se proměnila v Anežku Hodurnou, Markéta Pekarová Adamová v Markétu Pekamovou, Micharela Marksová Tominová v Michaelu Marinovou. Ještě půvabnější je, když to zkombinujete s případy, kdy si ženy kromě svého původního přechýleného jména přisvojí nepřechýlené jméno manžela. Nebo dokonce přijmou jen to druhé. Pár příkladů by se našlo: hlasatelka Petra Svoboda, modelka Taťána Gregor Brzobohatá, herečka Markéta Častvaj, moderátorka Emma Smetana, svazačka Monika McDonagh Pajerová nebo modelka Kateřina Konvalinka Průšová.
Jak vidno, navzdory válce za humny, energetické krizi či totálnímu ekonomického propadu celé euroatlantické civilizace máme pořád ještě spoustu času vymýšlet nesmysly. Inu, Cvokhauz.
—
A na závěr zase jedno z webové kolportáže, tentokrát došlé až z daleké Kanady, kde zřejmě mají velmi přesnou povědomost o tom, co se u nás děje:
Nedávno mi byla diagnostikována následující choroba – VPDSP: Věkem Podmíněný Deficit Soustředění Pozornosti.
Projevuje se například takto:
Rozhodnu se zalít zahradu.
Když jdu k hadici na zdi garáže, všimnu si, že i auto potřebuje opláchnout.
Jdu si pro klíče od auta, abych ho vyvezl na prostor před garáží.
Ovšem přitom uvidím na stolku v předsíni neotevřenou poštu.
Asi bude rozumné se podívat, jestli tam nejsou nějaké složenky k zaplacení.
Položím klíče od auta na stolek a začnu probírat poštu.
Přitom vidím řadu reklamních letáků a jdu je hodit do odpadkového koše v kuchyni.
Vidím, že je plný, takže letáky položím na kredenc a jdu vyhodit odpadky z koše do kontejneru na ulici.
Přitom si uvědomím, že vedle kontejnerů je schránka na dopisy, takže by bylo dobré hned dát do schránky i ten dopis, co jsem večer psal.
Jdu si tedy pro něj do pokoje.
Na stole u dopisu leží hrnek s kávou, kterou jsem před chvílí pil.
Vezmu ho do ruky a cítím, že káva už vychladla.
Nevadí, uvařím si nový hrnek kávy. Vezmu hrnek a jdu do kuchyně.
Cestou vidím, že kytka ve váze začíná uvadat.
Tak položím hrnek na parapet a chci vzít vázu a napustit do ní čerstvou vodu.
Přitom uvidím na parapetu své brýle, které jsem hledal ráno.
Musím si je dát na svůj pracovní stůl, abych o nich věděl.
Ale nejdříve přece jen doliju vodu do vázy.
Položím brýle, vezmu vázu do ruky a vidím, že za vázou leží dálkové ovládání od televize.
Proboha, zase ho budeme večer hledat. Musím ovladač položit k televizi v obýváku.
No, ale to počká, napřed je přece nutno dolít vodu do vázy.
Jdu do kuchyně a napouštím vodu. Přitom mi vyšplouchne na kuchyňskou linku.
A trochu i na podlahu.
Jdu do koupelny pro hadr, abych to utřel.
Pak se vracím do předsíně a přemítám, co jsem chtěl udělat.
K večeru:
zahrada není zalitá, auto není umyté (a nemůžu k němu najít klíče), na okně je hrnek se studenou kávou, kytky ve váze jsou už úplně zvadlé, dopis není vhozený do schránky (a taky ho nemůžu najít), ztratily se mi brýle a televizi musíme ovládat ručně, ovladač je bůhví kde.
Divím se, že nic není hotovo, když jsem se celý den nezastavil a jsem docela utahaný.
No nic, jdu zkontrolovat došlé maily.
Udělej mi laskavost. Přepošli to všem známým, protože si nemohu vzpomenout, komu jsem to poslal a komu ne.
Kanadskému příteli jsem na to odepsal jediný dovětek: Ano, a na takových lidech bude stát budoucnost naší ekonomiky.