Jak píše server Echo24, Psycholog Peterson má za výroky o transgender soudně nařízené školení. Kanadský soud v Ontariu potvrdil, že známý klinický psycholog, univerzitní profesor a spisovatel Jordan Peterson musí kvůli svým kontroverzním příspěvkům podstoupit „školení o sociálních sítích a médiích.“ Peterson soudní příkaz, který podalo kanadské Kolegium psychologů v Ontariu, označil za „útok na jeho svobodu projevu“. Akademický orgán navázaný na Torontskou univerzitu se domnívá, že některé Petersonovy příspěvky kritizující transgenderovou ideologii a politická témata, jsou profesním pochybením. Upozorňuje na to zpravodajský portál Fox News.
Populární spisovatel, psycholog a emeritní profesor katedry psychologie Torontské univerzity byl ve středu nucen vyhovět příkazu poté, co tři soudci ontarijského soudu zamítli jeho právní stížnost proti Kolegiu psychologů. Pokud Peterson „školení o chování se a práci na sociálních sítích“ nepodstoupí, tak mu Kolegium psychologů může odebrat licenci psychologa.
Výbor pro stížnosti Torontské univerzity ve spolupráci s Kolegiem psychologů v Ontariu dospěl k závěru, že Petersonova podle nich kontroverzní veřejná prohlášení by mohla představovat profesionální pochybení. Akademický orgán tudíž psychologovi nařídil, aby si zaplatil a podstoupil program mediálního koučování – s vědomím, že jeho nedodržení by mohlo znamenat ztrátu licence.
Peterson podal žádost o soudní přezkum a tvrdil, že jeho politický komentář není v kompetenci vysoké školy a také se odvolal proti psychologickém kolegiu. Tři soudci soudu v Ontariu jednomyslně zamítli Petersonovu žádost a rozhodli, že rozhodnutí kolegia spadá do jeho mandátu regulovat profesi ve veřejném zájmu a neovlivňuje jeho svobodu projevu.
„Buď se podrobím rekvalifikaci v oblasti komunikace se sociálními médii, nebo budu čelit disciplinárnímu řízení a možnému pozastavení licence mé klinické licence a práva vystupovat jako psycholog,“ napsal Peterson už dříve na sociálních sítích.
Soudce Paul Schabas, který je jedním ze tří soudců ontarijského soudu, k tomu dodal: „Dr. Peterson se považuje za klinického psychologa působícího ‚v širokém veřejném prostoru‘, kde podle svých slov pomáhá ‚milionům lidí‘.“ Peterson ale nemůže mít oboje, domnívá se soudce. „Nemůže mluvit jako příslušník regulované profese, aniž by nesl odpovědnost za riziko újmy, které plyne z takto důvěryhodné funkce,“ doplnil Schabas.
V rozhovoru pro kanadskou televizní stanici CBC News Peterson řekl, že se bude řídit soudním příkazem. „Ale nebudu to dělat tajně. A důvod, proč to nebudu dělat tajně, je ten, že nevěřím, že jsem udělal něco špatného,“ prohlásil Peterson. To potvrdil také na svém twitterovém účtu s tím, že „pokud si myslíte, že v Kanadě máte právo na svobodu projevu, tak jste blouznivci“.
„Zveřejním každý aspekt tohoto případu. A uvidíme, co se stane, když bude vládnout naprostá transparentnost,“ dodal Peterson, který během posledních let vyvolával svými kontroverzními příspěvky několik ostrých debat napříč společností a médii.
Psycholog se v komentářích na twitteru (dnes sociální síť X) nebo Facebooku navážel do transgenderové ideologie a dalších politických témat. V minulém roce byl Petersonovi byl pozastaven jeho účet na sociální síti Twitter kvůli komentáři, kde kritizoval transgenderového herce Elliota Page: „Pamatujete, když byla pýcha hříchem? A Ellen Page si právě nechala odstranit prsa od zločinného lékaře.“
Kromě toho také kritizoval magazín Sports Illustrated kvůli tomu, že na obálce byla vyfocena plus size modelka. „Omlouvám se, ale není krásná. A žádná autoritářská tolerance to nezmění!“ uvedl spisovatel, který se na platformu Twitter mohl vrátit až poté, co sociální síť převzal nejbohatší muž světa Elon Musk.
Vítej, Velký Bratře. Od nynějška nebude smět zelinář hodnotit výkon fotbalistů, protože je to v rozporu s jeho odborností zelináře. Stejně tak fotbalista se nebude smět vyjádřit k výkonu profese zelináře, třeba k rychlosti obsluhy, způsobu balení zboží atd., neboť to vše patří výlučně k odbornosti zelináře, nikoli fotbalisty. Skončí to tím, a k tomu už mnohé hlasy svolávají, že volit ve volbách bude smět jen vybraná skupina lidí – například s horním věkovým limitem (o seniorech se a priori předpokládá, že jsou dementní a nezpůsobilí k výkonu občanských práv), nebo takových, kteří projdou školením o správném způsobu volení, tedy jediné cestě, jak získat odbornost voliče. A aby se zajistila nestrannost, ona školení nepovedou stranické sekretariáty, nýbrž neziskovky. Můžete hádat, které asi. Kdybychom užili název jedné z nich, pak teprve by byl náš člověk v tísni…
—
To my v Evropě máme onačejší starosti, jak nás informuje server Novinky.cz pod titulkem V centru Vídně budí rozruch provokativní skulptura – ženské přirození opatřené zuby. Provokativní skulptura se objevila v historickém centru Vídně na známé ulici Graben: pět metrů vysoká růžová instalace, která znázorňuje ženské přirození se zuby na vnitřních stranách. Podle serveru oe.24 jde o součást projektu „Umění ve veřejném prostoru“ (KÖR), v jehož rámci dostávají autoři možnost, aby dočasně zkrášlili jednu z nejvýstavnějších ulic rakouské metropole.
Letos padla volba na výtvor 38leté estonské umělkyně Kris Lemsaluové, který ovšem budí rozpačité až kritické reakce. Možná i proto, že je umístěn nedaleko dvou katolických svatostánků – kostela sv. Petra a katedrály sv. Štěpána, vídeňské dominanty. Jméno díla Chará je odvozeno ze starořeckého slova, které znamená „radost“. Instalace představuje portál ve tvaru vaginy, skrz níž přichází na svět nový život, nové vědomí, tvrdí autorka. Skulptura je prý inspirována postavou z řecké mytologie Baubo, která se snaží komickými a obscénními vtipy, například odhalením přirození, rozveselit bohyni plodnosti Demeter truchlící nad ztrátou své dcery. Podle autorky by skulptura měla být vnímána jako „brána k radosti“, znázorňovat „neomezenou touhu“ a současně poukázat na to, že v dnešní společnosti stále dominují muži. „Vídeň, kde jsem studovala, stála do jisté míry na počátku mé umělecké dráhy. Mám radost z toho, že jsem dostala možnost pokračovat v dialogu s městem. Chará pro mě symbolizuje to, že mohu beze strachu přistupovat k novým kapitolám a velkým změnám,“ uvedla autorka podle serveru Wiener Bezirksblatt.
Kolemjdoucí reagují různě. Některým skulptura připomíná velrybí tlamu, zatímco jeden Vídeňan řekl, že Chará vypadá jako zvednuté čelisti kamzíka. Kontroverzní dílo vyvolalo odmítavé reakce i na politické scéně. „Tento druh umění je nechutný. Poctivější by od (vídeňského starosty Michaela) Ludwiga bylo, kdyby tam nainstaloval červený zadek,“ prohlásil šéf vídeňské organizace strany Svobodných (FPÖ) Dominik Nepp. Červený zřejmě proto, že jde o barvu Ludwigových sociálních demokratů (SPÖ). A zadek proto, že Vídeňané podle Neppa myslí, že si z nich radnice dělá „pr.el“, což je zřejmě narážka na program, v jehož rámci město dává sociálně slabším za určitých podmínek poukázky v hodnotě „pouhých 200 eur“ (4804 Kč).
Server Exxpress.at si mezitím všiml, že kolem skulptury se po jejím vztyčení nápadně často objevují policejní hlídky. Velení vídeňské policie ale vzkázalo, že zvláštní dohled nad dílem neplánuje, protože to prý „není nutné“. Jsem opačného názoru. Kolem obří vagíny by se měla rozestavět celá vídeňská policie, jednak proto, aby zabránila jejímu poškození např. sprejery, jde přece o hochart, a ten by nás měl reprezentovat i v daleké budoucnosti. Představte si, co si pomyslí budoucí archeologové, až se dohrabou k tomu veledílu přes nánosy věků? Asi to bude něco převratného jako při objevu skalních kreseb v Altamiře. Jen výsledek následného studia už asi nebude tak obdivný vůči našemu dnešku, budoucímu tehdejšku. A druhý důvod, proč tu věc chránit, je filosofický. Nad jiné totiž symbolizuje, kde jsme se to právě ocitli. Ano, v p.či, a navíc nebezpečně zubaté.
—
Konečně jedno moudré slovo na závěr. Echo24 přinesl článek s názvem Proč už nejsem feministka. Jeho autorkou je Tereza Šimůnková. Píše: „Feminismus mě zastihl v polovině devadesátých let, v době zběsilého přejímání západních idejí i praxí, od funkčních po ty zcela idiotské. Základní idea se mně, citlivé gymnazistce, samozřejmě líbila; která dívka by nechtěla být rovnoprávná s chlapci? Otázku, zda jsem tedy nyní nerovnoprávná, jsem si ovšem nepoložila, nejenže jsem na to ještě neměla intelektuální výbavu ani životní zkušenosti, ale také proto, že svět, ve kterém jedna parta z principu šikanuje druhou, zkrátka protože proto, je přehledný a paradoxně něčím uspokojivý; už děti s gustem vynadají židli, do které narazí. Potíž je, když z bebíčkářství odmítneme vyrůst. A potíž na druhou, když sice většina samozvaných obětí vzorně drží pozice, ale jiná část se rozhodne celou věc přezkoumat a ze hry na bachaře a vězně vystoupit. Začala některé západní feministky urážet už základní premisa, že muži utlačují a ženy se nechávají utlačovat? Tak jistě. To to trvalo. Ale je toho víc.
Feminismus se posledních šedesát let odvíjí pod vlivem přesvědčení, že si muži a ženy navzájem konkurují, protože hrají stejný fotbal na stejném hřišti. První vlna feminismu chtěla politickou rovnost, ale netvrdila, že rovnost znamená stejnost; to by ty dobré ženy ani nenapadlo. To se ale v šedesátých let změnilo. Tehdy přišla druhá vlna s tím, že si nejsme skutečně rovni, dokud nejsme stejní, tedy dokud my ženy nebudeme od života chtít to samé jako muži, ať se to týká práce, rodiny, nebo sexuálního života. Vždyť proč bychom měly vlastně chtít něco jiného? Polarity měly být smazány, a kdo ví, vždyť zřejmě ani neexistují, všechno je sociální konstrukt a ten lze vhodnou úpravou dát do pořádku – nás lze vhodnou úpravou dát do pořádku. V tomto vidění světa nás příroda – nebo Bůh – udělali špatně. Neschopnost nahlédnout mužský a ženský princip ale neznamená, že neexistuje, jen že těm, kdo ho nevnímají, ochrnula nějaká bazální, hlubinná část bytosti. Logickým důsledkem je dnešní absolutní rozplizlost. Kdyby někdo dal Františce Plamínkové kukátko třeba na nedávný poslanecký seminář Táta není máma, proč nejsou stejní, asi by to s ní šlehlo v šoku, že je něco takového vůbec nutné.
Proč nebyla účast na sexuální revoluci pro ženy zdaleka tak výhodný nápad, jako nám sugeruje hyperliberální prostředí, přesahuje možnosti tohoto textu, ale volné vztahy nejsou v zájmu žádné ženy na světě a je jedno, co si o nich přečetla v barevném časopise. Promiskuita patriarchát nerozvrátí. S neochotou přiznávaná, vlastně spíš nepřiznaná, je z toho vyplývající degradace rodiny. Nejde jen o to, že se nezakládají, protože se mladým ženám vtlouká do hlavy, že vrcholem jejich života bude kariéra, pojem, který pro naprostou většinu lidí znamená práci od-do za účelem zdanitelného příjmu; jaderných vědkyň nebo operních zpěvaček se skutečnou kariérou hodnou toho jména bude vždycky jako šafránu. Navíc je to lež. Procento žen, které udělá práce šťastnějšími než děti, je statisticky nevýznamné; jenže právě odsouváním mateřství do stále vyššího věku o ty děti přicházejí. Po světě chodí víc a víc solidně zaměstnaných, nešťastných děvčat.
Ještě smutnější je znevýhodňování dětí a jejich fundamentálních potřeb ve jménu co nejrychlejšího návratu matky do pracovního procesu. Na západě od nás tuto „prorodinnou, proženskou“ politiku jedou desítky let; stále hlasitěji se ozývá, že to byla chyba. Rozkošně drzou protireakcí je nový virální trend „tradičních manželek“ – Trad Wifes, které v květovaných zástěrách a retro účesech vytahují pro svého manžu jablečný koláč z trouby. Liberální feministky se můžou štěknout. Můžete si dělat, co chcete, ale jenom když to bude to, co chceme my. Kdo by se před třiceti lety nadál, že se z feminismu stane mainstream pro buržousty a pankáčem bude katolík.
Feminismus měl v devadesátkách skutečně sladkou vůni něčeho zakázaného, revolučního. Měl špatnou pověst, které jsem nevěřila, a perfektně rezonoval s duchem devadesátek: tvrdil, že lidé jsou i v páru především atomizovaná individua, a mají být, jejich cílem je totiž maximalizovat vlastní oddělené potřeby a svobodu („hlavně buď nezávislá“, „nejdřív vzdělání a kariéra, potom rodina“, „rozhodně žádné společné účty“ atd.) a nejlepší je na nikoho moc nespoléhat. Rozchod není i je snadný. Jenže maximalizace distance od druhých lidí není receptem na štěstí. Vede naopak k individuálnímu i společenskému fiasku. Jak je možné, že i pracovně úspěšné ženy žijí v přesvědčení, že jsou utlačované? Proč jsou vztahy mezi pohlavími napjatější, než kdy dřív? Opravdu si máme všechny myslet, že naším hlavním problémem je patriarchát? A proč jsou všichni tak naštvaní? Liberalizace je nesmírně výhodná ve vztahu mezi občany a vládou; jenže my lidi mezi sebou se radikálně potřebujeme. A proto už nejsem feministka.“
K tomu zaslouží dodat jediné: Howgh!
