Dovolte, abych trochu samožerně na toto místo umístil krásnou recenzi na mou novou knihu Pijáci slunce, kterou mi věnoval v internetovém magazínu o literatuře Divoké víno slovutný literární kritik František Cinger. Jeho slova mi lichotí, ovšemže, a nemám, jak jinak mu poděkovat, než je přetisknout a dát všanc oku takříkajíc veřejnému.
—
Almanach básnických lásek Petra Žantovského
Pijáci slunce aneb Eseje o české poesii a básnících 20. století (vydala Vysoká škola kreativní komunikace, 144 stran) je soubor portrétů osmadvaceti poetů, kteří jsou trvale usazeni v srdci neúnavného publicisty, pedagoga, básníka i textaře Petra Žantovského.
Svoje esejistická vyznání, hodnocení a životopisné črty se rozhodl řadit abecedně podle příjmení tvůrců, takže by se dalo říci, že popsal díla minulého století od Konstantina Biebla po Jana Zahradníčka. Vzít pak v úvahu jejich rok narození, mohli bychom uvést,že od Viktora Dyka (⁕1877) po Josefa Šimona (⁕1948).
Těžko volit, kdo je autorovu srdci nejbližší. Jistě hvězdné nebe Halas, Holan,Hora, Hrubín, Mikulášek, Nezval, Seifert, Skácel… Bezesporu vrcholně spirituální autoři Blatný a Bochořák, jimž věnoval společný portrét, dále Orten, Rotrekl, Slavík.
V útlém svazku se pokusil pojmenovat rysy osobností a esenci jejich poetického stylu, který dokládá četnými citacemi. Považuje za samozřejmé uvést životopisná data i spletité osudy, které zamotaly dějinné tragédie minulého století i kruté rány uštědřované mocnými sloužícími měnícím se dogmatům. Tak vzdal hold přerušované tvorbě nucených exulantů Fleischmanna, Koláře či během tzv. normalizace proskribovaným mnoha už jmenovaným tvůrcům, s nimiž připomíná Jaromíra Hořce.
S citem múzického člověka oceňuje nejen Karla Kryla jako zpěváka, ale především autora básnivých textů, podobně jako Josefa Kainara, Václava Hraběte, Jaroslava Holoubka nebo úžasného člověka Pavla Vrbu. Smutně zní pravdivé věty připomínající polistopadové cesty Josefa Hanzlíka, Jiřího Šotoly či Josefa Šimona, jimž novodobí dogmatici nemohli zapomenout, že žili a pokoušeli se tvořit v době, která jim byla souzena věkem narození.
Žantovský vzpomíná na myšlenku statečných, že skončí absurdní rozdělení české literatury na tzv. oficiální, samizdatovou a exilovou. Že zbude jediná: ta dobrá. I Hanzlík patřil k těm, kdo si dovolili publikovat svoje moci nepoplatné texty před listopadem 1989 a byl poté vyhnán z veřejného prostoru jako jeho předchůdci po konci Pražského jara 1968.
Podobně také Šimon. První popřevratová garnitura někdejšího osvíceného šéfredaktora nakladatelství Odeon ocenila, nicméně „nová moc“ se rozkoukala a potřebovala pro staré kamarády nové trafiky. „Přestalo být důležité, co umíte,“ napsal autor, „stačilo jen být mezi vyvolenými. Pokolikáté už?“
Bouřlivák Žantovský proto cituje Krylovo satirické čtyřverší: „Je jaro, větry vanou od jihu do cely,/ Sbohem či na shledanou, obecné veselí,/ jsou stromy plné mízy a někdo jiný sklízí/ to, co jsme zaseli, to, co jsme zaseli.“ Ale jako věčné poselství je mu blízké Kolářovo vyznání: „…napsat báseň a nezdát se vzbouřencem/ je politováníhodnější než skončit na hranici pro hloupost/… buď ve střehu/ je smrtelné nebezpečí mezi spěchem a poezií/ ale nikdo nesmí mít rychlejší křídla v letu za myšlenkou než básník/… znovu si opakuj:/ v básni není místo pro nenávist/ lásku hnus nebo rozkoš/ ale pro poznání…“
Na úplný závěr ještě věta o dvouportrétních vyznáních se jmény Ota Pavel, Václav Erben a doslovu Jana Šulce.
František Cinger
