Kapitola 4, v níž se krátce vrátíme ke genderizaci a promluvíme několika odstavci o šťastném světě Kontinentální unie.
Nejvyšším z občanských rituálů byla, jak už víme, genderizace. Josef věděl, že tato záležitost má několik předem daných pravidel. Předně příslušný oděv. Většina předmětů v celé Kontinentální unii měla barvu černou nebo šedou, včetně příborů, toaletního papíru a spon do kravaty, a samozřejmě veškerého bytového interiéru, jakož i budov rostoucích jak houby všude po městě, neboť komisař pro výstavbu Lopata měl velkou developerskou firmu a z daňových úniků dokázal platit nejvyšší provize všem úředníkům, kteří v Kontinentální administrativě rozhodovali o nové výstavbě. Oděv určený ke slavnostním účelům, mezi nimiž se genderizace stkvěla na místě z nejvyšších, však jásal všemi barvami duhy. Žlutá, červená, zelená, modrá, fialová, pěkně v pruzích, symbolizujících multikulturní identitu všech spořádaných obyvatel Kontinentální unie. Josef se tedy předpisově oblékl a vydal se na svoji první genderizaci. Když dorazil ke dveřím Úřadu pro genderizaci, bylo zavřeno a na dveřích byla cedule: Kvůli krychlovirové infekci v Úřadu do odvolání zavřeno. Opodál postávala dvojice dělníků, předstírajících činnost. Šel k nim se zeptat, co se stalo. „Jó, při přeměně pohlaví se někdo řízl do prstu nesterilním skalpelem, chytil nějakou infekci, která se šíří vzduchem, tak to museli zavřít. Josef si vděčně pomyslel, jak těsně ho to protentokrát minulo, a vyrazil k domovu.
Je třeba zdůraznit, že genderizace a homosexualizace prostupovala celým systémem Kontinentální Unie. Bylo vědecky dokázáno, že homosexuální páry přispívají ochraně životního prostředí tím, že nemají vlastní děti a tudíž neznečišťují svět záplavou jednorázových použitých plen. Navíc se starají o děti, odebrané rodičům pro nesprávnou výchovu všemocnou organizací Gramio, speciálně zřízenou pro tento účel. Tyto děti, cílevědomě vychovávané v homosexuálních párech (chlapci v mužských a dívky v ženských) pak nikdy proti genderismu Kontinentální unie nezvedly hlas. Jejich postoj k heterosexualitě byl následně velmi odtažitý, chápaly opačné pohlaví jako jiný biologický druh. Výsledkem bylo, že se staly poslušnými a platnými členy unijní společnosti.
Děti narozené v Kontinentální Unii byly zpravidla vychovávány společně v zařízení pro děti, podle unijní směrnice č. 28546/2012 o sexuální výchově v zemích Kontinentální unie, od nejútlejšího mládí. Pokud si někteří rodiče dovolili nesouhlasit nebo dokonce své děti tvrdošíjně vychovávali podle odvržených tradic, děti jim byly odebrány a poslány na výchovu k homosexuálním párům, nebo, v případě obzvlášť urputného lpění na starých, přežitých a zapovězených postojích, rovnou v Ústavu A.S.Makačenka, vedeného rovněž výlučně homosexuálním personálem. Díky této výchově byly děti uchráněny bigotních představ svých rodičů o rodině a sexu. Konečně, po tisíci letech útlaku a omezování, se děti smí, mohou a mají sexu oddávat od nejútlejšího dětství, ve školkách i ve školách, případně za pomoci starších kamarádů anebo učitelů. Konečně si mohou užít kýženou svobodu. A to vše jen díky moudrosti Unie a všeobecné genderizaci obyvatel, kdy konečně bylo dosaženo rovnosti všech původně cca sedmdesáti, později dokonce stopětatřiceti uznávaných pohlaví. V tomto krásném novém světě se nemusí dělat rozdíl mezi dívkou a chlapcem a každý si smí (a je to jeho nezadatelné unijní právo) říci, kým se cítí v který okamžik. Důležitým výsledkem takové výchovy byla i neustálá připravenost dětí navazovat krátkodobé intimní vztahy s neznámými lidmi, případně jinými bytostmi či předměty.
Byla to právě nekonečná dobromilná unijní svoboda, která rozhodla o zrušení systému rozdělených mužských a ženských věznic a o jejich spojení, jakož i kasáren či mládežnických organizaci. Konečně se každý může kdykoliv přihlásit tam, kam podle svého přesvědčení momentálně genderově zrovna patří.
To všechno Josef věděl. Stejně jako dobře věděl, že to byla právě Kontinentální Unie, která přinesla tolik očekávanou sexuální i společenskou revoluci o které snily generace liberálních maoistů již dlouhá desetiletí. Konečně totiž bylo dosaženo takového sexuálního a genderového uvědomění a svobody, že si dohromady nikdo netroufnul oslovit někoho druhého s nabídkou na sblížení, aby nebyl nařčen z nemístného jednání. Podle unijní logiky platilo (a do směrnice č. 17930/2012 bylo vtěleno), že sice každý může provozovat sexuání praktiky s kýmkoli, což svrchu popsáno na příkladech ze školek, škol a jiných kolektivních organizací, avšak pouze tehdy, pokud s touto činností obě účastné osoby, jiné bytosti či předměty vysloví souhlas, a to písemně. Pokud nedovedou psát, stačí souhlas potvrdit hlasovou zprávu poslanou na Ústřední evidenci sexuálního chování v Kontinentální unii, kde tento souhlas byl uložen do několikrát zálohovaných digitálních archivů. I zde platila výjimka: pokud někdo hodlal provozovat sblížení například s nábytkem, stačilo místo souhlasného prohlášení odeslat například zvuk vrzající matrace. V Unii se zkrátka myslelo na všechno.
Případy pokusů o intimní sblížení, které nebyly řádně podloženy výše uvedenými způsoby, byly unijní justicí považovány za sexuální obtěžování. Ochrana před sexuálním obtěžováním, kterou tak nesměle začala před mnoha lety kampaň „Me too too“ propagovaná masovým troubením samozřejmě výlučně elektrických automobilů, dosáhla dokonalosti a přísné tresty provinilcům, které jejich oběti uvědoměle nahlásily mravnostní policii, odradily případné následovatele.
Samozřejmě i zde se tu a tam mohly vyskytnout těžko předvídatelné výjimky. Jeden významný sportovec, mnohonásobný mistr Unie ve své disciplíně, byl přistižen jakýmsi kolemjdoucím uvědomělým občanem, jak na procházce v parku se svou pětiletou dcerou dává této rodičovský pocel na tvář. Uvědomělý občan scénu vyfotografoval, na Ústřední evidenci sexuálního chování zjistil, že nebyl nahlášen souhlas oné předškolní dívenky s intimním chováním jejího otce, což bylo posléze mravnostní policií posouzeno jako sexuální obtěžování. Asi si snadno dovodíte, že jméno přistiženého sportovce už nefigurovalo na startovacích listinách ani daný ani žádný další rok. Laponští rybáři nějakému šťourovi od novin sice tvrdili, že viděli onoho muže, jak se pokouší přeplavat vzdálenost od své stále se tenčící kry směrem ku pobřeží Špicberků, ale toho zřejmě, vzhledem k oné mnohasetkilometrové vzdálenosti, teplotě vody a množství ledních medvědů nedosáhl.
Leč zpátky k Josefovi. Podstoupením obřadu genderizace se měl oficiálně přihlásit k jednomu z tehdy již 135 úředně uznávaných pohlaví. Přiznat se k vrozenému mužství by ale bylo v přímém rozporu s unijní ideologií genderové svobody, proto se musel včas a správně rozhodnout.
Možností byla spousta, ale nesly sebou i povinnost vstřícnosti vůči zvolené orientaci, a tou si Josef nebyl jist. Měl totiž jeden problem: vždycky se mu líbila děvčata. Jenže svazky chlapců a dívek, které většinou končily vznikem rodiny a rozením dětí, nebyly v Unii v souladu s genderovou svobodou, protože rodina představuje zásadní omezení této svobody. Tak co s tím? Uvažoval o tom, že by zkusil třeba ohlásit partnerství s dívkou z Afriky, ale do Evropy přicházeli z Afriky téměř výlučně muži a jejich zájmy a zvyky mu byly poněkud proti mysli.
Josef po vyhazovu z redakce pracoval jako stavební dělník, a tak se nemohl přihlásit ani k pedofilii a podobným směrům, které byly dávno zabrány těmi, co pracovali v dětských ústavech. Byl bílý, a tak ani nesměl předstírat své směřování k orientaci sado maso, protože by byl považován za trestuhodně dominantního partnera. Bílý heterosexuál byl po zásluze odsouzen žít na pokraji unijní společnosti bez jakékoliv podpory v přípustných unijních zákonných systémech.
Unie ve své nekonečné spravedlnosti a posedlosti svobodou dosáhla I toho, že vedle sebe mohly konečně svobodně existovat paralelní zákony, a že s ohledem na nezadatelná práva různých skupin obyvatel konečně soudy začaly tyto zákony uplatňovat tak, aby nedošlo k poškození lidských práv žádné menšiny. Konečně tedy svobodně mohlo být uplatněno také právo šaríja, které v rámci kýženého multikulturalismu obohatilo zastaralý systém tradičního kontinentálního práva. Konečně došlo ke spravedlnosti, když například autor komentářů na sociálních sítích, kritických k Unii, dostal po zásluze 10 let nucených prací, místní bezdomovec, který se provinil krádeží několika housek v samoobsluze, vyfasoval dva roky ve vězení s ostrahou, zatímco ubohý Afričan, který z důvodu depresí způsobených jeho vykořeněním z rodné pouště znásilnil mladou Evropanku, od soudu obdržel vskutku tvrdý podmínečný trest v délce jednoho roku s jednoměsíční podmínkou. Beze změny však zůstaly všechny další okolnosti rámující jeho život tak trudně daleko od rodné pouště: nárokový příjem ve výši trojnásobku průměrné mzdy v Unii, bezplatné zdravotní ošetření, pojištění, ubytování, právní zastoupení a mnoho dalšího
A tak konečně v celé Kontinentální Unii zavládla spravedlnost.
Kapitola 5, v níž poprvé poznáme Josefovu vytouženou Věru, plavovlásku ze sousedství
Konečně tedy v celé kontinentální Unii zavládla spravedlnost. To ale neřešilo Josefův problem: zvláštní pocity, které měl vždy, když potkal děvče ze sousedství. Věděl, že se jmenuje Věra, věděl, že skrývá své blond vlasy pod hidžábem vždy, když se odváží sama na ulici nakoupit, protože její otec byl již příliš starý, aby ji doprovázel, což mu směrnice č. 89231/2018 přikazovala. Josefa jeho pocity neopouštěly, jakkoliv se snažil myslet třeba i na lidi z místní transgenderové komunity. Ta sídlila ve squattu v budově pojmenované Zdravotní ústav, kterou násilně obsadila, když vyhnala svým standardům nepřizpůsobitelné majitele. Nově tam tedy sídlili řádní občané Kontinentální Unie, genderově klouzavě vyprofilovaní, žijící z velkorysých dávek a bez nutnosti pracovat a obtěžující zodpovědnosti se o někoho starat. Dokonalá antikoncepce měla za následek to, že i když došlo k řídkému jevu sexu chlapce s dívkou, kteří se zrovna v ten moment přihlásili ke vrozenému pohlaví, bezpečně nedošlo k početí. Unijní společnost, ale i životní prostředí, byly totiž pečlivě chráněny bdělým dozorem unijních neziskovek, nadaných výkonnou mocí. Mezi mnohé z pravomocí těchto ochránců unijních zítřků totiž zahrnovalo právo (a povinnost) při distribuci sociálních dávek uvedené části populace dohlížet i na to, že před převzetím dávky takový jedinec spolkne vysokou dávku antikoncepce pod záminkou, že jde o vitamín, mající zchátralá těla nepřizpůsobivých držet aspoň trochu pohromadě.
Josef mnohokrát přemýšlel, jak Věře naznačit, že by se s ní rád sblížil. Netušil, zda nápad pozvat ji do Zdravotního ústavu (i kdyby jej tam jako genderově váhajícího vůbec pustili), by ji nalákal. Od dětství žili odděleně chlapci od dívek, aby nedošlo k pohoršení místních muslimů, a proto nyní vůbec netušil, jak ji oslovit. Unijní úředníci jsou totiž pečliví a nic jim neunikne. Klasický vztah muže a ženy je již dávno zavržen a jakékoliv snahy o jeho reinkarnaci jsou sledovány a nešťastní aktéři posíláni na několikaletou převýchovu do pracovních táborů. Tam jim podobné choutky vyženou z hlavy speciálně vyškolení instruktoři (dříve se jim říkalo dozorci). Takže suma sumárum, oslovit ji přímo, znamenalo riziko nejen pro Josefa, ale i pro Věru.
Navíc masivním přesunem mužského obyvatelstva z Afriky došlo k výraznému převýšení množství mužů nad ženami v Unii a tím i k nedostatku žen pro klasické páry. Jenže to už v té době nikoho z vedení Kontinentální Unie nezajímalo. Ve svém preferování homosexuálních vztahů, podporováni agresivními feministickými spolky, v klasické rodině stejně žádnou budoucnost neviděli. Jakousi podivnou náhodou z drtivé většiny sami ti funkcionáři totiž vlastní děti ani neměli, tak proč by se měli starat o ty cizí, že, to dá rozum.
Cestou Josef minul pobočku Úřadu pro genderizaci, zaměřenou na propagaci „alternativních nebinárních“ sexuálních praktik. Zde bylo názorně vysvětlováno všem adeptům, že partnerský vztah není to pravé pro tuto krásnou, svobodnou a všemi možnostmi hýřící dobu. Symbolem úřadu se stala socha s jakýmsi výběžkem v zadních partiích. Josef si všiml několika mladíků, kteří zrovna opouštěli onen úřad s podivným výrazem ve tváři a zvláštní topornou chůzí. Zřejmě právě absolvovali další kurs praktické výuky.
Josef zatím žádný způsob sblížení s Věrou nevymyslel. A tak, jako každý den, prostě dorazil domů. Večer se ochladilo a solární panely přestaly dodávat elektřinu pro klimatizaci. Vstal ze židle a ohřál si ekologickou večeři skládající se ze směsi řas, soji a geneticky upravených obilnin. Měl z ní sice vytrvalý průjem, ale Unie stanovila vyhláškou číslo 49387/2019 zákaz konzumace masa i masných výrobků. Zapil to vodou z vodovodu, osprchoval se a šel spát. Pod pokrývkou z bambusových vláken mu bylo horko, ale věděl, že jiné materiály již dávno nejsou přístupné ani povolené. Zaposlouchal se do volání muezína z vedlejší mešity, který mu připomněl, kdo je dominantním občanstvem v jeho čtvrti, a pomalu usnul. Pronásledovaly jej děsivé sny o tom, jak místní Úřad pro mravnostní dohled jej přeoperovává na ženu, ale při operačním zákroku se cosi zvrtlo, a tak se z něj stala bezpohlavní bytost, ideální občan Kontinentální Unie.
Kapitola 6, v níž společně s Josefem navštívíme demonstraci na Vzletné
Když se Josef probudil v předepsanou ranní hodinu, uvědomil si, že je neděle a že tudíž namísto do práce půjde na shromáždění správné nenávisti, které pravidelně pořádali studenti z místní Fakulty lásky a genderu. Museli to být úspěšní studenti, když si ze svých stipendií a příspěvků ostatních (vesměs nepracujících) studentů a mládeže dokázali během pár měsíců našetřit na veškerou organizaci demonstrací: dopravu, pronájem prostor, stavbu a složení pódií, ozvučení celé plochy ve čtvrti příhodně zvané Vzletná, poskytnutí dopravy účastníků z celé republiky zdarma formou zvláštních autobusů a vlaků, angažování známých umělců, aby zvýšili atraktivitu akce, a aby pořadatelům na konec ještě něco zbylo.
Josef se tedy zapojil do proudu účastníků cestou na Vzletnou. Sice si s nimi moc nepopovídal, protože mluvili většinou německy, holandsky, anglicky a španělsky. Zřejmě proto nesli i cedule se zvučnými hesly v angličtině. Organizátoři demonstrace správné nenávisti ale kupodivu okamžitě věděli, co s nimi dělat, vystrčili je před televizní kamery, u kterých stál režisér Johan Kladívko a ukazoval, kam si kdo má stoupnout, aby celá plocha Vzletné vypadala v záběru kamer správně zaplněná.
Výběr vystupujících umělců byl očividně podřízen jejich ideologické čistotě. O úvodní skeč na téma “Zatočíme s nepřáteli Unie” se postaral televizní komik Věslav Hlodavec, následován byl kolektivním zpěvem písně “Hnusný je svět za hranicí Unie”, kterou sepsal a předzpívával zpěvák Děroslav Puťka, a zlatým hřebem kulturní vložky byl apelativní projev složený ze tří nám již dobře známých vět: „Máme rádi Unii“, „Unie je zítřek náš“ a „Nepřátelům unii nedáme“, jež přednesl hudebník Vrchcáb, jenž krátce předtím oznámil svou kandidaturu na prezidenta Unie. Po skončení uměleckého úvodu, nastoupili řečníci. Střídali se studentští aktivisté s politiky z těch správných, byť početně nijak přelidněných stran, které však měly stálý příjem z unijní pokladny za propagaci Unie. Jejich projevy byly obsahově dost podobné. Točily se kolem stale stejných témat: Tehdy ještě úřadující prezident Hrabě, zvolený přímou volbou většiny ještě žel nedostatečně ideologicky uvědomělých, a proto zpátečnicky orientovaných občanů, byl pro novou, multikulturní a genderově korektní společnost nepřijatelný. Navíc tehdejší premiér Dědiš, zvolený za hnutí „Ne, líp už bylo“, který vedl stát jako svoji firmu, namísto aby jej vedl jako poslušnou gubernii Kontinentální unie, byl demostrujícími označován za zločince, zloděje a vůbec osobu zavrženíhodnou.
Zde je třeba učnit krátkou odbočku. V době, kdy vzniká tato kronika Kontinentální Unie, jsme se už v naší části Unie, dříve samostatné republice v srdci kontinentu, zbavili jha všech Hrabětů, Dědišů a podobných kreatur. Proběhly dvě akce, jimž se z tradice říká volby, ale dnes už nemusíme nijak skrývat, že jde o rituál svobodného podvolení se nařízeným myšlenkám a činům. A tak se nejprve předsedou vlády, řízené z centra Kontinentální Unie a naplňující výlučně jeho direktivy, stal jedinec, který se ukázal jako občan naprosto nejméně dotčený čímkoli, co by připomínalo politiku. Méně zdatným politikem by patrně byl jen Josef, neboť by mu v tom nadiktovaném činění bránily zbytky cti a soudnosti, ale na Josefa naštěstí při výběru premiéra nikdo nemyslel. Podobné to bylo i u ostatních členů vlády. Posuďte jejich původní profese a nynější vládní portfeje: ministr vnitra němčinář, ministr dopravy novinář, ministr financí elektrikář, ministryně pro vědu a výzkum provozovatelka penzionu atp. Ideální tým pro vládnutí jedné z unijních gubernií.
A druhé volby proběhly ještě jednodušším způsobem. Ze dvou kandidátů si občané měli vybrat jediného. To zní logicky. Jenomže tím, kdo byl předurčen k porážce, byl právě expremiér Dědiš. Nejenže se do něj pustila veškerá média, vinícího jej ze všech možného, snad kromě andělíčkářství, ale také soudy ona mediální obvinění obratem vkládaly do nových a nových žalob. Občané pak měli snadnou volbu: nemohou přece do čela státu (tedy pardon, unijní gubernie) posadit kriminálníka, a to i když se žádné z obvinění nikdy nepodařilo potvrdit a prokázat. Podle unijní směrnice č. 68135/2016 totiž platí, že “každý, kdo byl z čehokoli nařčen, zejména novináři placenými Unií, považuje se bez dalšího za viníka.”
Logicky tedy v čele unijní gubernie stanul bývalý špion, vystudovaný a nasazený původně jako záškodník do zemí dnes dominantních v Kontinentální Unii. Protichůdnost těchto dvou postojů a aktivit nikoho příliš netrápila, neboť, jak už jsme psali na počátku této knihy, protichůdnost byla jedním ze základních rysů unijní legislativy. Tak proč by právě zde měla být činěna výjimka? Zejména když si nová hlava státu nasypala na státní hlavu dostatek popela a krví podepsala poslušnost vedení Kontinentální Unie, i kdyby ji vedli Marťani nebo orangutani. Jde-li o poslušnost, nezkoumej, koho posloucháš, ale co ti přikazuje. To bylo ostatně i nové heslo vyšité na standartě hlavy státu. Autorem hesla byl státní umělec a unievelebitel Čeněk Pérák. Zlí jazykové tvrdí, že za to dostal vyznamenání a letenku na Belize, protože co kdyby…
Leč zpátky na Vzletnou. Po projevech následovalo další kolo uměleckého představení – sedmihodinová inscenace slavné hry Zdislava Šavla Trepanace v podání herců z divadla Ivana Zrušínského. Teprve po něm konečně došlo na slibované (ovšemže sojové) párky a pivo (ovšemže vyráběné z mletých cvrčků). Obzvláště tato kapitola programu demonstrace správné nenávisti přilákala vedle účastníků i většinu tamních bezdomovců, kteří svou přítomností přispěli kamerám jako důkaz o masovosti a spontánnosti akce a náležitém ideovém uvědomění zúčastněných občanů. Však také nedlouho poté obdržel režisér přenosu ze Vzletné Johan Kladívko cenu Zdislava Šavla za nejlepší film propagující Kontinentální unii.
Několik párků a pár piv tedy vyřešilo Josefovi otázku, co s obědem. Pravda, během několika vteřin po jejich konzumaci musel vyhledat nějakou vzrostlejší křovinu, neboť všechny přenosné kadibudky firmy Tfuj Tfuj byly obsazeny konzumenty, kteří to stihli před ním.
