Kapitola 7, v níž Josefa stihne pozornost úředních orgánů
Salam alaikum, pozdravil jej ráno pošťák a podával mu doporučený dopis. Bylo v něm opětovné předvolání a současně souhlas obvodního úřadu Kontinentální Unie s provedením genderizace. „Tak už to brzy budete mít za sebou,“ utrousil pošťák, pro nějž očividně slovo listovní tajemství bylo slovem zbytečným či dokonce neznámým. Ostatně k jeho povinnostem patřilo kontrolovat obsahy všech dopisů, které roznášel, a v případě, že by obsahovaly něco protiunijního, měl podle Směrnice o neunijní činnosti č. 66374/2015 povinnost tuto skutečnost neprodleně ohlásit Myšlenkovému tribunálu.
„Inu to víte, už se těším,“ odvětil roztržitě Josef a chystal se zavřít dveře. „Tak mi nějak přijde, že se zas tak moc netěšíte…“ strčil nohu mezi dveře pošťák a pokračoval: „To je mi divné, nemáte vy ty podivné konzervativní názory, co jsou dnes už zaplať Unie, zakázané?“. „Ale co vás to napadlo?“ odpověděl Josef, to jen jsem samou nedočkavostí špatně spal a teď jsem unavený“. „No proto,“ řekl pošťák, „to bych to jinak musel hlásit, víte, že od ratifikace Istanbulské smlouvy bylo listovní tajemství zrušeno a my tedy víme o všem, co se děje, co se chystá, i to, co si právě kdo myslí,“ uzavřel pošťák, otočil se a vytratil se. Josef pečlivě zavřel dveře a ještě chvíli pozoroval kukátkem, zda opravdu odešel či zda nepostává po okolí v naději, že jej přichytí při něčem zakázaném. Nikde ho neviděl, a tak se přesunul k oknu z kuchyně a díval se, zda neuvidí Věru cupitat s pokorně schýlenou hlavou, zakrytou šátkem hidžábu, pro nákup.
Nikde ji neviděl a tak se dal do přípravy snídaně. Uvařil si náhražkovou kávu. Od doby, kdy většina pracovníků z Afriky dala přednost bezpracným dávkám v Evropě, nebyl, kdo by obdělával kávovníková pole. Podobný osud stihnul střední i jižní Ameriku, kde řada revolucí, vytrvale podněcovaných a vyzbrojovaných ze zahraničí, dokázala zničit tamější kávové zemědělství i průmysl. Nad odpornou náhražkou kávy ze starého praženého zrní a bůhví čeho ještě přemýšlel dál o své nastávající genderizaci a uvažoval o tom, čím se vlastně prohlásit, když tolik toužil být jen tím, kým se narodil, a mít vedle sebe Věru a jejich budoucí děti.
Dopil kávu, oblékl se a vyrazil do práce. Cestou míjel genderově vyvážené veřejné zařízení na pití ve formě sedící nahé dívky s roztaženýma nohama, mezi kterými jí z přirození neustále tryskal do výšky pramínek vody. Každý kolemjdoucí se mohl či spíše musel napít. Byla to výmluvná připomínka občanům, aby si každý uvědomil svůj gender a že za všechno vděčí právě uvědomělým feministkám a členkám stále vlivnější lesbické menšiny. Josef se napil z kamenného orgánu a vzpomněl si na Věru. Doufal, že jí genderizační tajemník nepřemluví, aby si nechala změnit pohlaví.
A propos ona socha výjimečně nepocházela od žádného státního umělce (viz níže), nýbrž jakýsi nadšený unijní občan ji vytesal z vlastnoručně narubaného pískovce, nazval ji zřídlo vší moudrosti a jal se ji věnovat vůdčím funkcionářům Unie. Jenže ti při bližším ohledání seznali, že tvář sochy (jinak z jejího těla dominovala především vagína) není nepodobná manželce majitele elektroautomobilky Van der Leyno, a proto bylo rozhodnuto sice poděkovat autorovi, ale jeho i sochu odstěhovat na tak vzdálené místo, že odtamtud nebude mít šanci negativně ovlivňovat postoj unijních občanů k produktům firmy Van der Leyno. Milý autor tak zmizel na jedné z ker jako onen sportovec z předchozího vyprávění, jenže než se stačil zkusit přeplavat na Špicberky, sežral ho žralok. Když se to dozvěděli úředníci odpovědní za odsun sochy z veřejných zraků, zamysleli se nad tím, kam žádný normální občan co je rok dlouhý nepřijde, a tak že sochu umístí tam. Volba padla – jak jinak – na zahradu za Muzeem Zdislava Šavla. Odtud ji ale hned první noc někdo ukradl a zřejmě si z ní doma na zahrádce postavil důmyslný zalévač brambor. Socha, z níž tedy pil Josef, byla na veřejné místo, aby nelákala zloděje, postavenou replikou, samozřejmě s významně pozměněnou tváří, aby nepřipomínala nikoho. Tedy aspoň ne ženu. Replika byla však dost mizerná. Často se ucpávala, zejména když do ní spadl mrtvý vrabec, a také byla každodenním terčem nápisů a kreseb kolemjdoucích občanů i turistů. Magistrát hlavního města gubernie tedy zřídil samostatnou funkci nazvanou Myč vagíny a jmenoval do ní bývalého prezidenta Hraběte, který, pokud nezemřel, myje tu vagínu dodnes.
Jsme opět u Josefa. Na stavbě se ohlásil u místního Tajemníka pro věci liberálně demokratické, který mu pečlivě a zdlouhavě vysvětloval výhody členství v Kontinentální Unii a zkoušel ho přemluvit ke konverzi na islám s tím, že bude mít v práci více přestávek na modlení a více žen bez věkového omezení. Josef se přímé odpovědi vyhnul s tím, že si vše rozmyslí, a šel pracovat k míchačce, kde připravoval speciální ekologickou maltovou směs skládající se z jílu, písku a trochy vápna na stavbu pomníku sjednocené Unie. Sice ta malta moc nedržela pohromadě, ale přísné ekologické limity dodržovala přesně. Na oběd si na podkožní čip koupil sojový uhlíkoprostý sendvič a láhev neperlivé vody, aby zabránil dalšímu úniku CO2 do atmosféry.
Večer sledoval v televizi vysílání kontinentálně unijních zpráv, pečlivě vybraných, aby nenarušily občanům zasloužený klid po práci. Na ulici se po setmění bavily skupinky mladých mužů tím, že zapalovaly auta, převracely popelnice a přepadaly kolemjdoucí. Protože se však jednalo o nové občany Kontinentální Unie, kteří teprve nedávno přišli ze zemí, kde byli v ohrožení (například povinností pracovat), policie k nim byla velmi vstřícná, aby neprohlubovala jejich trauma z už tak náročné cesty a trudných vzpomínek na starou vlast. Josef žádné auto neměl, a tak jej to moc nezajímalo, jen se trochu obával o světlovlasou Věru, aby jí poryv větru nestrhnul šátek a ona se nestala terčem choutek a zábavy některého z těchto deprivovaných jedinců. Televize hlásila další tisíce nových občanů Kontinentální Unie, kteří se nalodili na některou z mnoha lodí v majetku neziskovek, zajišťujících dovoz statisíců „tolik potřebných nových občanů“, překonali Středozemní moře a úspěšně přistáli na pobřeží Kontinentální Unie do náručí vítajících nadšených aktivistek z nejrůznějších států Unie, které se snažily dělat jim pomyšlení. Jakousi vlajkonoškou této praxe byla známá herečka Berenika Pilková, která se nechala v médiích slyšet, že v příchozích konečně je naděje na populační a genetické oživení, protože (to už v médiích nebylo, ale jeden nenechavý žurnalista to zachytil na diktafon a pak tu nahrávku prodával za šesticifernou sumu na internetu), „tihle naši impotentní otrapové nejsou k ničemu“. Co přesně mínila, bylo lze dovodit z kontextu, protože věta zazněla krátce po jejím sedmnáctém rozvodu s bílým heterosexuálem. Ale to jen na okraj.
Tito noví občané, jak už jsme zmínili výše, měli mnoho privilegií. Nemuseli pracovat, rovnou dostávali nejenom velkorysé dávky ale i spoustu dalších benefitů a příspěvků na bydlení a dopravu, automaticky měli nárok na zdravotní pojištění a na bezplatný přístup do škol (pokud některý z nich zatoužil naučit se číst a psát, což ovšem zůstávalo obvykle v poloze statistické chyby). Josef na to často s trpkostí myslíval, než usnul.
Dny mu pomalu míjely s ubíjející jednotvárností, jeden za druhým. Po snídani, která se skládala z recyklovaného chleba, čaje z mořských řas a nezbytné dávky předražených vitamínových doplňků, po kterých se zaručeně dostaví síla a svěžest, se oblékl do nové šedé kombinézy z místního second handu a vyrazil na zastávku tramvaje. Lehce poprchávalo a foukal studený vítr. Lidé se choulili a nevraživě se dívali jeden na druhého. Tramvaj dorazila již plná, ale Josefovi se podařilo se vmáčknout mezi nerudného muže a korpulentní dámu. Díval se oknem ven na ubíhající ulici a uvědomil si, že venku nevidí ani jednoho z nově příchozích spoluobčanů, kterých tam bylo plno, když se včera večer vracel z práce. Viděl je každý večer postávat ve skupinkách po nárožích, před krámky s halal pokrmy, anebo obtěžovat ženy, které měly tu smůlu, že kolem nich musely projít. V noci ulice kypěly životem nově příchozích, zatímco domácí se snažili trochu vyspat, než půjdou opět do práce. Nově příchozí díky dávkám neměli potřebu se lopotit prací ani brzo ráno vstávat. Navíc, protože byli chudáci zkroušení steskem po své staré vlasti, tak když si něco potřebovali opatřit, neměli ve zvyku platit. Policie jim to tolerovala, protože Kontinentální unie mezitím přijala novou směrnici č. 22983/2024, podle níž platí, že „každý nově příchozí se při jakémkoli skutku považuje automaticky za nevinného, pokud se sám nepřizná a neudá příslušným trestním orgánům.“
Josef vystoupil z tramvaje a cestou míjel instruktážní sousoší, ukazující místním dívkám, jak se správně chovat k nově příchozím novým občanům Unie. Především je nezbytné k těmto „novým občanům Unie“ přistupovat s tou správnou otevřeností, aby se po všech traumatech, která zažili, zločinech, které spáchali či o nich četli v deníku Pouštní pozorovatel, cítili bezpečně a vítaní. Že unijní dívky jsou již pro ně připraveny splnit jim veškerá byť sebepodivnější přání, neboť ze školení všechny dobře věděly, že jedním z jejich hlavních úkolů je nově příchozí poslušně a oddaně uspokojovat. Socha, kolem které Josef prošel, byla velmi realistická. Znázorňovala osobu biologicky mužskou, vybavenou vysoce vyvinutými sekundárními znaky, sedící na lavičce. Před tou klečí druhá část sousoší, tentokrát biologicky zjevně žena (povytažená sukénka obnažuje příslušné příslušenství), kterak nakládá se sekundárními znaky sochy muže po způsobu, od věky nazývaném felace. Pro úplnost dodejme, že taková socha zachází se na trávníku před budovou známé firmy Svazka a má zřejmě symbolizovat význam firmy pro unijní společenství. Tak či tak, osazenstvo firmy si zvyklo sochu nazývat lakonicky: sekretářka a pan generální.
Někteří méně vzdělaní a uvědomělí občané výše popsané činnosti spíše říkali kuřba, ale to bylo unijní směrnicí č. 46825/2020 zapovězeno pod hrozbou mnohaletého arestu či jiných ještě hrozivějších trestů. Doslova se ve směrnici psalo: „Pokud někdo nazve jakýkoli druh či postup mezigenderového sblížení jiným slovem, než jaké stanovuje tato směrnice (následovalo cca 250 doporučených termínů, mezi nimiž kuřba samosebou nebyla, pozn. aut.), bude potrestán na 5 let samotky a 24/7 poslechu projevů lídrů Unie. Provinilec si může ovšem zvolit alternativní trest spočívající v každodenní návštěvě Úřadu pro genderizaci a podrobení se změně pohlaví. Aby byla dodržena zásada spravedlnosti, bude pohlaví, které bude po provedené genderizaci provinilci přiděleno, taženo losem.“
Asi vás nepřekvapí, že pro alternativní trest se ještě nikdo nerozhodl.
Josefovi to však připomnělo, že se bude muset nějak rozhodnout ohledně své genderizace a že místní tajemník Strany genderových změn čeká na jeho vyjádření, aby jej pak zařadil mezi ty správné občany, kteří mění pohlaví, anebo mezi ty nepochopitelné konzervativce, kteří si tak hloupě a omezeně (a samozřejmě na své vlastní riziko) trvají na tom biologicky původním.
Do zaměstnání Josef dorazil právě včas, aby se zúčastnil pravidelného politického školení o liberálním internacionalismu a o potřebě definitivního zániku tradičních národů. Lpění na tradicích bylo trestné již několik let. Již dlouho se rodily děti nesezdaným párům, dospívající i dospělí byli úmyslně vedeni tak, aby žili samostatně, odděleně od příbuzných, protože všichni a všechno přece patří šťastné Unii, která se o ně vždy postará, a tak zastaralý přežitek instituce rodiny již dlouho není zapotřebí. Cestou ze školení do práce se po vzoru instruktážní sochy měli všichni vymočit na mapu svého bývalého státu. Josef díky nervozitě ze sebe nebyl schopen vymáčknout ani kapku a vysloužil si tak hněvivý pohled tajemníka, který si hned něco zapsal do notýsku. Po skončení školení se Josef s úlevou přesunul k míchačce a dal se do práce.
Malá poznámka k onomu artefaktu. Státní umělec Goliáš Bílý pravidelně dostával od unijní administrativy zakázky, jejichž cílem bylo co možná nejvíc pošpinit původní národní identity členských států Unie. Například Bulharsko vypodobnil Mistr Bilý jako toaletní nádobu, čímž chtěl upozornit na fakt, že tato zaostalá země před vstupem do Unie konala potřebu v lesích a hájích, zatímco jedna z vymožeností Kontinentální unie, totiž toaletní nádoba, začala být v té zemi nejen přístupná, ale i povinná. Nikoho v Unii celkem netrápilo, že touto novou povinností zatíží tamní státní rozpočet, neboť cena jedné místy se rovnala skoro 50% ceny elektromobilu od firmy Van der Leyno. Naopak, laskavá administrativa poskytla nebohému členskému státu gentlemanskou půjčku, kterou není schopno splatit ani v příštím tisíciletí, ale z úroků a penále bude možné platit mnoha umělcům, jako byl Goliáš Bílý, za velebení Unie.
Goliáš Bílý byl vůbec poněkud zatížen na fekální témata. Jak jsme výše popsali, občané jdoucí po příslušném prostranství (nachází se v místech příznačně nazvaných Malá Strana) musí následovat příkladu jeho dvou soch, které si ulevují na obrys původního státu, než se stal gubernií Unie. Bílý to jednou kdesi v televizi komentoval tak, že jde o složitou symboliku: každý občan musí vyjádřit svou lásku k Unii tím, že tak jako ty dvě sochy skropí ostudnou vzpomínku na samostatný stát svými výkaly. Je asi zbytečné dodávat, že Bílý byl rovněž nositelem vyznamenání Zdislava Šavla za nejlepší výtvarné dílo oslavující Kontinentální unii.
Leč zpět k Josefovi. „Co jsi dělal na školení?“ ptal se jej nenápadně muž, kterého od vidění znal ze stavby. „Slyšel jsem tajemníka, jak říká obvodnímu komisaři pro potlačování unioskeptických projevů, že jsi prý nespolehlivý, ať si na tebe dá pozor“. Stáli vedle místa na močení na mapu a zurčící voda znemožnila odposlech jejich hovoru.
„Ále, nepodařilo se mi se vyprázdnit na tu blbou mapu. Prostě mi to nešlo,“ otráveně se přiznal Josef. “Tajemník to asi bere jako výraz toho, že nesouhlasím s unijní politikou a že jsem snad i vlastenec. Co jsem komu udělal?“ „Tak to bude vážné, to ti asi nepřidají a možná budeš mít i problém“, zahučel muž a rychle se pro jistotu vzdálil, aby v případě budoucích Josefových kádrových potíží s ním nebyl spojován.
Při polední přestávce si Josef všiml, že je kolem něj prázdno, že na něj ostatní hledí s chladem a se strachem v očích. Asi se zpráva o jeho zločinu nepomočení mapy rozlétla kolem a začíná být považován za problematického člověka. Už dokonce ani zástupce místní pobočky neziskové organizace, která organizovala masový dovoz „nových obyvatel Unie,“ jej už, tak jako vždy předtím, nepřemlouval, aby se stal jejich členem a aktivněji sloužil jejich invazi do Unie. Otráveně se vrátil k míchačce a pokračoval v práci až do večera.
Večer cestou na tramvaj jej zastavila dvojice mužů, kteří se představili jako příslušníci mravnostní komise a rezolutně jej vyzvali, aby je následoval. Odvedli jej do neoznačené budovy a tam jej v přízemí zavřeli do holé místnosti, kde byl jen stůl a jedna židle. „Nesedej si, ta není pro tebe!“ s touto instrukcí jej opustili a zamkli dveře. Josef rozpačitě přecházel prázdnou místností a poslouchal ozvěny svých kroků. Asi za hodinu se otevřely dveře a vstoupil místní komisař pro potlačování nepřátel Unie. Byl oblečen do slušivého šedého kostýmku a na nohou měl lodičky s vysokými jehlovými podpatky. Pod paží nesl svazek papírů, které položil na stůl a sedl si na jedinou židli u stolu. Josef se marně pokoušel odhadnout původní i současné pohlaví, protože kudrnatá paruka, šišatě nasazená na hlavě, a svalnatá lýtka vyčuhující zpod sukně těsně pod kolena mu nedaly vodítko. Vysoký chraplavý hlas také ne, a tak se Josef začal potit strachy, že při nesprávném oslovení komisaře (či komisařky) si jenom zadělá na další problém. „Tak vy prý nesouhlasíte s unijní politikou,“ vypískla ta podivná osoba. „Odmítáte se účastnit odsuzování úpadkových ideologií národovectví a vlastenectví a dokonce ani nemáte vyřešenou svoji osobní genderizaci. To ale nejste správný občan Unie a s takovými my si umíme poradit. Nakonec se budete ještě i chtít oženit se negenderizovanou ženou a mít s ní děti!. S takovými si ale, opakuji důrazně, umíme poradit,“ pravila osoba. Josef se orosil potem ze strachu, aby nebyl poslán do jednoho z těch převýchovných táborů, kde přechodně byli umístěni nově příchozí občané a podobné disidenty, jako byl Josef, brali jako své homosexuální hračky. Josef se snažil celou dobu utajit svoji heterosexualitu a vydával se za asexuála, což byla jakžtakž tolerovaná orientace. Někteří radikální unionisté sice odmítání sexu v rámci všech 135 uznávaných pohlaví považovali za trestuhodnou úchylku, ale prozatím se jim nedařilo tento zločin dostat do zákonné formy.
„Prosím, pane, ehm, paní, komisařko, tak to není, to jsou nějaké nesprávné informace. O genderizaci jednám, jsem v přípravě, a všech slavností na oslavu Unie se pravidelně účastním,“ koktal vyděšeně Josef. „My máme informace vždycky správné,“ odsekla ta neurčitá osoba za stolem. „My je vyhodnotíme, rozhodneme a naložíme s vámi po právu.“
Kapitola 8, v níž se věnujeme dětem budoucnosti, dětem Unie
Život dětí v Unii podle nových genderových a multikulturních pravidel byl plný radosti. Protože většina rodin dosud nesplňovala požadavky Unie na správnou multikulturní a genderistickou výchovu, byly děti rodičům odebírány a předávány na výchovu do internátních školek sdružených pod Institut A.S.Makačenka. O tom jsme již referovali výše. Vše probíhalo pod kontrolou Světové zdravotnické organizace a její unijní kanceláře, které v milionových nákladech vydávaly a do všech typů škol dodávaly příručky s podrobnými instrukcemi o sexuální výchově v předškolním a školním věku. Důraz byl kladen na to, aby svůj život děti trávily co nejradostněji. Dětem již v mateřských školkách bylo vysvětlováno, jak je příjemné se dotýkat svého genitálu a jak správně masturbovat. Učily se, že vztah chlapec – dívka je již překonán a že správné jsou vztahy stejných pohlaví. Chlapci se učili správně sát přirození druhých chlapců a děvčátka rovněž byla vedena k tomu, že nejpříjemnější je, když se jí mezi nohami dotýká kamarádka. Dokonce na takové hrátky byly ve školkách (přesně podle manuálu Světové zdravotnické organizace) vyčleněny koutky, kde se děti mohly nerušeně oddávat sexuálnímu zkoumání a hrátkám. Občas sice docházelo ke zmatkům, když se děti střídavě prohlašovaly za dívky a potom za chlapce, ale to bylo považováno za obohacení výuky. Ve vyšších ročnících školy byla sexuální výchova náročnější, opět s velkým důrazem na respekt pro homosexualitu a pro starší kamarády či učitele, kteří dětem ochotně a s vlastním nasazením pomáhali osvojit si ty nejdůležitější návyky.
Ostatní předměty jako matematika, přírodopis, zeměpis či cizí jazyky nebyly považovány za důležité. Učení celkově bylo považováno za zbytečně namáhavé, obtěžující až zbytečné, když jsou přece všechny potřebné informace k dispozici na internetu. Proto bylo upuštěno od známkování, aby nedeprimovalo neúspěšné žáky (zejména rekrutujících se z nově příchozích občanů Unie), kteří neuspěli třeba v matematice, ale zato excelovali v sexuální výchově a multikulturalismu. Žáci poté, co strávili ve škole povinný počet let (který byl z původních devíti snížen na 5) opouštěli školu s certifikátem, se kterým se mohli ucházet o místo v některé unijní agentuře či v migrační neziskové organizaci. Většinu absolventů této výchovy tak zajímal především sex a byli vděčni Unii, že jim umožňuje trávit život v rozkoši. Legalizace drog všeho druhu tuto vděčnost a závislost občanů na Unii jen prohloubila.
Odborný patronát nad tímto výchovným systémem laskavě převzal tehdejší ministr školství Rupert Dlaha, který se proslavil větou: „Dějepis učit nebudeme, protože dějiny začaly datem našeho narození, a proto si je každý dobře pamatuje. A pokud si je pamatovat nechce, tak mu to náležitě vyložíme”. Nikoli náhodou tuto větu řekl s podobně výhružným tónem, jako osoba, která ve výslešně Josefovi sdělovala, jak si s ním poradí. Důležitým spojencem ministra Dlahy byla nezisková organizace Život v písni, která měla na starosti činit svět krásným. Ne náhodou byla její hymnou píseň Zítra se bude tančit všude. Organizace Život v písni měla roční rozpočet asi jako středně velká atomová elektrárna. Však také kolik brožur na téma krásného světa v Unii (a hnusného za jejími hranicemi) musela vyrobit, kolik jejích dobrovolníků za mzdy ve stejné výši, jako měl ministr Dlaha, objíždělo školy a vysvětlovalo žactvu úžasnost Unie, nebezpečí ze strany jejích nepřátel, a samozřejmě všechny možné a nemožné sexuální praktiky. A rovněž nikoli náhodou si všichni vrabci na střechách povídali, že budoucím prezidentem, až konečně vysmahne (ano, to je výraz běžně používaný v tom kontextu tamními novináři) nenáviděný Hrabě, bude nikoli ambiciózní hudebník Vrchcáb, nýbrž skromný a pracovitý ředitel Života v písni Simon Džbánek. O něm jako o svém nástupci hovořil už před mnoha lety nebohý Zdislav Šavel, ale v jeho době se to ještě nedalo prosadit. Tehdy přece jen ještě platilo, že na odbornou práci mají být odborníci a že pracovat není hanba, nýbrž ctnost. To naštěstí v době naší už neplatí, a tak se každý může stát kýmkoli. Jak je to možné? Jednoduše. Podle unijní Směrnice o pohlavním kvótování č. 12345/2019 se vrcholní manažeři a političtí vrchnostové nevybírají podle toho, co znají a co dokázali, nýbrž výlučně podle toho, co nosí ve spodním prádle. Časy se zkrátka změnily. Dnes platí, že už není třeba svůj rezort znát (jistě nejsou vzdáleny časy, kdy to bude dokonce na překážku), ale být správně politicky a genderově orientován. V takovém světě může být prezidentem třeba i Simon Džbánek. V okamžiku, kdy toto svědectví vydáváme, jím sice ještě není, ale co není, může být. Stačí si počkat jedno dvě (údajně) volební období, a to by bylo, aby se štěstí unaveně neusadilo na snaživém Džbánkovi. Leč nepředbíhejme.
Tedy zpět k našim dětem. Jejich budoucnost byla jasně naplánovaná, Unie se starala o všechno. Po dosažení 15 let věku mohly nastoupit do práce v některé z továren anebo se svobodně rozhodnout nepracovat a pobírat sociální dávky. Potom měly mnoho času široce uplatňovat své znalosti ze sexuální výchovy a přispívat tak k celkové spokojenosti obyvatel, zejména těch nově příchozích. Pedofilie byla již dávno uznanou a respektovanou sexuální orientací. Pravda, občas docházelo k politováníhodné události spočívající ve zmrzačení nebo dokonce k úmrtí dětí (sadismus a všechny jeho deriváty byly tou dobou už rovněž uznány za legitimní), soudy to ale neřešily s odvoláním, že to je přece příroda. Soudce měl za tím účelem ve svém šuplíku vždy připraven Darwinův spis o přirozeném výběru druhů, který patří k několika málo povoleným knihám v Kontinentální unii. K těm dalším patřily například paměti finančníka Choroše, souborné dílo divadelních her Zdislava Šavla, a samozřejmě Korán se všemi Hadíthy.
Josef ke své škodě patřil k o kousek starší generaci, kterou již tato výchova k radosti a bezstarostnosti ještě úplně nezasáhla, a tak mnoho věcí kolem sebe nechápal. Nechápal, proč se mladí lidé již po dvacátém roce věku pohybují jako vyžilé trosky, proč je mezi nimi tolik sebevražd. Nechápal ani, proč a kam zmizely obrázky rodin s dětmi na ulicích, v parcích nebo kavárnách. Nechápal, že rodina je přímým ohrožením Unie, protože poskytuje lidem zázemí, které jim přece tak snadno a starostlivě, radostně, ale též bděle a ostražitě zajišťuje Unie.
(pokračování příště)
