Už řadu týdnů je česká veřejnost vystavena značně brutální rétorice různých náhle zrozených spasitelů před minulostí, kádrováků, kteří boří sochy sovětských osvoboditelů, stavějí památníky nacistům a národu vyhrožují, že když nebude dostatečně antiputinovský, tak uvidí. Proč? Protože Putin je převtělení Brežněva, dnešní Ruská federace je identickým pokračováním někdejšího SSSR, a z toho plyne, že tomu všemu vládne zlověstný imperátorský režim řečený komunismus.
Onehdy jsem mailem dostal komickou, ale vlastně strašlivě smutnou kresbu, na níž bylo napsáno: Čím mladší uživatel Facebooku, tím víc trpěl za komunismu. Většina oné nenávistné rétoriky směrem k Moskvě se totiž line z úst, která nemohou pamatovat ani skutečnou sovětskou agresi v roce 1968. O to snadněji se jim asi fabulují různé vize budoucí apokalypsy, pro niž našli společného jmenovatele: komunismus.
Přitom většina tradičních komunistických stran po světě už vyhynula na úbytě nebo na věk svých sympatizantů. Ve Francii zlikvidoval komunisty Mitterand, když je pustil do vlády a nechal je historicky se znemožnit. V Americe komunisté přežívají jen v symbolických osobách jako je Angela Davis, a hlavně na akademické půdě. Takový rudý student se ale při prvním vykročení do tvrdého světa kapitálu obratem stane nejtvrdším odpůrcem komunistického rovnostářství, protože jde přece jen o peníze! U vás na Slovensku jste přičiněním velmi schopného Petera Weisse převlékli stranu komunistickou ve Stranu demokratické levice, a ta posléze splynula s Ficovými sociálními demokraty. Programová blízkost sehrála svoje, a je to tak dobře. Naši čeští komunisté prožívají schizma. Ti pravověrní mají oprávněný dojem, že vedení strany táhne partaj k Bruselu do vod liberální demokracie, avšak ti ani oni nedisponují dnes už skoro žádným volebním, natož koaličním potenciálem. Tak jaká komunistická hrozba, řeknete si.
Když už jsem zmínil mailovou korespondenci… Kromě spousty nesmyslů, které webem kolují, přistane na stole občas i zajímavá a poučná materie. Jednu z nich si dovolím stručně ocitovat:
Představte si, že máme stroj času a posuneme se o 30 let zpět – do roku 1989. U pomníku maršála Koněva na Praze 6 se schází vedení Komunistické strany Československa a spolu s nimi další nadějní členové strany. Vyjmenujme si ty, kteří dnes nejvíc bojují proti komunismu, protože to patří k dobovým tancům a je to jediná záruka, jak zůstat i u dnešního koryta. Příkladně Pavel Telička, člen KSČ, později europoslanec a eurocokoli, hlavně když to vynáší. Petr Pavel, člen KSČ, přísahající nejen věrnost KSČ, ale také věrnost Čs. lidové armádě a vojskům Varšavské smlouvy, kádrová rezerva, později generál a dnes zuřivý antikomunista. Rovněž pretendent na funkci prezidenta po M. Zemanovi. Dále Tomáš Zima, člen KSČ, později rektor Univerzity Karlovy. Může stát hned vedle soudruha Mikuláše Beka, člena KSČ, později rektora Masarykovy univerzity a senátora za pravicovou stranu. Drobná odbočka – oba rektoři odmítali pozvání hlavy státu na oslavu státního svátku 28. října s poukazem na to, že prezident Zeman je příliš nakloněn režimům, které oni považují za komunistické (míněno Rusko a Čína). Další v řadě, Petr Dvořák, člen KSČ, dnes ředitel České televize, právem kritizované za dezinformační činnost a politické propojení na opoziční strany. Pikantní je, že v ČT jde hlavně o těch 8 miliard korun ročního rozpočtu, na které díky zákonu nesmí položit své oko ani Nejvyšší kontrolní úřad. Nu a samozřejmě nesmí chybět Vladimír Dlouhý, člen KSČ, ještě před listopadem 1989 studoval na univerzitě v Lovani (tam přece mohl studovat každý, ne?), později ministr českých vlád, šéf Hospodářské komory a rovněž kandidát na pozici prezidenta. Dále Jaromír Štětina, dlouholetý komunistický novinář, později senátor a komunistobijec. Soudruh Petr Pithart, někdejší pilný komunista, později předseda české vlády, prošel dalšími asi čtyřmi stranami, než se usadil u katolíků a stal se bolševikoborcem. Soudruzi společně zatruchlí, zavzpomínají, zarecitují báseň, položí květy a slíbí věrnost SSSR na věčné časy. Jenže čas trhne oponou a změněn svět. Z někdejších soudruhů se stávají hrdinové boje proti vlastní minulosti. Ale co je hlavní: stále nám vládnou. Jako by se zastavil čas.
(publikováno ve slovenském Literárnom týždenníku)