Setkání s přívlastkem „vlastenecké“ na zámku v Příčovech má za sebou svůj druhý ročník. Byl lepší než ten první nejen tím, že tentokrát nám přálo počasí, ale mezitím se zvěst o smyslu a obsahu těchto setkání roznesla po vlasti české a bylo tam, řekl bych, zhruba dvojnásob lidí než loni. Tři sta, čtyři sta? Nepočítal jsem je, ale zhruba tak to mohlo být.
Ti všichni si vyslechli, někteří i s vlastními diskusními přípodotky, vystoupení řady odborníků z oblasti bezpečnostní a zahraniční politiky, civilizačních perspektiv, otázek významu vzdělanosti, vzdělávání a kultury pro příští generace, a konečně i debatu o (ne)právním státě a Istanbulské dohodě. Někteří původně ohlášení diskutéři s omluvou nedorazili (nemoc, rodinná událost, mítink ve stejný čas na jiném místě), ale ti, kteří byli a hovořili, zaznamenali obrovský pozitivní ohlas.
Moje role tentokrát byla jiná než loni. Tehdy jsem byl panelistou v tématu média, tentokrát moderátorem onoho vzdělávacího panelu. A tak je myslím naprosto namístě, abych zde poděkoval nejen pořadatelce celé akce MUDr. Alici Tomkové, ale též „svým“ hostům, překladatelce a galeristce dr. Viktorii Hradské, lékaři a VŠ pedagogovi prof. Pavlu Kalvachovi, politologovi a VŠ pedagogovi prof. Ivo Budilovi a historikovi a SŠ pedagogovi Petru Blahníkovi. Každý z nich vnesl do tématu trochu odlišný pohled, jak z hlediska své odbornosti, tak zkušenosti, rozhodně to nebylo unisono slepě souhlasících, ale kvartet uvažujících, polemizujících a doplňujících se navzájem. A tak to má být.
Než jsem odjel z Příčov, zastavil mne jeden novinář a zeptal se mne, co považuji za největší pozitivum letošního setkání. Já jsem mu na to podle svého nejlepšího přesvědčení řekl: fakt, že za jedním stolem usednou dva natolik názorově a ideově rozdílní lidé jako Petr Hájek, hájící katolické tradiční hodnoty, a Josef Skála, podle svých slov „marxista na volné noze“, a tito dva (jakož i mnozí další pohybující se mezi těmito póly) dokážou velice racionálně a na vysoké intelektuální úrovni debatovat a dokonce se v nejelementárnějších závěrech dohodnout a shodnout. Že zde neplatí ta hloupá mediální mantra o „rozdělené společnosti“. Tato společnost, ta, která přijela do Příčov, i ta, která tam třeba byla jen v duchu na dálku, je totiž nejen vybraná a na úrovni, ale především není rozdělená: žije společnými otázkami a nalézá na ně stejně poctivě své odpovědi, které předkládá těm ostatním ke zvážení. Neboť demokracie je diskuse, nikoli diktát, jak se nás snaží přesvědčit ti, kdo si na demokraty (třebas liberální) jen hrají.
Na viděnou za rok v Příčovech!
