Mám velké štěstí, že jsem poznal Petra Adlera, novináře dříve českého, dnes kanadského. Žije v Edmontonu, čas od času mu pošlu nějakou novou knihu. Onehdy jsem mu poslal tři učebnice, které jsem v poslední době vydal na své alma mater, Vysoké škole ekonomické. Následoval Petrův nadšený email a pár dní na to vyšla jeho recenze na ty knihy na portálu Neviditelný pes. Je mi ctí ji zde přetisknout.
Petr Adler
Jak se ekonomové učí poznávat svět
Chtěl bych být žákem Petra Žantovského (a jeho paní Ireny).
Známý český publicista je docentem na Vysoké škole ekonomické v Praze: učí ekonomy základům chápání novinářství.
Mezi námi: takhle by se mělo učit celé obyvatelstvo. Už proto, aby se naučilo nejen vybírat si z toho přehnaného množství informací, jimiž jsme denně zavalováni, ale také proto, aby se naučilo hledat i jinde než v obvyklých zdrojích, těch, jimž se říká hlavní proud, a aby se naučilo alespoň základům umění označovaného za schopnost rozlišovat mezi pravdou a lží.
Avšak smutnou skutečností zůstává, že zatím jsou ty učebnice určeny pouze pro posluchače magisterského studia katedry hospodářské a sociální politiky národohospodářské fakulty VŠE.
Dozvěděl jsem se o nich tak, že jsem se doslechl, že vyšla učebnice, která studenty seznamuje s významnými osobnostmi českého novinářství. Výběr zahrnuje dobu mezi roky 1848 až 2015 a obsahuje tři desítky autorů velice rozličných, spojených nejen tím, že si tak nebo onak zadali s novinami, ale také tím, že uměli řemeslo.
Jako všechno chytré, i tady je přístup přímočarý: stručný životopis zkoumané osobnosti, po němž následuje ukázka z díla. Žantovský nevybírá podle toho, jak moc souhlasí nebo nesouhlasí s názory či psaním zkoumaných osobností. Vybírá podle jejich významu pro dějiny českého (částečně československého) novinářství, aniž by předstíral, že jeho výběr je jediný správný.
Projevil jsem o učebnici zájem, ostatně, co bývalý student pražské VŠE, i když jiné fakulty, nakonec jsem dostal učebnice tři: jak Vybrané osobnosti české žurnalistiky, tak ještě Čítanku z teorie masové komunikace a Čítanku z dezinformace a propagandy.
To vše v účelném a elegantním grafickém zpracování Dušana Hamerníka, které způsobilo, že jsem si jenom povzdechl. Vzpomněl jsem si na skripta, z nichž jsme studovávali za mých mladých let: humpolácky sklížené stránky, popsané humpolácky sepsanými texty. I když třeba šlo o předmět, o který měl člověk zájem, musel se chudinka študák prokousat psaním pod psa. V překladu z angličtiny se tomu říká, že ten člověk by se nenaučil psát, ani kdyby ho to mělo stát život.
Nejdůležitější je ovšem obsah.
Domníval jsem se, že o všech těch třech předmětech něco vím. Přečtením všech tří knih jsem zjistil, že pakliže něco z těch oborů vím, je toho zatraceně málo.
Nejméně jsem věděl o těch osobnostech. I přesto, že jsem některé znával osobně. Josef Velek, například, býval mým kolegou v Mladém světě. Domníval jsem se, a teď vím, že mylně, že jsem Otu Pavla nebo Dušana Hamšíka znával poměrně dobře. Věděl jsem, že jsem nemíval rád Ludvíka Vaculíka, ani ne tak kvůli jeho psaní jako kvůli jeho povaze. Jak jsem míval rád Františka Nepila, netušil jsem, že byl až tak tvrdohlavý, jak zjistil Petr Žantovský. A teprve po přečtení Žantovského učebnice mi došlo, že jsem nikdy nebral vážně novinářské pokusy Karla Kryla, ačkoliv jsem měl.
Myslel jsem si, že vím docela hodně o dezinformacích. Ostatně, četl jsem pečlivě práce bývalého dezinformátora československé rozvědky Ladislava Bittmana, které vydal po svém útěku ze srdce Evropy. A musel jsem (dodnes musím) zarputile bojovat se svými kanadskými kolegy, kterým neúprosná dezinformační válka komunistického světa vůči zemím západní demokracie nejen nedocházela, ale také nikdy nedošla.
A myslel jsem si, že mám dostatečné ponětí o tom, s čím a na čem stojí a odkud padá tzv. masová komunikace.
I to, co jsem věděl, jsem si čtením učebnic Petra Žantovského, vzniklých za spolupráce jeho paní, upřesnil.
Musím se podělit: takhle se mají psát a takhle mají vypadat učebnice.
Zajímavé je, že informační zdroje tzv. hlavního proudu, i když někdy zveřejní základní údaje životopisu Petra Žantovského, nikdy neopomenou dodat, že je typickým představitelem (vyberte si) zastánců konspiračních teorii a podobných jiných zločinů.
Ukradnu úvod hesla o Petru Žantovském z českého vydání prokazatelně prolhaného rádoby informačního zdroje jménem Wikipedia: V 80. letech působil v normalizační hudební žurnalistice, v 90. letech v soukromých nakladatelstvích, od nového tisíciletí měl různá kontroverzní akademická angažmá a zastával veřejné funkce v mediální oblasti, věnoval se moderátorské či publikační činnosti a literární tvorbě. Prezident Miloš Zeman jej ocenil státním vyznamenáním, kritici jej však hodnotí jako předního představitele české dezinformační scény.
Konec wikipedické lži: rok v kulturní rubrice deníku Práce sice proběhl ke konci normalizačního období, avšak způsob, jakým to Wikipedie podává, dělá z Petra Žantovského darebáka na úrovni rudoprávního kata české kultury Jana Klimenta nebo jemu podobných grázlů.
Pokud jsem slyšel, studenti VŠE, kteří přicházejí do učeben Petra Žantovského hodně nastraženi, odchází hodně spokojeni: nestojí před nimi strašák, který chrlí nějaké neověřitelné podivnosti, stojí před nimi člověk, který ví, o čem mluví, a který netvrdí, že chytrým je jedině on, dle hesla, že lidé jsou hloupí a nás chytrých je málo.
Učebnice, které jsem tady zmínil, tohle potvrzují, a já zopakuji: chtěl bych být žákem Petra Žantovského (a jeho paní Ireny).
Pro ty, kteří by se chtěli začíst: Oeconomica.VSE.cz
—–
Převzato z: https://neviditelnypes.lidovky.cz/spolecnost/media-jak-se-ekonomove-uci-poznavat svet.A210822_155203_p_spolecnost_wag
Petr Adler: 
