Petr Žantovský od konce 80. let působí v periodickém tisku, rozhlase i televizi. Napsal více než 20 knih s mediální tématikou, například knihu s názvem Česká politika a média po roce 1989, Média a politika v digitálním světě, nebo třeba soubor esejů a přednášek s názvem Půlstoletí polotmy a jiné eseje o kultuře a politice.
Zabýváte se analýzou českého mediálního prostředí. Jako zkušený mediální odborník poukazujete na nástroje mediální manipulace, kterými se formuje veřejné mínění. Domníváte se, že Češi v současnosti chtějí více myslet vlastní hlavou? A mají vůbec šanci pod drtivým vlivem médií si vytvářet skutečně vlastní názor?
Jak známo, nechat za sebe myslet a rozhodovat je jednodušší a nedá to žádnou práci. Pokud ovšem člověk nepotřebuje rozumět světu vlastní hlavou. Celá ta manipulační mašinérie slouží k tomu, aby vygumovala z myslí lidí pochybnosti. Je to jako v 50. letech minulého století. Mediálně se nastolil a pojmenoval hlavní padouch a nepřítel, a proti tomu jsme všichni kolektivně bojovali. Ta podobnost s dnešní dobou je nápadná. A komu to slouží, je také jasné. Vládnoucím elitám, které ztrácejí pevnou půdu pod nohama, mají čím dál menší důvěryhodnost, a tedy podporu veřejnosti, a proto jsou nervózní a takzvaně tlačí na pilu, přitvrzují mediální lži a ostrakizují ty, kdo se chtějí dovídat a šířit pravdivé informace, ačkoli svoboda slova je zakotvena nejen v naší Ústavě, ale i v Chartě OSN a dalších mezinárodních dokumentech. Manipulátoři mají k dispozici nekonečné finanční prostředky, mediální alternativa, v našich podmínkách především na internetu, je proti tomu skoro bezbranná. Přitom statistiky prozrazují, že třeba web Parlamentní listy má denní čtenost vyšší než všechny čtyři hlavní deníky dohromady.
Jaké jsou nejčastější nástroje mediální manipulace, které můžeme každodenně vnímat v mediálním prostoru v České republice?
Zamlčování pravdivých informací, vymýšlení a šíření nepravdivých dezinformací, ostrakizace nositelů opačných názorů a jejich umlčování a vytlačování z veřejného prostoru.
Veřejnoprávní média by měla ctít a zachovávat objektivitu informací. Proč v tom například veřejnoprávní Česká televize dle názorů mnohých diváků jednoduše selhává?
Protože je nepostižitelná a nekontrolovatelná. Po takzvané krizi v ČT v roce 2000 se dostala do rukou jediné názorové kliky dnešního trendu takzvaná liberální demokracie a nepřipouští žádnou opravdovou diskusi. Kromě toho se silně bulvarizuje, jednak způsobem, jakým je vykonávána žurnalistická práce, jednak obsahově. Nejdůležitější zprávy se do vysílání většinou nedostanou, zpravodajství se zabývá banalitami nebo zájmovými tématy dodávanými jejich našeptávači z politického pozadí. Mohou si to dovolit, protože nad nimi není žádný kontrolní orgán, zacházejí s tou televizí jako s vlastním majetkem, ale za naše peníze. Česká televize nutně potřebuje důkladnou revizi svého postavení a všeho, co se v ní odehrává. A samozřejmě změnu zákona. Ten dnešní je bezmála 30 let starý a neodpovídá dnešní realitě.
Letos si připomínáme 71. výročí navázání diplomatických vztahů mezi Čínou a Českou republikou. Naše země měla vždy s Čínou nadstandardní vztahy. Proč tomu tak není v současnosti?
Má to dva důvody, které spolu souvisí. To, co konstatujete v otázce, respektuje u nás jen část politické scény, především prezident Miloš Zeman. Jako odpovědný státník chápe důležitost udržení dobrých vztahů s ČLR jako jednou z klíčových velmocí dneška. A protože Zeman je solí v očích řady méně odpovědných, někdy až avanturisticky jednajících politiků (naposledy třeba předsedy Senátu Vystrčila), žene je to do jakéhosi spontánního odporu. Když Zeman řekne bílá, oni činí černá. Za každou cenu ukázat, jak jsem proti. A s prominutím, u politiků tak titěrného významu, jako je pan Vystrčil, je to až trochu směšné. Kdyby v tom nebylo skryto nebezpečí narušení solidních vztahů, na něž se ptáte.
Jak byste charakterizoval nedávnou cestu předsedy Senátu ČR Miloše Vystrčila na Tchaj-wan?
Jednou větou – jako gesto ke zviditelnění osoby pana Vystrčila. Nic jiného nepředvedl, ani anglicky neumí, natož aby se vyznal v zahraniční politice. Proti této cestě, pokud vím, protestoval nejen prezident Miloš Zeman, ale i český ministr zahraničí Tomáš Petříček. Byla to podle mne akce, která dalece překročila kompetence předsedy Senátu.
Je dle Vašeho názoru možné Českou republiku geopoliticky a především ekonomicky vyjmout z projektu Nové Hedvábné stezky, která propojuje Čínu s Evropou?
Českou republiku především nelze vygumovat z jejího geopolitického umístění na zlomové čáře mezi východem a západem Evropy. Proto ji nelze pominout v jakémkoli projektu, který má vliv na budoucnost Evropy. Bohužel to mnoho politiků ve své zaslepenosti – a ke škodě nás všech – nedokáže nebo nechce pochopit.
Kandidujete v blížících se senátních volbách jako nezávislý s podporou politické strany Svoboda a přímá demokracie (SPD). Proč jste se rozhodl překročit práh mezi mediální analýzou a politikou?
Protože krom toho, že jsem novinář a vysokoškolský učitel, jsem také a především občan. A proto jsem se po mnoha letech odmítání tohoto „přesunu“ rozhodl být aktivní a dělat něco pro záchranu naší země. Většina našich politiků se chová, jako by jim nešlo o blaho země, ale vlastní kapsy. Vím, že je to donkichotské, ale zkusit to musím. Vyčítal bych si, kdybych se nepokusil. A i když to nevyjde, budu homo politicus i dál. Už není cesty zpět.
Jste členem Rady České tiskové kanceláře (ČTK). Jak budete v této souvislosti postupovat v případě Vašeho zvolení do Senátu?
Logicky: Opustím Radu ČTK. Není možné být zákonodárcem, který mimo jiné rozhoduje i o ČTK, a zároveň tím, o kom je rozhodováno. A kromě toho, myslím, že v Senátu, pokud se tam dostanu, budu mít práce až až.
Radovan Rybák
