O knihách osobních přátel se nepíše snadno. Jednak jeden může upadnout v podezření z podjatosti nebo jiné -osti, Jednak zná autora tak dobře, aby věděl, co všechno z napsané knihy je osobní, co je „dichtung“ a co „wahrheit“. Pro tento případ jsem trochu vyklouzl z riskantní role a přináším zde recenzi nové knihy Marcelly Marboe od jejího kolegy, editora a vydavatele, Františka Mareše. A úplně na závěr si dovolím přetisknout slova z autorského úvodu jako jistý „návod k četbě“. Rozhodně nebudete litovat.
František Mareš – Čekání na román
( „ … Způsob, který všeobecně převládá v románu, je vyprávění. Můžeme tedy shrnout a definovat román jako fiktivní vyprávění, jehož události i postavy jsou představované jako skutečné a jsou včleněny do skutečného světa.
Ale na této společné základně projevil románový žánr velkou schopnost k mnohotvárnosti, vytvořil několik variant: citový román, román dobrodružný, román historický, mravoličný román, černý román nebo román hororu, vývojový román, román psychologický, … později román vědecký, román detektivní, román vědeckofantastický…“ ( Encyklopedie estetiky, ÉtienneSouriau )
Dalo by se pokračovat dál a dál, ale připomeňme si jen jedno:
Román je psán proto, aby byl čten. ( Není orální literaturou určenou k přednesu pro analfabety, kteří patřili i k vyšším společenským vrstvám – že by se některé středověké společenské úkazy opakovaly? )
A od dob vzniku středověkého „ čtení po tichu“ je rozkvět vztahu čtenáře a románu osobnější, Intimnější a intelektuálnější.
Je třeba podotknout, že tyto tři sudičky vztahu čtenáře a románu jsou podřízeny pravdě, že první třída není první liga a že ruka k nákupu knihy a hlava ke čtení, jsou vedeny úrovní každého jednoho.
A právě tato úroveň dovoluje čtenářské obci zplanět nebo se kultivovat. Ale to jsou spojené nádoby se vzděláním, výchovou, společenským klimatem a pocitem člověka v něm. A nakonec i se znalostí obsahu knih jejich prodavačů, nikoli podavačů.
Pan Feuerbach kdysi napsal: „ Praví spisovatelé jsou svědomím lidstva.“ Myslel tím ty dobré spisovatele, kteří mají tu neobyčejnou moc umělců, vytvářet pro čtenáře, diváky a posluchače, alespoň na chvíli svět, ze kterého je možno čerpat vše, co kolem nás a nám chybí.
A právě takový román JSI NĚKDOJINÝ, Marcelly Marboe, je.
Mezi množstvím různorodé domácí i překladové literatury, vytvářející v čtenářském moři volně pohybující se kal, má každá kniha obsahově podobná výše jmenovanému románu, minimální právo žít a přežít. Obdobnost jejichosudu, jedinečností a originalitou, připomíná osud exotického opeřence, kterého vrabci a jiní uklovou. Jen z neznalosti jeho existence a z nevědomí originality, kterou v sobě skrývá.
Nikomu nelze přikázat co a od koho má číst.
Kniha se postupem času stala méně, či vůbec, žádaným zbožím, ve většině sociálních skupin naší společnosti. Kdosi řekl, že čtení bolí. Myslím si, že bolí myšlení nad přečteným, že jazyk díky sdělovacím prostředkům zchromnul při přenosu obsahu a to, čemu jsme se před třiceti lety smáli při projevech stranických a jiných činovníků, prostoupilo komunikaci našeho denního života, tedy hloupost.
Ovšem došlo k jevu jinému, číst, osobně, ne, dívat se na plytké seriály ano, je to pohodlné jako kdysi dávno, když movití negramotní seděli a kdosi jim předčítal. Ale stejně jako ti tenkrát, touží oni být v knihách o nich a dokonce je i psát.
Tento jev, neboť je většinou svázan s finančními podporami a lobbystickými klany , udělal ze spisovatelského stavu a jeho originality pouťový koláč, ze kterého si může kdekdo odkrojit svůj díl a na vizitku napsat: „ Spisovatel.“
Vyjdeme-li z prastaré moudrosti: „ Že něco v etuji, je něco v etuji a perly na hnoji, jsou perly na hnoji.“ Což naši předkové dobře věděli. My na tuto pravdu jaksi „ v denním předklonu“ zapomínáme. Je třeba vytvářet prostor dílům, která bez blazeovaně povoleného papouškování o naší současnosti a především o nás samých, připomínají, že ne zahraniční, sladkobolné telenovely a nekonečné, inteligenci snižující seriály, jsou tím světem, který nás obklopuje. Ale že nás , něčím nasycený roztok, který místo normálních lidí tvoří amorfní, polo kybernetické, krystaly.
Román M. Marboe, Jsi někdo jiný, měl složitou cestu od svého napsání k vytištění. Vrátil se z několika soutěží s párřádkovým odmítnutím.
Autorka, sama držitelka několika významných literárních cen, známá vynikajícími dětskými knihami, jak by vstoupila či byla zakleta, do podivného zámku…
Zdali byl důvodem její kdysi vydaný Boj na Kavčí hoře, který dokumentárním způsobem ( byla členkou Televizní rady ČR ) přiblížil boj o demokracii v ČT, a od vydání kterého ji kolegové zrazovali, o tom se dá jen spekulovat…
Nakonec román vydalo v grafické úpravě Nataši Vaňkové, s její obálkou, mimořádně poutavou, jako je román sám, Nakladatelství Vzděláním a sportem k sebevědomí.
A je třeba závěrem tohoto povídání konstatovat, že čekání, někdy skličující, jitřící mysl, i s náznakem beznaděje, prostě se vším lidsky obyčejným , se vyplatilo.
Autorce, vydaným dílem, ale především čtenářům, prostě těm, kteří přemýšlejí o světě, o všem v nás a kolem nás, o osudu svých dětí, tedy o životě, který žijí nebo by chtěli žít.
Román je vydán v edici M, tedy edici, která bude věnována skutečným, domácím i zahraničním mistrům spisovatelům.
A jeho vstup na knižní trh je prvním krokem k zahájení spolupráce nakladatelství s Českými novinkami cz. prostřednictvím které se dostanou knihy až ke čtenáři.
Dovětek závěrem, proč román Marcelly Marboe číst?
Protože nám všem klade skutečnou a téměř každým z nás nezodpovězenou otázku: „ A kdo jsi ty? Ty sám se sebou a před sebou? Ty sám mezi druhými, ty sám v sobě.
Marcella Marboe – Vejít se do modelu světa
Svět a život v něm je směsicí dějů a skutečností, je pestrostí, hladinou mraků, jichž jsme součástí a s nimiž, chyceni v síti příběhů, bloudíme všudypřítomnou lží k vysněnému nebi pravdolásky. Mumraj ticha i dějů, lásek i nenávistí, politiky i náboženství vytváří mantinely v podobě osudových okolností, které nás determinují… Jednou prostě musíš nahoru, jindy dolů – mnohdy si opravdu nemůžeš vybírat.
Člověk se narodí do světa a doby, které si nezvolil. Obojí je mu dáno jako prostor a příležitost k životu, jaký si je schopen vytvořit v mezích daných konkrétními okolnostmi. Ty pak i proti naší vůli ovlivňují naše postoje, plány, vztahy, touhy a činy. Jsou mezi námi lidé silní, tvořiví a stateční i lidé slabí, nesmělí a submisivní. Jedni jsou schopni se okolnostem vzepřít a bojovat s nimi, druzí se jim podřídí. Může někdo vyhrát? Kdo? Jak? Za jakou cenu?
A co když jsme na útok a boj příliš slabí? Nebo když útok selhal a my cestou životem poztráceli všecko, co jsme si v ranečku od narození nesli?
Zbývá útěk a bloudění. A pak, zasnoubeni s fiaskem vlastního života, přece jen dál zkoušíme navzdory okolnostem vtěsnat se do daného modelu světa! Když už nic nemá smysl, vztahy se rozpadají pod rukama a přítomnost je nepřítomná až k zlhostejnění – můžeme zkusit třeba kamufláž. Sebevražedný útěk do někoho jiného, fiktivního. Nasadit si masku korektního úsměvu a odreagovat se na záviděníhodné dovolené v iluzorním světě! Extempore moderní a snadné, ale opravdový život je stále někde jinde. Jak dál, když iluze skončí? Co ti, kteří za námi v zajetí okolností zůstali? Kdo prohrál a kdo zvítězil? Existují i Pyrrhova vítězství!
Jak ale smysluplně propojit pojmy svět, okolnosti, člověk a život? Který matematik by tyhle vztahy dokázal propočítat? Který spisovatel napsat? A kdo vlastně vytvořil onen model světa, do kterého se má každá lidská opice nasoukat? Člověk? Bůh?
Otázky, otázky… Raději mlč! Mlč o tom přece!
Mlčet? Vždyť téma života, světa, člověka a okolností není zdaleka vyčerpáno. Stále se vrací v nových variantách. Jenže okenními tabulemi někdo nahlíží, kdosi přitisknutý pod parapetem naslouchá, jiný čenichá ve stopách. Mlčet? Psát? Tak ano, nebo ne?
Jenže… Kdo nás nemlčící na scéně života zastoupí? Kdo bude alternovat?
A tak píšu…
Ale co všechno tím, vzhledem k okolnostem, mohu zavinit, dohlédnout nedokážu.
