Vydal jsem v nakladatelství KMEN před relativním nedávnem (čas covidový smývá týdny a měsíce) svou novou sbírku básní s poeovským názvem Never More. Doslov mi k ní napsal vynikající literární vědec Jan Šulc (mimoto editor díla např. Karla Kryla, Jarka Nohavici, Jiřího Ortena a dalších). Nebudu zastírat, že jsem na ni docela hrdý.
Předchozí sbírka mi vyšla (rovněž ve KMENi) roku 2016 a nesla název Zakázané květiny (dokonce jsem za ni dostal cenu Slovenského centra Pen-klubu). Ta současná, Never More, je jakýmsi o pět let posunutým pokračováním té předchozí. Však co se za tu dobu okolo nás i v nás změnilo!
Dostal jsem od spisovatelky Marcelly Marboe na adresu Neve More krásný přípis, který si tu s jejím souhlasem dovolím ocitovat:
Petře,
tvá reálná poezie má větší váhu, než jakou je schopna skoba určená pro zavěšení obrazu současné básnivosti unést. Okysličuje, polidšťuje, dává člověku nostalgickou zprávu o něm samém. Implantuješ totiž do svých básní nejen svoji estetiku, nejen vlastní osud, nejen vizi osudu celého lidstva ( vyjádřena symbolikou – Můj syn), ale i zcela nepoetický, výplňkový, pod podrážkami bot skřípající písek – a víš, proč! (Dialektika – tohle je jeden ze styčných bodů nás dvou. Osobně zaujatý postoj ke společnosti a životu v ní).“…nic tak nedojímá, jako když skryjem se/ do neprůstřelných hesel…“ (Co zbývá?)
Tvoje básně jsou tesané stejně jako sochy. Jejich horizontály, vertikály i diagonály představují staré, zahojené jizvy (na duši) – které jsou stále patrné. Anebo jde o dramatický půvab čar osudu? (Autoportrét, Můj život).
A přesně takhle tě vnímám já: Můj život vytržený z knih/a vyložený na parapet/vichřici darem/……. Vichřice mě vrací oknem do domu/ a vkládá zpátky do příběhů jako do herbáře/.
První přečtení sbírky Never more je jakousi nejistou expresí, smutkem nad neovlivnitelným úprkem času, po druhém přečtení člověk ví, o čem je opravdový život. Tvoje básně neduní lhostejností a jejich pohled na svět není vůbec laciný. Je to totiž pohled PŽ a jedině díky takovému vlastnímu specifickému vidění mohou mít básně sílu a důvod žít. Balvany se (sic!) ještě neutrhly, ale utržením hrozí a vyjadřují drsnou, monumentální krásu našeho nejistého života.
Každá báseň je vlastně jakýmsi poetickým příběhem a seriál těchto příběhů, které nesou reálné znaky toho, co tvůrce prožívá, tvoří sbírku. Každá báseň vyjadřuje realitu, která se zvenčí vedrala dovnitř tvůrce (např. básně věnované mrtvým přátelům), do jeho mozku, srdce, duše… a on z té reality dokáže vyhmátnout pro náš život to typické – a nezabývá se nepodstatným. Inspirující svět si se svou poetikou nese po svém vratkém laně (z něhož nahlíží do intimní krajiny nahého života) nad svou vlastní propastí…
Kdyby někdo z vás chtěl nahlédnout mé poesii takříkajíc pod kabát, může si obě knížky, Never More i Zakázané květiny, objednat na mém emailu: pzantovsky@seznam.cz. Obratem zašlu (s osobním věnováním) na dobírku (co kniha, to stovka).
Když si někdo objedná obě dvě, dám mu do balíčku navíc zdarma sbírku Panoptikum nebo Tady bydlím, v obou jsou texty z časů před rokem 1989, kdy jsem je publikovat nesměl, a pak ani nechtěl 🙂
