V dětsví nás učili, a je to svatosvatá pravda, že samochvála nevoní. Přesto mi dovolte udělat malou výjimku. Dostal jsem od spisovatelky Marcelly Marboe její krátkou reflexi nad mou knížkou esejů o české poesii a básnících 20. století, která nedávno vyšla pod názvem Pijáci slunce (už jsme o ní psali na jiném místě tohoto webu). Její (Marcellina) slova mě potěšila, trochu jsem se nad tou chválou až pýřil. Nicméně s jejím souhlasem se s vámi o ně mohu podělit:
O básnících básník píše
Společensky nepřijatelný PŽ z rodu Karla Kryla zasvěceně naviguje čtenáře životy a díly „pijáků slunce“ (často přátel) a je to pro „tuláky po hvězdách“ velký zážitek.
Tak tedy ještě jednou dík za tvou knihu esejů. Udělala mi opravdu radost. Ne snad jen pro fundovanost, která je ti vlastní, ale především tím, že „pijáky slunce“ nevysvětluješ, ale přibližuješ. Tak volně a svobodně jako ten, který umí a ví, vede koně bez ohlávky. Přibližuješ nám „svoje“ básníky i jako lidi chybující, tedy blízké člověku, který se v naší době mnohdy už bojí i jen být. Poezie totiž zachraňuje nejen před strachem, ale i před idiocií konzumního způsobu života. Je cestou k překonání stresu, tísně a stesku. Básně jsou hluboké oči s hustými řasami, do kterých se (bohužel) umí a smí zahledět jen vyvolení. Význam poezie pro lidi, ač se dotýká přímo smyslu jejich života, je totiž postižitelný pouze duší.
V současné době se bohužel vztah čtenářů k tvorbě básníků prudce mění. Mladí poezii téměř nečtou, natož aby jí žili. Ve škole se s ní setkávají už jen sporadicky a povrchně, v běžném životě ještě méně. A přitom my víme, že její místo v životě člověka je nenahraditelné.
Ve tvých osobních dokladech, Petře, by mělo být označení „vědoucí“. Ty víš, co druzí ne. Totiž to, že poezií se chodí po špičkách a tak tichoučce, aby se její duše nevyplašila. Ty jsi ten, který žije uprostřed křišťálové koule a z jejího středu vstřebává krajiny, ve kterých je všecko dovoleno. A máš k oněm poetickým krajinám klíč.
Ten správný.
