Jaké je Česko těchto dnů? Opravdu radost pohledět. Máme zvoleného nového prezidenta, mimochodem teprve druhého v dějinách, jehož profesí je armáda. Ten před ním, Ludvík Svoboda, se nestal presidentem proto, že byl důstojník, ale protože byl celým národem ctěný válečný hrdina, který spolu s Rudou armádou osvobozoval zemi od nacistů. Ten nový, Petr Pavel, se naopak nevyznačuje žádnou zásluhou o stát a národ. Tento důstojník sloužil bolševickému režimu, kdy se upsal k tomu, že bude vojenský špeh a jako takový bude bojovat proti shnilému imperialistickému západu. Ledva se otočil režim, otočil se i on, sundal epolety komunistické armády a nasadil si masku demokrata. Propachtil se až do vysokých pater vojenské organizace NATO. Což samozřejmě znamená, že se nutně musel upsat těm zájmům, které NATO hájí. Jsou to tytéž zájmy, proti kterým se kdysi vyučil za špiona. Paradox? Ne, znamení doby.
Týž člověk, Petr Pavel, byl sice prezidentem zvolen na počátku února, ale dle zákona se jím stane až dnem inaugurace, tedy 9. března. Doposud je hlavou státu Miloš Zeman. Je jen věcí jeho rozhodnutí, že se v posledních dnech svého mandátu zcela vzdal jakékoli samostatnosti a nekoná nic. Jen ujišťuje Pavla, že „mu“ nejmenuje členy Ústavního soudu, ač na to má plné právo. Jak opojné pozorovat ty dva, kterak se smějí do kamer. Proč to Miloš Zeman činí, lze těžko uhadovat. Snad už jen proto, aby si nekomplikoval poslední týdny ve funkci tím, že bude čelit mediální štvanici, kterou by vyvolal, kdyby uplatnil své kompetence. Prostě rezignoval. Lze to chápat s ohledem na jeho zdravotní stav. Lze se ale také dohadovat, že za tím může být něco jiného. Třeba tichá dohoda s premiérem Fialou ze zimy 2021, kdy mu Zeman nejprve sveřepě odmítal jmenovat do funkce ministra zahraničí Jana Lipavského, jenž, jak ostatně průběžně potvrzuje, na tuto funkci nemá předpoklady. A pak se karta otočila a prezident Zeman ustoupil. Co mu asi Petr Fiala povídal? Nebylo to něco o tom, že je namístě vyměnit klidný poslední rok v čele státu za ticho o prezidentových spolupracovnících? Hádejte, kdo chcete, já konspirační teorie neprovozuji. Jen skládám jedna a jedna dohromady.
A pojďme dále. Týž Petr Pavel, měsíc předtím, než se stane prezidentem, se setkává s čelními představiteli české politiky – premiérem, šéfy Parlamentu, telefonuje si se zahraničními státníky, navíc ještě konkrétně v třaskavé situaci kolem Tchajwanu právě s tamní prezidentkou… Chová se prostě jako již legitimní hlava státu, kterou není. Zcela zjevně z každého jeho veřejného vystoupení plyne, že to, co bylo vyčítáno právě Zemanovi, totiž účelové rozšiřování prezidentských pravomocí směrem bezmála k poloprezidentskému systému, jaký má třeba Francie (kdo zná jméno francouzského premiéra?), lze očekávat právě od Pavla. Jeho radikální vojácké vystupování možná na někoho působí jako ta pravá a kýžená cesta z marasmu, do něhož nás různí vrchnostové dostali, ale je to zjevně jen zástěrka, mající skrýt fakta: Pavel je místodržící, dříve se též říkalo regent. Skutečná moc nad Českem dlí jinde. Dílem v Bruselu, dílem za Velkou louží.
Ostatně přituhuje i v jiných směrech. Loni touto dobou si premiér Fiala najal do role vládního zmocněnce pro „dezinformace“ Michala Klímu. Tento muž spolu s ministerstvem vnitra a dalšími začal připravovat velmi rigidní cenzurní zákon, jímž se mají vymýtit všechny nežádoucí názory, možná i s jejich nositeli. Tento zákon zatím přijat nebyl, protože jeho dikce byla velice nejasná a gumová, což započalo už tím, že v zákoně proti dezinformacím ani není vysvětleno, co ta dezinformace vlastně je. Klíma se poté několikrát znemožnil před národem, protože z něj čišela leda arogance, ale pramalá dovednost svou věc obhájit, což vyvrcholilo jeho odvoláním. Ale pozor! Žádný nový zmocněnec pro dezinformace nebude. Jeho kompetencí se zmocní „poradce pro národní bezpečnost“ (což je pojem převzatý z USA, kde jde o druhého nejdůležitějšího člověka po prezidentovi). Tento náš poradce Tomáš Pojar dostane do ruky onačejší bič. Totiž pravomoc de facto každou informaci, která se režimu nebude hodit do krámu, označit za dezinformaci, která – a zde je ta změna – ohrožuje bezpečnost státu.
Připomíná mi to scénu z jedné hry Járy Cimrmana. Odchází do penze starý Smrťák a říká: moc se netěšte, po mně přijde jiný, mladý, a to bude teprve sekáč. Ten se nezakecá.
Vychází zároveň ve slovenském Literárnom týždenníku
