V půli srpna se už počtvrté konala zajímavá akce nazvaná Vlastenecké setkání na zámku v Příčovech. Příčovy jsou malá vesnice poblíž Sedlčan ve středních Čechách, v jejímž centru se nachází de facto ruina pozdně barokního zámečku. Tuto nemovitost před časem koupila lékařka z Prahy Alice Tomková, která ji postupně opravuje a pořádá zde různé aktivity, z nichž právě Vlastenecké setkání bylo úplně první a dnes je lze považovat za erbovní.
Proč vlastně to slovo „vlastenecký“ v názvu? Jak nám tak pod náporem zdrcující politické korektnosti a tzv. liberální demokracie mizí před očima všechny tradiční hodnoty, rodina jako základ lidské pospolitosti je nahrazována uměle vnucovanou LGBT ideologií i praxí, je nám sugerován názor, že slovo národ je mrtvé a má být nahrazeno výrazy jako Evropan či světoobčan, a ve jménu této teze jsou gumovány důležité národní historické odkazy a tleská se multi-kulti invazi kdekoho odkudkoli, mnoho lidí si znovu uvědomuje důležitost spjatosti s jasnými kulturními kořeny, které pak mají jednotící adjektivum „vlastenecký“. Není to žádný vypjatý nacionalismus, natož pak útok na kultury jiné, odlišné. Naopak, je to obrana hodnot, z nichž vyrůstala historicky naše státnost, jazyk, slovesnost, kultura v tom nejširším slova smyslu.
Každoročně se tak v Příčovech setkávají stovky lidí (každým rokem víc a víc), aby se tu potkali navzájem, sdíleli své myšlenky, postoje, názory, posilovali se v nich, protože je považují pro svůj život za potřebné a důležité. Jednotícím prvkem je odpor k odnárodňovacím a unifikačním tendencím Evropské unie, která nás ekonomicky i kulturně kolonizuje a soustavně zbavuje náš národ sebevědomí a hrdosti na své tradice, protože to překáží eurokracii v pohodlném ovládání nikoli států, nýbrž stád.
Další společný imperativ je dnes aktuálně protiválečný. Lidé, co se sjíždějí na Příčovy, a celé jejich sociální okruhy, jsou naprosto deprimováni tím, jak nás česká vláda zavléká do válečného konfliktu, který na ukrajinském území rozehrávají USA proti Ruské federaci. Naše vláda je nejposlušnější a nejslabší za celých víc než 30 let od roku 1989. Odezírá z washingtonských úst, posílá na Ukrajinu zbraně, ačkoli musí vědět, že se tak aktivně zúčastňuje pošlapávání všech mezinárodních konvencí a pravidel. Vyhlašuje nesmyslné sankce, které v důsledku neoslabují jejich domnělý cíl, tedy Rusko, nýbrž naše vlastní občany. To oni budou platit mnohonásobky peněz za energie či plyn, už dnes se vyšplhaly ceny pohonných hmot do nevídané výše, a naše vláda, snad jako jediná v Evropě, se vůbec nezabývá tím, jak tuto situaci, kterou z politických důvodů spoluzpůsobila, alespoň trochu pomohla občanům zmírnit. Na rozdíl od mnoha jiných evropských zemí nezastropovala ceny strategických komodit, třeba pohonných hmot. Na rozdíl od většiny zemí EU nesnížila DPH na potraviny a další nezbytné životní potřeby. Jediné, na co se zmohla, je knížecí rada občanům: topte méně, nekoupejte se, abyste šetřili energiemi, kupte si svetr… Vypadá to jako parodie, ale je to smutný fakt. Sem jsme to od listopadu 1989 dopracovali.
A právě to jsou „příčovská“ témata. Celodenní program se skládá z tématických diskusních panelů – od energetické či ekologické politiky, přes otázky obecně civilizační po navazování mezigeneračních vztahů. V kritické opozici vůči dnešní české vládě a naší servilní účasti v EU už totiž nejsou, jak by se donedávna zdálo, jen zkušení harcovníci, specialisté na historii, sociologii, strategické otázky národní bezpečnosti atd., ale dnes už i mladí studentští aktivisté. Jedno z jejich sdružení se jmenuje velmi přímočaře: Odchod.eu. Je v tom jistá naděje, že s naší generací 50+ neodejde na smetiště dějin vztah k hodnotám tradičně považovaným za podstatné, jako je právě třeba vlastenectví. Vyrůstá tu nová generace. Naší povinností je otevírat jí dveře, co jen dokážeme.
(Vychází souběžně i ve slovenském Literárnom týždenníku)
