„Potlačuji přirozenou lidskou reakci na tragickou smrt. Ale toto jsou skuteční vrazi a váleční štváči. A není mi lito ani dcery, ani truchlícího otce. Je mi líto tisíců lidí zavražděných v důsledku jejich propagandy a odporné ideologie. Dnešní noc na 21. 8. si v Rusku zapamatují,“ napsala na sociální sítě Jana Černochová, česká ministryně obrany, v reakci na zprávu, že dceru ruského filosofa Alexandra Dugina Dariu zavraždil atentátník na moskevském předměstí Velké Vjazjomy. Duginová působila jako novinářka, a ano, také velká propagátorka euroasijských myšlenek svého otce. Fakticky vzato byl atentát na dceru Putinova blízkého poradce aktem ryze politickým. Lze vyloučit náhodu (výbuch pohonných hmot, závadu v elektroinstalací atd.). Do auta byla instalována výbušnina zrovna v době, jaká náhoda, kdy nefungovaly pouliční kamery na osudném parkovišti. Teď se budou navzájem obviňovat ruské i ukrajinské mocenské případně zpravodajské elity, kdo za atentátem stojí.
Troufám si v této souvislosti říci, že to není věc, na níž záleží ze všeho nejvíc. Lidský život byl zmařen a nelze ho vrátit. Vše ostatní kolem toho je jen politika, a ta bývá obvykle hodně špinavá. Mne na tom příběhu zaráží a děsí jiná věc. Že s takovou samozřejmostí až bohorovností přijímáme fakt, že součástí bojových metod je vraždění těch, kdo sice jsou s daným konfliktem spjati, ale sami se jej neúčastní se zbraní v ruce. Že kádrujeme „přirozenou lidskou reakci na tragickou smrt,“ jak se vyjádřila ministryně Černochová, a zaujímáme ke smrti člověka politický postoj. Jako by jeden život měl jinou cenu než druhý, protože si to právě tak politicky myslíme. Věta „není mi lito ani dcery, ani truchlícího otce“ je tak cynická, že k ní neumím nic dodat.
Chybí jen, aby Černochová dodala, že to je vlastně symbolická odplata ruským nájezdníkům právě v den výročí srpnového vstupu vojsk Varšavské smlouvy na naše území. Vlastně se divím, že ji to (zatím) nenapadlo. Odpovídalo by to totiž nejen jejímu ne právě obdivuhodnému stupni historických znalostí, ale vlastně tak trochu i celé dnešní politické kultuře.
Ta stojí na zášti, nenávisti, bourání mostů a kopání příkopů, znásilňování legislativy (pandemický zákon, chystaný cenzurní zákon), a to vše jen proto, aby se u moci udržela jedna právě vládnoucí skupina, která od voleb zatím nepředvedla nic, než právě jen „třídní boj“, hledání vnitřního nepřítele, ostrakizaci skutečných či pomyslných odpůrců a svádění vlastní neschopnosti na předchozí garnitury.
Ale zůstaňme na půdě ryze lidské. Nevzpomínám si, že by jakýkoli, byť třeba komunistický politik po atentátu na Borise Němcova prohlásil: „Není mi ho líto“. A mohl by, takový řečník, jistě pohodlně využít argumentář, že Němcov byl přece velmi prozápadně a proamericky orientován. Že Němcov seděl v ruské vládě za prezidentování Borise Jelcina. Že právě Jelcin přivezl do USA Němcova představit Billu Clintonovi jako svého nástupce. Že pak bylo všechno jinak, je věc opravdu jiná. Němcov byl zavražděn. Dodnes nevíme, kým, ale to neznamená, že jeho smrt nebyla hodna lítosti. Té obyčejné, lidské. Vysvětlí to někdy někdo lidem jako je ministryně Černochová?
