Byl jsem v tomto týdnu na návštěvě Českého rozhlasu na natáčení předvolební „vizitky“. To je formát, kterým prezentuje veřejnoprávní rozhlas spravedlivě kandidáty do Senátu, vždy sadou stejných otázek a stejně vymezenou stopáží na odpovědi. Předně chci říci, že to, co mě tam čekalo, mi udělalo opravdu radost: vlídné úsměvy, milé a zdvořilé zacházení, sympatická paní redaktorka i technická obsluha, prostě všechno úplně opačně, než jak jsme zvyklí třeba ve veřejnoprávní České televizi. Měli by si na Kavčích Horách vzít vzor, jak se má dělat žurnalistika – korektně, slušně, se vzájemnou úctou.
Nechci a nemohu samozřejmě parafrázovat obsah natočené „vizitky“, o jejím vysílání teprve bude rozhodovat los. Zaujala mě ale hned první otázka, která zněla v tom smyslu, proč si myslím, že by mě lidé měli volit. To je do té míry častá a obecná otázka, že snad nevadí, když ji zopakuji i zde, protože je klíčová.
Jak na ni odpovídám? Prostě proto, že mě lidé už dlouho znají, jsou ti, kdo v kladném, jiní třeba v záporném slova smyslu. Nemusíme spolu vždy všichni ve všem nazájem souhlasit. Podstatné je však nelhat, neříkat účelově každý den něco jiného, jak se to hodí mně do krámu, držet se svých hodnot, a to pokud možná celoživotně. V úctě mohu mít i názorového oponenta, pokud se drží svých argumentů a neuhýbá, nekličkuje, nebalamutí mě lacinými šidítky. A mnohdy je pevný a kalitní oponent mnohem víc, než rozbředlý, nejistý a nespolehlivý spojenec.
To všechno jsem samozřejmě v rozhlase neřekl, ale při svých odpovědích jsem to měl na mysli.
V zásadě je to všechno v mém hesle: Nebát se a nelhat!
