Jak se lze dočíst v encyklopediích, prosinec je podle gregoriánského kalendáře dvanáctý a poslední měsíc v roce. Má 31 dní. V římském kalendáři byl prosinec desátým měsícem (proto se jmenuje v různých cizích jazycích december, podle decem = deset). V roce 153 př. n. l. byly přidány ještě další dva měsíce. Název pravděpodobně pochází od slova „prosiněti“ (problesknout), což znamená, že se jedná o měsíc, kdy slunce už jen občas prosvitne (probleskne) mezi mraky. Může ale být odvozen též od slova siný (modravý, šedivý), či od slova prase, jelikož tento měsíc je obvyklým časem zabijaček. Osobně bych se přikláněl k poslednímu výkladu. Nejen pro ty zabijačky, ale také že v našich zemích není o prasata nouze, a to nejen v prosinci. A mimochodem, nejsme v tom zas tak sami. Příkladně Chorvaté tento měsíc nazývají prosinac. Asi nejpoetičtěji a zároveň nejpraktičtěji zní prosinec v běloruštině: Sniežań.

Nicméně v tomto měsíci se odehrálo velice mnoho zajímavých událostí. Příkladně 29. prosince 1989 byl aklamačním hlasováním tehdejšího parlamentu zvolen prezidentem Československé socialistické (sic!) republiky Václav Havel. Pronesl tehdy tento slib: „Slibuji na svou čest a svědomí věrnost Československé socialistické republice. Budu dbát blaha národů a národností v ní žijících, své povinnosti budu konat podle vůle lidu a v zájmu lidu a zachovávat ústavu a ostatní zákony.“ Tento slib (k jehož autorství se později přihlásil Pavel Rychetský, což je – jak víme i z nedávné minulosti – samozvaný Brouk Pytlík české legislativy) byl přijat ústavním zákonem č.182/1989 jen den před tou volbou, aby Havel nemusel, tak jako před ním třeba Husák, slibovat věrnost socialismu. A rovněž den před volbou, tedy 28. prosince byl přijat zákon o kooptování nových poslanců zákonodárných sborů, který umožnil, aby v následujícím období do parlamentu napochodovali lidé, kteří neprošli žádnou volbou. Tak bizarně tedy započala ta naše slavná demokracie, krásná, středisková. Věru demokraticky. A pak se divte té prasečí etymologii.

A propos, v té souvislosti nelze nepřipomenout slavné přikázání z Orwellovy Farmy zvířat: „Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější.“

Náš lid ovšem, dávno před Havlem i Orwellem, dobře věděl, že prosinec věští mnoho užitečného pro časy jarní či letní. Tak vznikla různá pořekadla, obvykle se týkající úrody a tedy dostatku hmotných rezerv, moderně řečeno. Příkladně „V prosinci-li zima, sníh-li hojně lítá, hojnost všady bývá žita.“ Nebo „Je-li v prosinci Mléčná dráha jasně a zřetelně viděti, bude rok budoucí úrodný; je-li však částečně viditelná, nebude mnoho obilí a vína.“ Případně lakonicky: „Jsou-li v zimě po cestách ledy, podaří se výborně zelí.“ Lid je moudřejší než všichni politici, protože dobře ví, že od nikoho nic zadarmo nedostane.

Pro nás ovšem má prosinec též jednu hodně silnou pachuť. Prvního prosince 2009 totiž vstoupila v platnost Lisabonská smlouva. Dokument, jímž jsme předali značnou část své národní suverenity do rukou nikým nezvolené eurounijní administrativy. Zejména orgán zvaný Evropská komise vzniká zhruba stejně „demokraticky“, jako první polistopadový kooptovaný parlament. A přitom tato Komise má zdaleka nejvíc pravomocí v celém ústředí EU. Je de facto evropskou vládou, která vydává nařízení a směrnice mající sílu i povahu eurozákona. Ten pak projde jako nůž máslem skrze sešikované bratrstvo v Evropském parlamentu a začne mít platnost ve všech členských zemích Unie. Přičemž, jak je známo, sám Europarlament nemá zákonodárnou iniciativu. Slouží vskutku jen k jakési zdánlivé legitimizaci kdejaké zhůvěřilosti, jež vznikne v hlavách eurokomisařů. Mimochodem je docela příhodný ten název Evropská komise a z toho odvozená funkce eurokomisaře. Silně připomíná někdejší vládu Sovětského svazu, která se až do roku 1946 nazývala Rada lidových komisařů SSSR. Jako by mimoděk evropská komise upomínala na dávné předobrazy a vzory. Skoro osudově pak lze brát fakt, že Evropské unii se rusky říká Jevrosojuz. A jiná názvoslovná pikanterie: při schvalování Lisabonské smlouvy se Velká Británie zásadně postavila proti návrhu, aby byla ustavena funkce evropského ministra zahraničí. Bruselská chytrá horákyně tedy vymyslela pojem náhradní: „Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku“. A pak že v tom Bruselu nemají smysl pro humor.

Mluvíce o demokracii… Lisabonská smlouva nevznikla zdola, z vůle obyvatel členských zemí, nýbrž shora, tedy administrativním příkazem. V některých zemích o ní rozhodovalo všelidové hlasování, jinde parlamenty. Znám je příběh opakovaného referenda v Irsku, když po prvním neúspěchu si evropská vrchnost vynutila referendum druhé, o jehož férovosti si nejspíš můžeme nechat leda zdát. Velmi poučný je též proces ratifikace českým parlamentem. Velice dlouho nás tehdejší předseda ODS a premiér Mirek Topolánek hýčkal ujištěními, že jeho strana nikdy nepřipustí přijetí Lisabonské smlouvy a odevzdání národních kompetenci do unie. Načež velice aktivisticky vystoupil před senátory a poprosil je, aby laskavě pro tu smlouvu zvedli ruce. Kdyby to nebylo tak smutné, mohlo by se říci, že v tom nechyběl kus typického švejkovství. Tak jako tak, od toho dne už nejsme svéprávný stát, nýbrž kolonie. Měli bychom si to připomínat při každém blackoutu, které nás v důsledku absurdní energetické politiky EU bezpochyby čekají.

Nu a závěrem, jako již tradičně, si připomeňme některé dny, které jsou považovány za významné. Od 9.12.2003 je to například Mezinárodní den proti korupci. O dva dny později, 11. 12., máme Mezinárodní den hor, jejž vyhlásila OSN a vznikl z inicitativy organizace pro zemědělství a výživu. Smyslem tohoto dne je údajně podpora trvale udržitelného rozvoje hor a horských oblastí i cenu omezení turistiky. Viktor Dyk, velký průkopník českého turismu, se obrací v hrobě. A do třetice 29.12. Na ten den OSN vyhlásila Mezinárodní den biologické rozmanitosti (roku 1994). Bylo to přesně rok poté, co byla podepsána Úmluva o biodiverzitě. Tento den je jedním z oslavných dnů naší planety a informuje nás prý o rozmanitosti druhů. Nu, myslím, že o rozmanitosti druhů věděli dávno před OSN slavní přírodovědci, třeba Carl Linné. Ale zase neměli tu bumážku o biodiverzitě. Tak aspoň, že už za dva dny na to je Silvestr. Bojím se jen, aby ho OSN, EU nebo jiná věrchuška mezitím neustanovila mezinárodním dnem abstinence.