Dostala se¨mi do ruky mimořádná kniha. Pohádková. Ne že by pro četbu dětských vyprávěnek byl nějaký věkový limit. Ostatně i já při svých žel již šesti křížcích považuji za svou nejoblíbenější knihu Milneho Medvídka Pú. Ale tohle je jiné kafe. Jmenuje se to Politicky korektní pohádky na dobrou noc a autorem je James Finn Garner. Knížka vyšla už před časem, ale mně doposud unikala. Až do dneška. Dnes jsem ji objevil v jakési knižní nabídce s doprovodným propagačním textem: „Jak by vypadaly klasické pohádky, pokud by musely být převyprávěny se vší politickou korektností? Křehké princezny, statní muži, staré a bezbranné babičky i stereotypně zlí vlci. Těm už odzvonilo. Je čas překonat veškeré předsudky. Císař není nahý, vyznává prostě jen alternativní způsob oblékání. Sněhurka se neuchýlila do chaloupky k sedmi trpaslíkům, nýbrž k sedmi vertikálně znevýhodněným mužům. Nejznámější pohádky zbavené všech nešvarů a převyprávěné tak, aby nikoho nemohly ani trochu pohoršit.“ A taky že jo. Třeba tahle:
O Červené karkulce
„Bylo nebylo, na kraji rozlehlého lesa žila se svou maminkou mladá osoba, které říkali Červená karkule. Jednoho dne ji maminka požádala, ať své babičce odnese košík s čerstvým ovocem a minerálkou – ne však proto, že by to byla typicky ženská činnost, to v žádném případě, ale proto, že podobné velkorysé skutky pomáhají navodit pocit sounáležitosti. Krom toho Karkulina babička vůbec nebyla nemocná, naopak se těšila naprostému fyzickému i duševnímu zdraví a coby rozumově vyzrálý dospělý jedinec se o sebe dokázala postarat zcela bez problémů sama. ¨
A tak se Červená karkule vydala s košíčkem v ruce na cestu lesem. Mnozí les pokládali za zlověstné, nebezpečné místo a co živi do něj nevkročili. Karkule však vlivem probouzejících se sexuálních pudů získala patřičnou porci sebevědomí a podobně očividné freudovské představy ji nemohly nikterak zastrašit.
Cestou k babiččině domku Karkuli začal obtěžovat vlk. Vyptával se jí, co to nese v košíčku. Karkule odpověděla: „Pár zdravých pochutin pro moji babičku, která se o sebe ovšem coby rozumově vyzrálý dospělý jedinec přirozeně dokáže postarat sama.“
„Poslouchej, beruško, to ale není vůbec bezpečný, aby se tady taková malá holčička procházela sama,“ zkoušel to vlk.
„Váš sexistický komentář shledávám nanejvýš urážlivým a nebudu na něj reagovat jen z ohledu na váš tradiční status deklasovaného živlu, kterážto traumatizující skutečnost zapříčinila, že jste si vytvořil vlastní, zcela opodstatněný pohled na svět. Nyní mne prosím omluvte, neboť musím pokračovat v cestě,“ setřela Karkule vlka.
Karkule pokračovala po hlavní pěšině. Avšak vlk, jehož status vyvrhele osvobodil od otrockého lpění na západním, lineárním způsobu myšlení, znal k babiččině domku rychlejší cestu. Vtrhl do chalupy a babičku sežral, což bylo pro masožravce jeho druhu zcela opodstatněné jednání. A jelikož byl vlk prost zkostnatělých tradicionalistických názorů na gender, oblékl si babiččinu noční košili a zalezl si do postele.
Karkule vešla do chaloupky a pozdravila: „Babičko, přinesla jsem ti na zub něco malého bez obsahu tuku a soli, abych ti coby moudré a pečující matriarše projevila uznání.“
„Pojď blíž, dítě, ať si tě mohu prohlédnout,“ odvětil vlk z postele slabounkým hláskem.
„Ach, já úplně zapomněla, že jsi opticky znevýhodněná jako netopýr. Babičko, proč máš tak velké oči?“ divila se Karkule.
„To proto, že toho už tolik viděly a odpustily, beruško.“
„Babičko, proč máš tak velký nos? Samozřejmě jen relativně, a rozhodně má něco do sebe.“
„To proto, že toho už tolik načichal a odpustil, beruško.“
„A babičko, proč máš tak velké zuby?“
„Mám se rád se vším všudy!“ vyštěkl vlk a vyskočil z postele. Sevřel Karkuli drápy a chystal se ji pozřít. Karkule vykřikla – ne však proto, že by ji snad vyděsily vlkovy očividné sklony k transvestitismu, ale proto, že tak svévolně narušil její osobní prostor.
Její křik zaslechl kolemjdoucí dřevorubný jedinec (nebo také technik dřevního paliva, kterémužto označení dával dotyčný přednost). Sotva vtrhl do chalupy, uviděl probíhající potyčku a pokusil se zasáhnout. Jakmile však pozvedl svou sekeru, Karkule i vlk se zarazili.
„O co přesně se to tu pokoušíte?“ obořila se na něj Karkule.
Dřevorubný jedinec zamrkal a pokusil se odpovědět, jenže se mu nedostávalo slov.
„Vtrhnete sem jako nějaký primitiv a necháte za sebe myslet svou zbraň!“ vykřikla. „Vy jeden sexisto! Vy mezidruhový šovinisto! Kde berete tu drzost předpokládat, že si ženy a vlci nedokážou vyřešit problémy bez pomoci mužů!“
Babička vyslechla Karkulin rozvášněný projev, vyskočila vlkovi z tlamy, popadla sekeru a uťala s ní dřevorubnému jedinci hlavu. V důsledku této drsné zkušenosti pocítili Červená karkule, babička a vlk souznění. Rozhodli se tedy založit nekonvenční domácnost postavenou na vzájemném respektu a spolupráci a žili spolu v lese šťastně až do smrti.“
Nebo:
O třech prasátkách
„Byla jednou tři prasátka, která spolu žila ve vzájemném respektu a v harmonii s okolním prostředím. Každé z nich si postavilo pěkný domek z materiálů, které se v oblasti přirozeně vyskytovaly. Jedno prasátko si postavilo obydlí ze slámy, druhé z klacíků a třetí si ke stavbě vypálilo v malé peci cihly z mrvy, jílu a plev. Když měla hotovo, byla spokojená s výplody své práce a dále spolu poklidně a autonomně žila.
Jejich idylické soužití však nemělo dlouhého trvání. Jednooho dne se v kraji objevil vlk se sklony k agresivnímu expanzionismu. Když spatřil prasátka, dostal veliký hlad, a to jak ve fyziologickém, tak v ideologickém smyslu. Jakmile ho prasátka zahlédla, utekla se schovat do domku ze slámy. Vlk k němu doběhl, zabušil na dveře a zakřičel: „Prasátka, prasátka, otevřete vrátka!“
Prasátka se hlasitě ohradila: „imperialisticky silácké manýry nás nezastraší, my bráníme svůj domov a kulturu.“
Vlk se však nenechal odradit, nebot‘ byl přesvědčen, že rozšiřování vlčího způsobu života je jeho právem a osudovým poslanim. A tak houkal a foukal, až slaměný domek rozfoukal. Vyděšená prasátka přeběhla do dřevěného domku, ale vlk jim byl v patách. Pozemek, kde stával domek ze slámy, odkoupili jiní vlci a založili na něm banánovou plantáž. Vlk zabušil na dveře domku z klacíků a zakřičel: „Prasátka,prasátka, otevřete vrátka!“
„Táhněte pryč, vy imperialisto, vy masožravý tyrane!“ nedala se opět prasátka….“
Chcete vědět, jak to dopadlo? Tak si obstarejte Politicky korektní pohádky. Nebudete litovat.
—
Novozélandská vláda chce jako první na světě zavést „daň z prdů“. Podle premiérky je to důležitý krok vpřed, čteme v titulku věru osvěžujícího článku na serveru Echo 24. Oč jde? Ve snaze bojovat proti klimatickým změnám chce novozélandská vláda prosadit nezvyklou daň. Tu by platili farmáři za emise ze svých hospodářských zvířat, respektive za tělesné plyny, které vypouštějí. Premiérka Jacinda Ardernová je pyšná na to, že Nový Zéland bude první zemí, která „prdy a říhání“ zdaní.
Na Novém Zélandu žije pětkrát více ovcí a dvakrát více skotu než lidí. Hospodářská zvířata tak tvoří páteř mlékárenského a masného průmyslu ostrovní země. Na druhou stranu ale přispívají zhruba polovinou celkových emisí, zejména metanem, který vzniká při trávení přežvýkavců a používáním syntetických dusíkatých hnojiv v trávě, kterou žerou. Plán premiérky Jacindy Ardernové, jak údajně snížit emise metanu, je zavést daň na farmáře a jejich hospodářská zvířata. V rámci systému by farmáři platili za emise plynů ze svých zvířat jako je metan v prdech a říhnutí krav a produkci oxidu dusíku z moči hospodářských zvířat. „Jedná se o důležitý krok vpřed v přechodu Nového Zélandu k budoucnosti s nízkými emisemi a naplňuje náš slib zpoplatnit zemědělské emise od roku 2025,“ řekla Ardernová.
Podle premérky mají být všechny peníze získané ze zavedení daně v roce 2025 využity zpět v zemědělském sektoru prostřednictvím nových technologií, výzkumu a pomoci farmářům, kteří mají problémy se snížením emisí metanu u svých stád. Na nápadu už se přiživují různé firmy. Společnost Fonterra například vyvinula probiotika, která snižují u dobytku uvolňování metanu ze svých těl. Premiérka také prohlásila, že by krok dal „Novému Zélandu nejlepší možné základy“, aby získal prémiové ceny za maso a mléčné výrobky s neutrální uhlíkovou stopou.
Podle Andrewa Hoggarda, prezidenta organizace Federativní farmáři Nového Zélandu, taková cesta nikam nevede. Zavedení daně by jen přimělo farmáře prodat svoji půdu lesnickým společnostem a zničil by se tím novozélandský maloměstský život. Farmáři se prý pokoušeli dva roky jednat o záměru s vládou. „Naším plánem bylo udržet farmáře v zemědělství. Teď se farmy budou prodávat tak rychle, že ani neuslyšíte štěkat psy na korbě aut, až budou odjíždět,“ řekl Hoggard.
Vládní záměr má jít nyní do připomínkového řízení, zákon by se měl schvalovat v příštím roce a „daně z prdů“ by se mohly platit za tři roky. Farmáři nyní doufají, že do té doby bude nová vláda, která věc zastaví.
To je docela dobrý nápad. Nechat vládu, ať si hraje na svém písečku, a počkat, až ji ve funkcích nahradí někdo rozumnější. Jenomže to má háček: co když ta příští vláda bude ještě horší? Třeba, zůstaneme-li u metanu produkovaného peristalticky, zavede nějaká příští vláda daň z pšouků nejen kravských, ale též lidských. Jakpak to asi bude měřit? Bude mít každý občan povinnost pořídit si prdoměr, který si nasadí do konečníku, aby zaznamenával a do nějaké centrální databáze ihned oznamoval objem vámi vypuštěných emisí? A jak se bude řešit situace, kdy občan s prdoměrem v zadní části těla bude chtít nebo muset sedět, třeba děti ve škole, bankovní úřednice u přepážek nebo dokonce členové vlády při zasedání? Vyvine snad nějaký vědátor skládací či elasticky ohebný prdoměr? Fantasii, nejen v legislativě, se evidentně meze nekladou.
Jenže tady jde o prdy, čili ve srovnání s mnoha podstatnějšími záležitostmi vlastně o prd. Ptejme se ale jinak: Budeme také čekat, až se vláda, která zavléká republiku do zbytečné války, nedokáže zásobovat zemi energií a plynem, a to na prahu zimy, která má být tuhá, nedokáže balancovat ceny pohonných hmot a umí jenom zvyšovat finanční zátěž občanů, odkráčí do… no přece tam, odkud vycházejí prdy?
—
Nu a závěrem jako obvykle něco ze života. Ne že by to předtím ze života nebylo, ale tohle přinesla webová kolportáž, a ta bývá často jasnozřivější než celý Prognostický ústav:
HURÁ DO DŮCHODU
Jedu z práce. Je mi 75 let.
Musím vlakem, protože jsem o řidičák přišel jako zdravotně nezpůsobilý.
Poté, co mi ve vlaku štípne lístek průvodčí s naslouchátkem a silnými
dioptriemi, vystupuji.
Vystupuji velice opatrně.
Mám totiž jen jedno oko.
To pravé mně vypíchl 70letý oční chirurg při odstraňování šedého
zákalu, když se mu třásly ruce, protože měl Parkinsonovu nemoc.
Z lokomotivy vytahují strojvedoucího na invalidním vozíku.
Procházím nádražní halou, kterou hlídá hrbatý policista, který se
pomočil.
Opět to nestihl.
Vycházím ven a jdu na tramvaj.
Řidička žádá cestující, aby jí řekli, kde má zastavit, protože trpí
ztrátou paměti.
Vystupuji a mám hlad.
V restauraci mi číšník oznamuje, že jídlo dostanu, jakmile se podaří
dostat kuchaře z komatu.
Objednávám si pivo, ale číšník kvůli třesu rukou půlku vylije, než
dojde k mému stolu.
Chci zaplatit, ale číšník nerozezná stovku od tisícovky a nemůžeme
přijít na to, kolik má vlastně vrátit peněz.
Jdu domů.
Děti ve věku 48 a 50 let se mě ptají, jestli bych jim nepomohl najít
nějakou práci.
Ne, děti moje, na to jste ještě příliš mladí.
Ještě pracujeme MY.
Večer jdu do Národního divadla na Labutí jezero. Beru si raději
Pampers, abych to vydržel.
Představení je hned v prvním dějství zrušeno, protože 68letá baletka,
představitelka hlavní role, padá a láme si krček kyčelního kloubu.
Vracím se domů. Odložím obě zubní protézy.
Pustím televizi a sleduji
jak vláda hlasuje , aby zvýšila věkovou hranici odchodu do důchodu…
