Zpátky ve Cvokhauzu 9.

Tentokrát to bude na vážno. Kvůli víře chtějí neziskové organizace diskriminovat právníka Kříže, píše server Echo24. O co jde?

Před pár dny proběhlo jednání Senátu ČR, na kterém se řešil výběr senátního kandidáta na zástupce ombudsmana. Jedním z navržených byl také JUDr. Jakub Kříž. „Více než 50 zástupců neziskových organizací podepsalo otevřený dopis senátorům, týkající se nominace pana Kříže, kterým navrhli diskriminovat tohoto významného právníka, vysokoškolského učitele, otce početné rodiny a především slušného člověka tím, že se postavili proti jeho kandidatuře z důvodu jeho katolické víry. Přesto, že základní právo na náboženskou svobodu je zaručeno Ústavou naší republiky a je pod ochranou soudní moci, píše server.

A pokračuje: „Přes 50 lidí, kteří se jistě hlásí k toleranci, se svým podpisem veřejně přihlásili k potlačení základní svobody. Kde jsou ti, kteří se postaví veřejně za svobodu vyznání? Nebo už v České republice panuje takový strach, že se neozve nikdo? Už se bojíme říct tak naprosto samozřejmou věc, že pro dítě je nejlepší úplná rodina, tedy maminka s tatínkem? Že základním lidským právem dítěte je právo na matku a otce a žádné jiné právo dospělého člověka před ním nemá přednost?“

Úvaha jde ovšem ještě dál, do obecnější roviny: „Dnes je takřka povinné nenávidět Rusy a přičítat jim všechna zla socialismu třídního i národního, skoro jako kdyby marxismus nevymyslel Karel Marx, skoro jako kdyby Lenin nebyl vyvezen v průběhu 1. světové války do Ruska, aby zde za německé finanční podpory rozpoutal krvavou revoluci proti vlastnímu národu, skoro jako kdyby nejhrůznější války 20. století nezačaly na západě Evropy. Na konci 19. století bylo povinné nenávidět Němce, za 2. sv. války Židy a dnes tedy Rusy. Za zlo totalitní moci však neodpovídá národ, ale právě tato totalitní moc, lhostejno, zda přichází z Východu nebo ze Západu.“ Toto statečné konstatování by se mělo tesat.

A pojďme dále: „Pro připomenutí těm, kteří nás na jedné straně nutí nenávidět Rusy a na druhé propagují totalitní ideologii Sovětského svazu. Potratový zákon jsme si nechali v roce 1957 vnutit Sovětským svazem, prvním moderním státem, který se odvážil přiznat člověku právo na zabíjení vlastních potomků. Jeho dopady Česká republika a celá Evropa sklízí dodnes v podobně neschopnosti vlastní reprodukce. Ale teprve dnes se dostáváme tak daleko, že skutečnost, že někdo svůj osobní život žije podle jiných pravidel, tedy že ve vlastní rodině dodržuje přikázání Nezabiješ, ho diskriminuje pro výkon státní funkce. „Článek se logicky ptá: Proč tolik vadí člověk pracovitý, poctivý, s vysokou odborností a morálním kreditem, po kterém signatáři dopisu pokrytecky volají? Nebo je to právě pro tyto jeho vlastnosti?

Dočkáme se jednou, že nám bude stát nařizovat, kolik smíme mít dětí? A nemylme se. Za mlčení humanistů celého světa po léta takový zákon platil v Číně, důsledkem jsou statisíce chybějících holčiček. Co se s nimi asi stalo? Jakým hrůzným způsobem skončily? Kde jsou humanisté a zastánci kde jakých obskurních práv, aby na tuto hrůzu 20. století poukázali stejně jako na holokaust nebo genocidu? Jako na Auschwitz neviňátek, jak potratovou politiku nebo rozhodnutí o počtu dětí v Číně, nazývala Eva Sharpová, redaktorka BBC.“

Shodou okolností jsem s „kauzou“ JUDr.Kříže přišel do stylu i já jakožto člen Rady České tiskové kanceláře. Dostali jsme od JUDr. Kříže stížnost na to, jak o něm referovala ČTK. Zaujatě uváděla jeho příslušnost k Opus Dei, jedné z regulérních součástí římskokatolické církve. Jako by to mělo být stigma, které Kříže vyřazuje z možnosti ucházet se o danou funkci. O ostatních kandidátech žádné takové kádrovácké údaje však uvedeny nebyly. Šlo tedy zjevně o záměr poškodit jednoho vůči druhým.

Pointa? Ačkoli jsem kolegy v Radě ČTK informoval podrobně o tom, co je Opus Dei a jaké má postavení v církvi, nepřesvědčil jsem je, aby uznali, že to udavačské sdělení redaktora ČTK v tom článku nemělo co dělat. I to o něčem svědčí.

Takže pro informaci: Opus Dei, plným názvem Praelatura Sanctae Crucis et Operis Dei (česky Boží dílo či zkráceně Dílo, plným názvem Prelatura Svatého kříže a Opus Dei) je osobní prelaturou katolické církve. Jejím posláním je šířit poselství o tom, že všichni lidé, i laici, jsou povoláni ke svatosti, a poskytovat jim k tomu nezbytnou pomoc spočívající ve formaci a duchovním vedení. Opus Dei bylo založeno ve Španělsku roku 1928 sv. Josemariou Escrivá de Balaguer, kterého v roce 2002 svatořečil papež Jan Pavel II. Svou definitivní právní podobu získalo Opus Dei v roce 1982, kdy jej papež Jan Pavel II. ustanovil jako osobní prelaturu. Není tedy řádem ani hnutím, natož nějakou neblahou sektou, ale součástí hierarchické struktury církve. Sídlo prelatury se nachází v Římě a v jejím čele stojí prelát. V současné době Opus Dei působí v 68 zemích světa.

Všichni ti, kdo vyčítají JUDr. Křížovi jeho členství v této organizaci, zřejmě vycházejí nikoli z věcné znalosti, nýbrž pouze z četby akčního románu Dana Browna Šifra Mistra Leonarda, kde je hlavním záporným hrdinou kněz z Opus Dei. Jestliže takto vypadá celá veřejná diskuse o zásadních věcech, kde se jako argument bere literární fikce, pak na tom v tom našem Cvokhauzu jsme asi ještě hůře, než by to na první pohled vypadalo.

—

Na tomtéž serveru, tedy na Echo24, čteme i článek s tímto titulkem: Francouzi museli v dálkovém autobuse poslouchat verše z koránu. Protestovat se báli. „Řidič dálkového autobusu z Aix-en-Provence do Marseille pouštěl po celou dobu jízdy cestujícím hlasitě do reproduktorů verše z koránu. Pouze dva se odvážili protestovat, muslim za volantem je ale nevybíravě odbyl s tím, že pokud se jim to nelíbí, mají vypadnout.

Verše z koránu pustil řidič už před odjezdem z autobusového nádraží v Aix-en-Provence. Dva cestující se odvážili protestovat, z nich byl jeden Alžířan. Marně. „Nerespektujete sekularismus, nemáte na to právo!,“ řekl cestující. Muslimský řidič reagoval s tím, že je to jeho autobus. „Udělám si, co budu chtít. Pokud nejste spokojeni, vypadněte!,“ citují média šoféra podle cestujících. Súru 166 Al Bakara pak pouštěl celou cestu, tedy asi 40 minut, aniž by se cestující už odvážili reagovat. „Připomíná mi to Alžírsko s FIS (Islámská fronta spásy, alžírská islamistická strana, která vedla v 90. letech válku proti vládě – pozn. red). Islamisté to přehrávali v autobusech. Dnes je to v Alžírsku zakázáno! A teď to slyším tady! Je to poprvé. Je to katastrofální! Musíme reagovat,“ řekl Alžířan, jeden ze dvou cestujících, který se odvážil před odjezdem autobusu protestovat.“

Když jsem to četl, musel jsem se štípnout, abych se přesvědčil, že se mi to nezdá. Pak mi vytanula na mysli velmi působivá a prorocká kniha Podvolení francouzského spisovatele Michela Houellebecqa, kterou novinář Petr Fischer označuje za „knihu o konci jedné éry“. A právem. Francie se v knižním příběhu dostává pod nadvládu Muslimského bratrstva a první muslimský prezident, jenž se dostal k moci díky radikálnímu odmítnutí Marine Le Penové, spouští svou reformu země, která začíná ovládnutím školství. „Ekonomie i geopolitika jsou jen pozlátko: ten, kdo ovládá děti, ovládá budoucnost,“ slyší hlavní hrdina, vysokoškolský učitel literatury, od člena tajných služeb, který vidí do střev současné společnosti.

A tak si říkám, zda to už odněkud, jen v jiné tónině, neznáme. Což takový Člověk v tísni a jeho projekt Jeden svět ve školách? Když jsem onehdy v jedné rozhlasové besedě prohlásil, že se domnívám, že by ve školách měli vyučovat učitelé a nikoli samozvaní nevzdělaní aktivisti, dostalo se mi od řady „liberálních“ novinářů dosti nenávistné odezvy. V čem prý je učitel lepší, než aktivista? Inu přinejmenším v tom, že má vzdělání, které ho kvalifikuje k výkonu té profese. Jistě může být špatný učitel a dobrý aktivista, ale aktivista má svůj vlastní píseček, a to zpravidla velice dobře placený. Neziskovkám naslouchají ministři školství i celé vlády posledních let, protože jsou prostě podvolení. Řítíme se ze skály, a ještě tomu nadšeně tleskáme.

—

A do třetice z Echa24. Nohavica zpívá o raketě v Polsku: Byla Rusa? Zeptáme se USA, čteme tu. „Písničkář Jaromír Nohavica se opět po čase pustil do politiky. Na YouTube kanálu redaktorky a bývalé političky Jany Bobošíkové uveřejnil před několika dny píseň, v níž se strefuje do amerického prezidenta Joea Bidena a „potřeby“ západních zemí konzultovat své kroky se Spojenými státy. Glosuje také to, zda raketu, která nedávno dopadla do Polska a zabila dva lidi, vypálili v rámci války Rusové, nebo Ukrajinci. Píseň vyšla několik dní po 17. listopadu, a tedy chvíli po tom, co raketa dopadla na polské území. Krátká píseň se točí okolo toho, o čem vždy podle Nohavici rozhoduje „pan prezident USA“. „Ta raketa byla Ukrajince, nebo Rusa, počkáme, co řekne pan prezident USA,“ zpívá písničkář v asi nejvíce politicky zaměřeném verši a skladbu zakončí rýmem „Proč nám nefunguje horká vládní linka? Pan prezident USA spinká, spinká, spinká“.

Článek zapomíná na několik důležitých souvislostí. Předně: americká agentura Associated Press už před pár dny oznámila, že obvinění Rusů z vypuštění rakety bylo lživé a že raketu vystřelili Ukrajinci. Nevím tedy, proč se dnes všichni horlivci pouštějí do Nohavici, když ten jenom postavil logicky znějící otázku. Za druhé: vypadá to, že zcela ztrácíme smysl pro humor, když nám vadí něžný šťouchanec na veskrze směšného Bidena, který se na veřejnosti chová dezorientovaně, vyzývá ke slovu zesnulou političku, plete si svého potomka s prapotomkem a zcela zjevně na svou funkci přinejmenším z hlediska věku a zdravotního stavu nestačí. Když Jaroslav Hutka přivolával na prezidenta Zemana zubatou, a nebyla v tom vůbec žádná něha či soucit, jen zloba a zášť, mohli se naši médiusové utleskat.

A zatřetí: ta písnička není jen o Bidenovi, ale o celém našem podvolení, tentokrát americkému hegemonovi. Připomeňme si ji:

Jaromír Nohavica – Počkáme co řekne

Na Vánoce bude kapr nebo husa?