Dnešní, jubilejní sté Zprávy ze cvokhauzu budou poněkud atypicky věnované tématům z politiky. Ne z té kabinetní, zákulisní, neviditelné, nýbrž té, která aktivně vstupuje do našich každodenních životů.
Jistý druh politiků, například Ivan Gabal, Daniel Kroupa či Cyril Svoboda, v každém veřejném vystoupení nezapomene zdůraznit, jak moc je dobré, že jsme členy Evropské unie. Naproti tomu výzkumy prováděné pravidelně renomovanými agenturami ukazují, že stále větší díl veřejnosti tento optimismus nesdílí. Unii nyní věří jen zhruba třetina lidí, což vyplývá z průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění Akademie věd. V době vstupu České republiky do EU v květnu 2004 věřily Unii téměř dvě třetiny Čechů, což byla vůbec nejvyšší hodnota od začátku průzkumů CVVM. Přes kolísání dosahovala ještě v dubnu 2015 důvěra v EU 52 procent, ale vzápětí se propadla na 37 procent. Pokud bychom se ptali po důvodech, jistě bychom došli k tomu, že důvěru v Unii podlamuje především nelogické a mnohdy nepochopitelné jednání unijních institucí, zejména v otázkách, které se týkají všech členských zemí, typicky právě kolem toho roku 2015 gradující migrační krize. Ale na stále klesající důvěře v toto uspořádání evropských záležitostí má nepochybně podíl i zcela neproduktivní a často absurdní evropská legislativa, soubory směrnic a nařízení závazných pro všechny členské země. Podívejme se, čím se evropské instituce také zabývaly v nedávných časech a jaká legislativní opatření vypustily do světa:
Komise například přijala nařízení o stanovení paušálních dovozních hodnot pro určení vstupní ceny některých druhů ovoce a zeleniny. Kromě toho, že je název nařízení vyjádřen škrobeným a kostrbatým úředním jazykem, jde de facto o kartelovou ochranu dotované potravinářské produkce, což pokřivuje spontánní tržní chování. Dále Komise přijala nařízení o uložení konečného antidumpingového cla na dovoz některých mechanismů kroužkových pořadačů pocházejících z Čínské lidové republiky. To je v době migračního exodu opravdu zásadní agenda.
Jedna z poměrně nových směrnic Komise má také velmi přitažlivý název: Směrnice, kterou se za účelem přizpůsobení technickému pokroku mění příloha jiné, starší směrnice, pokud jde o výjimku pro olovo, kadmium, šestimocný chrom a polybromované difenylethery obsažené v náhradních dílech získaných ze zdravotnických prostředků nebo elektronových mikroskopů a používaných k jejich opravě či renovaci. Významná je jistě i aktuální směrnice, která upravuje úřední návěsku balení osiva. Podobnou problematikou se patrně zabývá též směrnice o uvádění osiva olejnin a přadných rostlin na trh.
A takových agend je aktuální inventura evropské legislativy plná. Když si představíme tu horu času a peněz vynaložených na tyto zbytné činnosti, a porovnáme ji s tím, co by nadnárodní útvar dělat skutečně měl a nedělá, zejména starost o bezpečí svých obyvatel, pak se nemůžeme divit, že tento útvar čím dál méně lidí vnímá jako potřebný či dokonce prospěšný. Kdysi se říkalo: poručíme větru, dešti. Řekl bych však, že veřejnému mínění opravdu neporučíme.
—
Europarlament zakazuje svobodné fotografování na ulici všech evropských měst. Na zasedání výboru Evropského parlamentu pro právní záležitosti byl přijat upravený návrh zprávy k autorskému právu, který na celoevropské úrovni navrhuje zrušit svobodu panoramatu. Hrozí tak, že turisté, amatérští fotografové, nebo i běžní kolemjdoucí, kteří si vyfotí sochu, mohou být žalováni. Svoboda panoramatu znamená, že vše, co je permanentně vystaveno ve veřejném prostředí, lze vyfotografovat a volně zveřejnit. Na základě tohoto principu, který je garantován v právním řádu České republiky a dalších zemí, funguje celá řada on-line projektů: různá fotoalba, fotobanky, ale třeba i také největší on-line encyklopedie Wikipedie. Možnost fotografovat pouze pro nekomerční účely však fotografování a sdílení fotek prakticky zabíjí.
Zákaz svobody panoramatu navrhl francouzský europoslanec Jean-Marie Cavada a podpořil jej (jak jinak) europoslanec Pavel Svoboda z KDU-ČSL. Závěr legislativního výboru je konečný. Tento krok jasně potvrzuje obavy, že Evropská unie přestala být prostorem svobody a stává se totalitním zařízením orwellovského typu.
Je zajímavé si přečíst, jak na to reaguje ve svých diskusích sama postižená internetová komunita. Namátkou cituji jednotlivé ohlasy:
„Z jedné strany nás nechají sledovat kamerami a zasahuji do našeho soukromí, z druhé strany nám chtějí zakázat fotit a natáčet,“ praví jeden z diskutérů. Druhý dodává: „Pomazánkové máslo, zabíjačka, kouření na koncertech a teď toto… kolikáté že je to století?“ Docela zajímavé a každopádně aktuální vysvětlení nabízí třetí: „Nebude to tím, že lidé ted‘ zejména fotí a natáčí tzv. migranty, a to se lobbistům z řad neziskovek a uplaceným politikům nelíbí?“ Další vyslovuje vážnou obavu: „Před chvílí jsem se podíval kolegyni na pozadí… Tak teď nevím, jestli jsem se dopustil šíření pornografie tím, že to tady píšu, nebo porušování autorského práva (pohled na její křivky) nebo zneuctění a genderového ataku…“ A další se projevuje prakticky, jako ryzí Čech: „Hurá! Vysoudíme na Googlu nějaké peníze za to, že je náš barák na Street View!“ Většinou ohlasů zní refrén, který vyjádřil debatér patrně z Moravy: „Už tam ti strýci dočista zdegenerovali. Potřebovali by se občas zvednout ze svých židlí a jít se projít do lesa.“ A jiný dodává lakonicky: „Asi jim vypnuli klimatizaci“ Tak jako tak, jde o další důkaz toho, že Evropská unie a její struktury jsou čím dál tím víc vzdáleny skutečným evropským občanům a jejich zájmům, vytvářejí virtuální svět nemající s tím faktickým nic společného. Je zřejmě jen otázka nedlouhého času, kdy si evropští občané položí otázku, zda toto chtěli a za toto chtějí platit a konec konců třeba i bojovat. Odpověď nejspíše nebude kladná.
—
A úplně na závěr této truchlivé procházky naším cvokhauzem si neodpustím jednu perličku z mé oblíbené webové kolportáže. Shodou okolností je to od téhož zasílatele, jehož dílko jsem vtělil do závěru předchozího knižního vydání Zpráv ze cvokhauzu (nakl. Bondy 2021). Po následujícím textu už opravdu nemám, co dodat. Snad jenom: Dobrou noc milé děti. Bude hůř!
Co je politika
Přijde za otcem pětiletý synáček a ptá se, co je to politika.
„Jak bych ti to vysvětlil,“ přemýšlí otec.
„Podívej se, to je jako u nás doma. Já jsem kapitalismus. Já vydělávám peníze a nosím je domů. Maminka, to je vláda. Ta mi peníze vezme, něco si nechá a zbytek přerozdělí podle svého uvážení. Naše služebná, to je dělnická třída. Ta pracuje a my ji za to platíme. Dědeček, to jsou odbory. Ten dává pozor, aby dělnická třída nebyla vykořisťovaná. Ty sám jsi lid. Pro tebe to všechno všichni děláme. A tvůj malý roční bratříček, to je naše společná budoucnost. Rozumíš tomu?“
Chlapeček se dlouze zamyslí a pak řekne: „Zatím ještě nevím, nechám si to přes noc projít hlavou.“
V noci se probudí zápachem, protože jeho malý bratříček se pokakal. Zajde tedy do pokoje rodičů. Tam spí jenom maminka a nejde probudit. Chlapec jde tedy do pokoje služky. A tam vidí tatínka, jak si se služebnou právě hezky užívá. Ani jeden si malé postavičky nevšimne. Chlapeček se smutně otočí a za rohem vidí dědečka, jak se zájmem oknem pozoruje tatínka se služebnou. Ani dědeček si ho nevšimne. Chlapeček se rozpláče a jde si lehnout.
Ráno se ho tatínek ptá: „Tak už víš, co je to ta politika?“
A chlapec smutně odpoví: „Už to vím, ale je to trochu jinak, než jsi říkal včera.“
„A jak, prosím tě?“
„No, kapitalismus zneužívá dělnickou třídu. Odbory tomu nečinně přihlížejí, zatímco vláda tvrdě spí. Lid je všemi ignorován a naše společná budoucnost leží ve sračkách.“
