Nesporným adeptem na mediální produkt týdne je nedlouhá zpráva z Novinek 15.9. podepsaná zkratkou jz. Článek nese titulek „Nemají práci, kradou a znásilňují. Ivana Trumpová kritizovala migranty“. Oč jde? Ivana Trumpová, bývalá manželka amerického prezidenta Donalda Trumpa, v rozhovoru pro televizní stanici ITV a pořad Loose Women uvedla, že američtí migranti „nemají práci“, „kradou a znásilňují ženy“. Trumpová ocenila imigrační politiku svého bývalého manžela. Řekla: „Dosáhl toho tolik, zejména v oblasti přistěhovalectví.“ Připomněla skutečnost, že i ona sama je přistěhovalec, z někdejšího Československa. Narodila se tu jakožto Ivana Zelníčková, vystudovala Fakultu tělesné výchovy a sportu, vypracovala se ve vynikající lyžařku. Donalda Trumpa si vzala v roce 1977 a žila s ním patnáct let. Nestala se ale jen bohatým přívěskem na Trumpově impériu. Působila jako modelka, napsala několik knih, realizovala se i v designu. Proto lze dobře chápat její slova: „Jsem přistěhovalec. Ale ti, kteří do USA dorazí, musí přijít do země legálně, musí si najít práci a musí platit daně jako ostatní Američané“. Na adresu současných imigrantů prohlásila, že se „neoblékají jako Američané“, ale také: „Když nemají práci, tak kradou a znásilňují ženy.“
Televizní vystoupení Trumpové vyvolalo očekávatelnou reakci. „Manhattanská kavárna“ spustila řev, označila Trumpovou za ignorantku, rasistku, „odpornou ženskou“, prostě samé milé nálepky, které zná každý (i u nás), kdo si dovolí ceknout proti tomu, že se euroatlantická civilizace pomalu mění v muslimskou kolonii. Divácké reakce dokonce, podle článku v Novinkách, požadovaly vypnutí a neodvysílání toho pořadu, jiným slovem: cenzuru.
Logickou otázkou je, zda doopravdy je už tak veliká část populace promořena oním „průmyslem dobra“, vymýváním mozků, likvidací individuálních názorů, že zkrátka odmítavý postoj ke svobodě slova je skutečně masovým jevem. Nebo zda jde o organizovaný a „pravdoláskovnickými“ médii mohutně zesilovaný a zmnožovaný hlas menší části kavárníků z kateder a feministických spolků. Myslím, že určitý náznak odpovědi dostaneme podle výsledku amerických prezidentských voleb, čili vcelku brzy – budou se konat 3. listopadu. Lze předpokládat, že za Trumpovými zády budou vidět lidé práce, farmáři, americký západ a jih, venkov, potomci těch, kdo Ameriku kdysi vybudovali a „učinili velkou“, abych parafrázoval Trumpův slogan „make America great again“. Zatímco levičáka Bidena budou kolektivně adorovat absolventi různých těch „kulturních antropologií“ a podobných oborů, které jsou produktem intelektuálského postmodernismu konce 60. let. Respektovaní umělci typu Bona nebo Bruce Springsteena se určitě přetrhnou v koncertní podpoře Bidenových pseudohumanistických frází, z nichž nečouhá nic, kromě nesmyslných a zadlužení země působících výdajů na „dobro“. Konečně tak přece začínal i Barack Obama. Slíbil každému všechno, a aby aspoň něco z toho splnil, rozjel několik válečných konfliktů ve Třetím světě, čímž mj. odpoutal veřejnou pozornost od skutečných problémů jejich země. V teoriích mediální manipulace se tomu říká „red herring“, červený sleď. Tedy nápadná efektní (pseudo)událost, která má odlákat publikum od skutečnosti. Jak říká hezky Alf ve slavném dětském filmu, „neptat se, nemyslet“. To je to, oč tu běží.
—–
Další dvě poznámky se s tou úvodní dobře doplňují a jsou určitým pokračováním tématu, jemuž je věnován i tento cyklus Zpráv ze cvokhauzu.
Pod titulkem „Československý Vogue pod palbou kritiky. Na obálce o aktivismu jsou všechny modelky bílé“ přinesl portál Echo 24 pod značkou jik 8. září informaci o tom, že československá verze slavného magazínu Vogue čelí kritice za svoji fotku na obálce posledního zářijového čísla. Tématem je „naděje“ a ekoaktivismus. Hope (česky v překladu naděje) byla celosvětovým zářijovým tématem pro magazín Vogue. Každá lokální edice se tohoto úkolu chopila podle svého. „Československá redakce Vogue vyfotila na obálku šest českých a slovenských modelek podobného vzhledu, které stojí ve značkovém oblečení v lese. Snímek má vyzývat k aktivismu. Žádná z modelek však podle svého vzhledu nepatří k menšině,“ čteme v Echu 24.
Za normálních okolností by šlo o banalitu, která by nestála za zmínku. Volnočasový, módně řečeno life-stylový magazín prostě nafotil nějaké hezké ženy a dal je do souvislosti s ochranou životního prostředí. Je to s prominutím tak slaboduché, až to bučí. Každý jistě pamatujeme nedávné časy, kdy každá TV reklama, třeba na projímadlo či žrádlo pro kočky, musela být provázena záběry na ladné ženské tvary (tedy s výjimkou slavného Vizíra dr. Jaroslava Someše, mimochodem skvělého textaře, jehož touto cestou v plné úctě zdravím). Bylo to hloupoučké, ale nikoho to neuráželo. Dnes však žijeme v jiném světě. Nejde o to, že se někde v lese producíruje squadra modelek, ale o to, že jsou všechny bílé.
Jak píše Echo 24, „prakticky ihned po zveřejnění fotky se pod instagramovým účtem magazínu snesla kritika. ,Proč na fotce nejsou skuteční aktivisté místo modelek, které to jen předstírají? A je aktivismus vyhraněn pouze pro hubené, mladé a bílé ženy? Myslím, že jste mohli mít na fotce i jednu nebílou modelku. Vypadá to opravdu divně´ atd. Otázka stojí tedy tak, jaká „nebílá“ dívka tam měla být. Jeden z těch, kdo se k této věru světoborné události vyjádřili, by tam prý chtěl Vietnamku či Romku. Tady bych se ale ozval i já, ačkoli mne Vogue nezajímá a neshledávám důvod, proč tento postoj měnit. Když ale diverzita, tak pro každého. Mně se třeba velmi líbí míšenky vzniklé spojením genů černošských a bělošských, znám dokonce i pár krásných děvčat majících českého otce a čínskou matku. A proč ponechávat stranou Laponce, Eskymáky, Mongoly (nebo i mongoloidy, diskriminovat se přece nesmí). Velkou krásu najdeme v Jižní Americe – od Chile po Brazílii. A to všechno Vogue opomněl, ale opomněli to i jeho kritikové. Hanba!
Jako obvykle je všechno jednodušší. Blbost slaví triumfy, každý mluví do toho, do čeho mu nic není a hlavně tomu nerozumí, ale má demokratickou příležitost urvat si své dvě vteřiny slávy. Myslím, že rozhodne opět ona proklatá neviditelná ruka trhu. Když si lidi budou chtít Vogue koupit (a že není právě nejlevnější), dají tím světu zprávu, že jej nezajímá, co si o Vogue myslí kavárníci všeho druhu. Je to stejné jako při volbách. Žvanilové žvaní a lidé volí podle svého rozumu.
—–
„Nová pravidla: Nemáte homosexuály, ženy či menšiny? Zapomeňte na Oscara“, tak zní titulek vskutku povedeného článku, který vydal v Novinkách 9.9.2020 Stanislav Dvořák. Podle jeho informací od roku 2024 zavedla americká filmová akademie nová pravidla pro udílení Oscara za nejlepší film roku. Filmy, které nebudou obsahovat dost etnických a sexuálních menšin, nebudou mít šanci.
„Film musí splnit nejméně dva ze čtyř standardů, aby se mohl ucházet o Oscara za nejlepší film. První standard se soustředí na zastoupení na plátně a náměty. Film musí plnit nejméně jedno ze tří kritérií. První kritérium – film musí mít nejméně jednoho herce v hlavní roli nebo významné vedlejší roli, jenž pochází z menšin (Asiaté, Hispánci, Afroameričané, původní Američané – indiáni –, osoby ze středního východu, severní Afriky, Havajci či osoby z pacifických ostrovů). V celém hereckém souboru musí tvořit nejméně 30 % herců v menších rolích ženy, lidé z etnických menšin, LGBTQ+ komunita nebo lidé s kognitivním či fyzickým postižením nebo špatně slyšící a úplně neslyšící.“ Píšou Novinky. A pokračují: „Další kritérium se týká příběhu, který se musí točit kolem žen, etnických menšin, LGBTQ+ komunity nebo lidí s kognitivním či fyzickým postižením nebo špatně slyšících a neslyšících.“
Speciální pozornost se týká celého štábu a vedení. Nejméně dva vedoucí pracovníci v tvůrčí funkci (například režisér, castingový režisér, hlavní kameraman, střihač nebo producent) musí být opět ženy nebo musí pocházet z etnické menšiny, LGBTQ+ komunity nebo musí jít o lidi s kognitivním či fyzickým postižením nebo špatně slyšící a neslyšící. Navíc alespoň jeden z nich musí být z následujících skupin: Asiaté, Hispánci, Afroameričané, původní Američané (indiáni), osoby ze středního východu, severní Afriky, Havajci či osoby z pacifických ostrovů. Celý štáb se navíc musí skládat z 30 % z příslušníků znevýhodněných menšin. Další standard požaduje, aby studio platilo stážisty, kteří pocházejí z následujících skupin: ženy, etnické menšiny, LGBTQ+ komunita, lidé s kognitivním či fyzickým postižením nebo špatně slyšící a neslyšící. Velká studia mají povinnost zavést v podstatném rozsahu trvalé stáže a praxe pro členy znevýhodněných menšin ve většině oborů – produkce, postprodukce, hudba, vizuální efekty, marketing, distribuce, PR. Poslední standard požaduje, aby filmová společnost zaměstnávala několik manažerů z menšin v marketingovém a PR týmu. Samozřejmě ani slovo o tom, že pro kteroukoli z těch odborných profesí by měla být provažována především odborná, nikoli etnická či sexuální kvalifikace.
Kdysi jsem slyšel takovýto žertík: „Víte, jaká je nejsnadněji zaměstnatelná osoba v USA? Pětapadesátiletá, invalidní, negramotná portorikánská lesba“. Tehdy jsme se tomu smáli. Ano – pozitivní diskriminace je americkou specialitou už několik desetiletí. Ale že to proroste do filmového průmyslu, toho odvětví, které právě v Americe nejrychleji a nejúspěšněji (aspoň co do vydělaných peněz) vzniklo a kvetlo ještě řekněme v dobách Matrixu a Indiana Jonese, to by snad nenapadlo tehdy nikoho ani v nejděsivějších snech.
Proč? To je přece jednoduché. Na filmy, které jsou zaplněny minoritami, se možná přijde podívat část těch minorit, spíše ale ani ony ne, protože si to stáhnou z nějakého uploadu zadarmo a za ušetřené peníze si koupí hamburger a colu. Znamená to, že americký film páchá online sebevraždu. Jako by nestačilo, že poslední léta vyrábí v podstatě jen filmy pro nedospělé, různé komiksy od Marvela, počítačově poloanimované, až oči přecházejí, takže se nikdo ani nestačí pozastavit nad hloupostí těch příběhů a nad tím, že jde stále o stopadesátou variantu téhož: hrdina versus Zlo, zachraňuje svět a pochopitelně zvítězí na pozadí siluety New Yorku. OK, každá země má právo na svou, byť nejapnou, ikonografii. Tento trend ale vyhnal z kin dospělé diváky, kteří čekají spíš Rain Mana nebo One Flew Over the Cuckoo´s Nest. Už to byla slušná díra do kapsy filmového průmyslu. Za nových, politicky korektních okolností zřejmě Hollywood půjde jako jeden muž, žena či kdokoli z dalších 67 pohlaví rovnou na pracák.
Člověku by se chtělo říci: dobře jim tak. Jenomže pak si uvědomí, že už asi nikdo nikdy žádného Rain Mana nenatočí. A to i přesto, že Rain Man je autista, a tedy osoba postižená, a mohl by pasovat do nových pravidel. Má ale potíž. Je to film, u něhož se musí myslet a vnímat s otevřeným srdcem. Svého času v Americe takové filmy točit uměli. Zřejmě je to už definitivně minulost.
(Informace obsažené v tomto komentáři jsem publikoval též v Parlamentních listech 19.9.2020)
