Dnešní aktuální přehlídku nesmyslů, vypadávajících z otevřených hlav (říkávalo se: krumpáčem) jisté gendero-akademicko-mediální lobby, nemůžeme započít jinak než zprávou lákavě nazvanou Místo kalhotek a trenek genderově neutrální spodní prádlo (vyšla 21.9. na Novinkách). Dovídáme se zde, že švédská značka Kön představila novou kolekci genderově neutrálního spodního prádla. Společnost prý chce ukázat, že produkty nemusí být kategorizovány pro muže a ženy. Jinými slovy: už žádné kalhotky, slipy nebo trenky. „Návrháři převzali prvky z dámského a pánského spodního prádla, aby vytvořili univerzální tvar, který lehce připomíná slipy. Genderově neutrální prádlo je vyrobeno z rostlinných vláken, která se před smícháním s elastanem zpracovávají v přízi. Poté se materiál vypere, vybělí, vysuší a následně tká. Díky tomu je spodní prádlo poddajné a dobře se přizpůsobuje všem velikostem. Podle článku tento úžasný produkt sází na jednoduchost, a proto nemáme čekat složité vzory a výrazné barvy. Zatím jsou výrobky dostupné jen ve dvou základních a rovněž genderově neutrálních odstínech – bílé a černé. Každý produkt pak zákazníkovi přijde v minimalistické bílé krabičce z papíru, který je šetrný k přírodě“. Tolik zpráva z Novinek.
Tomu tedy říkám pokrok. Z fotek, které najdete u článku (https://www.novinky.cz/zena/styl/clanek/misto-kalhotek-a-trenek-genderove-neutralni-spodni-pradlo-40336735) je patrné, že to poslední, co má nové prádlo zdůrazňovat, je sexus. Sbohem eroticky dráždivé prádélko. Tohle je jakoby určeno pro příslušníky a příslušnice armády KLDR. Strohé, funkcionalistické, jedním slovem zcela asexuální. Aby se náš člověk nerozptyloval při budování liberální demokracie necudnými myšlenkami či tvary.
Myslím, že bychom se u Švédů (jako vždy originálních – to odtud před nedávnem vypadla úžasná myšlenka, že by se děti ve školách měly dějepis učit až od francouzské revoluce, to předtím je prý nepodstatné) měli inspirovat a pokračovat v procesu „black-and-whitezace“ zákazem barevných televizí, videí a filmů, pak by mělo dojít třeba na architekturu – konečně pohleďme na ta ohavná administrativní monstra, co rostou k potěše developerů jak houby po dešti a v dnešní covidové éře home-office v nich není ani noha (třeba se jednou šiknou jako nóbl ubytovny pro všechny ty inženýry z Eritreje, architekty z Iráku, docenty z Afghánistánu a další vzdělance, které do Evropy pozvala fešná Mutti Merkel). Tak ty administrativní krabice jsou všechny ve třech barvách – černé, bílé a 55 odstínech šedi. Černobílost kvete i v našich médiích už dnes. Každý má jasno, kdo je padouch a kdo hrdina. Kde je pravda a láska, a kde lež a nenávist. Vítejte v Krásném novém světě, Winstone Smithi!
—–
Život v naší společnosti ničí LGBT+ lidem zdraví. Unikátní výzkum popíše, jak přesně. Tuto větu jsme si mohli přečíst v titulku článku ve webovém magazínu LUI. A následuje další věru poučné čtení: „To, že lidé s jinou než heterosexuální orientací mají častěji psychické problémy, potvrdily zahraniční výzkumy již v 70. letech minulého století. Pozdější studie prokázaly, že nadměrné pití, užívání drog nebo duševní choroby nejsou způsobeny prostě tím, že je člověk LGBT+. To majoritní společnost tlačí LGBT+ osoby do těchto patologických situací tím, jak se k nim chová. LGBT+ lidé se prý také třikrát častěji potýkají s myšlenkou na sebevraždu.“
Je třeba vědět, že tento soubor zjištění jsme si zaplatili my, daňoví poplatníci. Výzkum nazvaný Menšinový stres ne-heterosexuálních lidí v Česku totiž provádí pod záštitou Národního ústavu duševního zdraví Michal Pitoňák (Queergeography.cz) a Andrea Stašková. Tedy opět: za naše peníze se dozvídáme, že údajně „LGBT+ lidé zakouší vedle stresu z práce a z nezaplacených složenek ještě další typ: menšinový stres. Jedná se o stres, jemuž jsou vystaveni pouze někteří lidé ve společnosti, protože jen jich se týkají dané stresory. U LGBT+ lidí vychází menšinový stres z toho, že žijí v heteronormativní společnosti, která za normální považuje pouze to, co je heterosexuální, a zcela to upřednostňuje před ostatními variantami. Pokud se toho na člověka snese moc, může mu menšinový stres narušit sebevědomí nebo schopnost ovládat emoce. A to už je přímá cesta ke vzniku duševního onemocnění.“
Jedním z ukazatelů menšinového stresu je například to, jak moc jsou ne-heterosexuální lidé spokojení se svým životem. Nakolik se jejich žitá každodennost blíží ideálu? Jak výrazně by svůj život změnili, kdyby mohli? Z odpovědí na tyto otázky vznikl Index životní spokojenosti. „Ještě je brzo dělat závěry, ale už nyní ve výsledcích narážíme na možný trend, kdy nejvyšší vnímanou kvalitu života mají gayové,“ prozradila Andrea Stašková. Lesby jsou na tom podle prvotních výsledků velmi podobně. Naopak u menšinovějších sexuálních identit, jako jsou pansexuální nebo bisexuální nebinární lidé, je tento index značně nižší.
Setkáváme se zde i s termínem Index úzkostnosti. Ten prý je nejmenší o gayů a nejvyšší u pansexuálních osob. Sama čísla ale mohou prý klamat. „Otázka je, jestli do úzkostnosti nepřispívá i faktor genderu, nejen sexuální identity. Protože nižší čísla vykazují gayové a bisexuální muži, zatímco nejvyšší mají pansexuální lidé – a většina z nich jsou ženy. Musíme si tedy ještě položit otázku, jestli ženy a trans ženy nejsou obecně úzkostnější,“ upozorňuje Andrea Stašková.
Také Index depresivity je prý nejnižší u gayů, lesby skončily na druhém místě. Nejvyšší výskyt depresí je opět u pansexuálních lidí, kteří jsou jen těsně za bisexuálními nebinárními.
Tak si říkám, že se nám, heterosexuálům, děje křivda. Nikdo nezkoumá za naše peníze naše úzkosti a deprese, které můžeme mít ze své heterosexuality. Z toho, že nejsme ani pansexuálové, binární či nebinární, že jsme se prostě narodili v mužském či ženském těle, ačkoli bychom chtěli být třeba hmyzem („štěstí, co je štěstí, muška jenom zlatá!“) nebo židlí („kdo židli má, bydlí“). Takže všichni hmyzové a nábytkové, do řady, a vzhůru nikoli na Bělehrad, nýbrž na Národní ústav duševního zdraví. Nebojme se plným hlasem společně zvolat: zde jsme, mouchy a židle, a trváme na tom, aby se někdo zabýval naším duševním zdravím!
—–
V obchodech má být 15 % výrobků od černochů, vyzvala podnikatelka, oznamuje další hedlajn z blázince. Pod titulkem se dovíme, že „protestující, kteří se cítí pobouřeni násilnou smrtí Afroameričana George Floyda, žádají nastolení rasové rovnoprávnosti, která podle nich ve Spojených státech amerických stále chybí. Spolu s tím se objevuje celá řada návrhů, jak toho vlastně dosáhnout. Kromě bourání soch lidí spojených s otrokářstvím nebo utlačováním černochů a přejmenování ulic je možné se setkat s návrhy strukturálními a velmi promyšlenými. Jeden z nich předkládá úspěšná afroamerická podnikatelka Aurora James provozující obchod Brother Vellies s obuví od umělců z celého světa. Rozhodla se vyzvat maloobchody, aby se zavázaly k tomu, že 15 % jejich dodavatelů budou černochy vlastněné podniky. Proč zrovna takové číslo? Jde totiž o podíl Afroameričanů na americké populaci. ,Reprezentujeme 15 % populace a tak potřebujeme mít vyhrazeno 15 % místa ve vašich regálech,´ napsala Aurora James na svůj Instagram, zatímco klasikové volného trhu, od Smithe přes Schumpetera po Hayeka, bezmocně štkají kdesi v zapomenutí.
Podnikatelka vyzvala ty největší americké obchody jmenovitě. Jde především o Walmart, Whole Foods, Target nebo Sephoru. Pokud by se k její výzvě připojily, znamenalo by to pro mnohé černošské podnikatele obrovskou vzpruhu. ,Malé podniky by se mohly stát většími. Sny by se staly realitou. Spustily by se opravdové investice, ze kterých by profitovaly naše komunity´, líčí sugestivně Aurora James“.
Takže oč vlastně jde? No přece o prachy. Vynucený odběr určitého typu zboží specifického nikoli svými estetickými či užitnými kvalitami, ale výlučně barvou pleti těch, kdo vlastní dané firmy, je průhledným pokryteckým trikem, jak donutit veřejnost kupovat věci, které nechce. Co může nastat? Nejprve sankce obchodníkům, kteří rasové hledisko u svých dodavatelů nezohlední, pak sankce zákazníkům, kteří si budou stále tvrdohlavě kupovat „bílou“ obuv či kosmetiku. Přijdou tresty na nezájem. Jak to, mrzký prodejče, že jsi od svých dveří odehnal firmu černého vlastníka? Zdůvodnění, že máš stejného zboží plný magacín, neobstojí. Diskriminuješ. A ty, ignorantský zákazníče, jak to, že nezjišťuješ, jakou barvu má držitel peněženky, do které se sypou tvoje peníze utracené za zboží? Za trest budeš pět let odebírat veškeré potřeby jen od černých. Výjimkou nebudiž ani zmrzlina Sibirka. Však my už ten zatrolený státní podnik Rusmor (Russkoje moroženoje) donutíme, aby se prodal do černých rukou. Pak teprve zavládne mír, láska a černá zmrzka v oplatce.
Jenže dosti švandy. Tomuto nesmyslu udělali masovou kampaň novináři od The New York Times po Vogue a přidávají se i větší firmy, třeba kosmetický velkoprodejce Sephora. To už je vážné.
