Může Šostakovič za Putina? Jak se svět vážné hudby staví k ruskému dědictví. Tak se slovy v titulku ptá server časopisu Forbes. Na Ukrajině je válečný konflikt s Ruskem. Znamená to ale, že mají utichnout veškeré ruské skladby, veškeré symfonie? Vážná hudba řeší vážnou otázku, avšak snaha o její řešení někdy sklouzává do extrémních rozměrů. Navíc pro popisovaný problém je klasická hudba pouze příkladem, který lze zobecnit – do jaké míry je přípustná ostrakizace ruského umění?
Co se týče žijících umělců, tam už se kádrování děje jako na běžícím pásu. Příklade stůjž proslulý ruský dirigent Valerij Gergijev. Angažmá mu vypověděla Mnichovská filharmonie a nasmlouvané koncerty zrušily Carnegie Hall i festival Dvořákova Praha. Přitom pozorovat charismatického Gergijeva při provedení například Šostakovičových symfonií je strhující zážitek. Možná nejde najít na planetě dirigenta, který interpretuje Babí jar takovým způsobem, až u posluchače vyvolává prakticky permanentně husí kůži, píše Forbes.
Šostakovičův předchůdce v řadě velkých ruských skladatelů, Petr Iljič Čajkovskij, je dalším nežijícím klasikem, na kterého dopadlo embargo. Konkrétně waleský Cardiff Philharmonic Orchestra vyškrtl Čajkovského ze svého programu. Prý v Čajkovského skladbě, kterou mělo hudební těleso v Cardiffu na repertoáru, zní i vojenské motivy. Vedení orchestru škrtnutí Čajkovského zdůvodnilo tím, že jeden jeho člen má rodinu na Ukrajině a hrát ruského skladatele by pro něj bylo složité.
Forbes se logicky ptá: Jestliže teď není vhodná doba na Čajkovského, vyřadíme z knihovny Čechova? Přestaneme číst Dostojevského? Mimochodem, univerzita v Miláně skutečně požádala místního spisovatele, aby kurzy o Dostojevském odložil.
Myslím, že spějeme plným krokem k okamžiku, kdy zakážeme mnohé další. Třeba Michaila Vasiljeviče Lomonosova (1711-1765), mezi jehož vědecké úspěchy lze zařadit formulaci obecného zákona zachování hmotnosti a pohybu z roku 1748. V té souvislosti by bylo třeba s okamžitou platností přestat uznávat vědecké tituly a hodnosti udělené na stejnojmenné, tedy Lomonosově univerzitě od počátku její existence. Chabou nálepkou na štítě samotného Lomonosova snad může být jen fakt, že ve 30. letech 18. století studoval mimo jiné také na univerzitě v Kyjevě. To jej však neomlouvá. Byl prostě Rus, a tečka.
Nebo takový Nikolaj Gavrilovič Slavjanov (1854-1897), vynálezce obloukového svařování kovů. Nebo Michail Semjonovič Cvět (1872-1919), vynálezce chromatografie. Či Alexandr Stěpanovič Popov (1852-1906), průkopník bezdrátové telegrafie. Je přirozené, že je nutno zakázat Mendělejevovu /1834-1907) tabulku prvků. Stejně se ji už dnešní děti nedokážou naučit, natož aby pochopily, o čem a k čemu je.
Nemluvě o Ivanu Petroviči Pavlovovi (1849-1936), jenž je znám díky svým pokusům se psy při zkoumání podmíněného reflexu. Mimochodem Pavlov byl také pionýrem v jiné oblasti, totiž boji proti alkoholismu. On se k němu dostal rovněž díky podmíněným reflexům: pacient vidí alkohol a přitom si vzpomene na pilulku, která mu spolu s alkoholem působila zvracení – dodnes myslím užívaný princip antabusu – což vede alkoholika k abstinenci. Ohromující je ale i sám fakt, že po tomto zatvrzelém Rusovi se dodnes jmenuje náměstí a zastávka metra v Praze. To by se mělo pranýřovat. Hodila by se třeba zastávka Grety Thunbergové či prostě Bruselská. Jak vidno, stojí před námi ještě mnoho úkolů.
—
A pak že neexistuje kult osobnosti. Na stránkách Vysoké školy ekonomie a managementu (VŠEM) se můžete dočíst o pravém opaku. Najdete tam totiž studijní předmět s názvem „Lidská práva v životě a díle Václava Havla“. V anotaci čteme: „Cílem praktické aplikace je ukázat studentům skrze životní příběh a dílo Václava Havla důležitost obrany lidských práv a svobod. Studenti se seznámí se základními milníky Havlova života souvisejícími s jeho bojem za lidská práva, a to formou atraktivních dokumentů, archivních materiálů i Havlových textů. Havlův lidskoprávní odkaz v současnosti bude zprostředkován také formou diskusi s pamětníky a odborníky a návštěvou mezinárodní konference k Ceně Václava Havla za lidská práva, na níž budou o aktuálních lidskoprávních tématech diskutovat významné zahraniční osobnosti, zároveň zde studenti získají zkušenost účasti na výjimečné akci.“
A dále: „Praktická aplikace je koncipovaná jako koláž různých setkání s Václavem Havlem a jeho odkazem. Studenti zhlédnou filmový dokument o životě Václava Havla, navštíví představení jeho divadelní hry Protest, budou mít možnost diskutovat s pamětníkem a zúčastní se debaty na současné politicko-společenské téma, aby pochopili přesah myšlenek Václava Havla do současnosti.“ Cílem studia tohoto předmětu totiž je, aby student „získal základní informace o osobnosti Václava Havla se zaměřením na lidská práva – proč Václav Havel zasvětil svůj život boji o lidská práva, jak za ně bojoval za období totality a v období aktivitní politické dráhy. Student se seznámí se zásadními texty Václava Havla na téma lidských práv.“
Nu, moje generace 50+ má na svá studia také lecjaké vzpomínky. Příkladně po celou vysokou školu vnucované předměty z oblasti marxismu-leninismu. Vzpomínám, že mě nejvíce „bavil“ vědecký komunismus. Vytáčeli jsme tehdy soudruha vyučujícího dotěrnými dotazy typu: „Pane docente, jak to tedy je? Je komunismus vědecký, nebo není? Pokud je, pak je to tautologie, a pokud není, pak je to nonsens.“ Pan docent však vtip neocenil, protože neznal slova tautologie a nonsens. A v praktické části předmětu dotyčný soudruh zadal úkol nějak přiblížit vědecký komunismus v konkrétní lidské činnosti. Anžto jsem tehdy pracoval jako hudební publicista, tedy jsem vypsal čtenářskou soutěž o nejlepší ateistickou koledu. Pan docent byl nadšen!
Ale dosti historek z natáčení. Navzdory všemu kravskému, čím nám bylo projít, nepamatuji se, že by nás někdo nutil studovat život takového Klementa Gottwalda nebo jiných komunistických papalášů. Ono by to taky nebylo úplně snadné. Vezměte si třeba Gustáva Husáka. Jak by asi nějaký kantor vysvětloval, že tento soudruh, po válce významný člen Sboru poverenníkov, něco jako slovenské vlády, se zakrátko dostal na doživotí do kriminálu a po propuštění znovu stoupal po spirále komunistické kariéry až do místa nejvyššího. To nebylo vysvětlitelné ani za použití historické dialektiky.
S Havlem jsme ale v docela jiné kaši. Studenti se musí seznamovat s jeho obdivuhodným životem a dílem, jinak nedostanou zápočet. Pokud se pamatuju, podobné nesmysly se jen kvůli zápočtu dělaly i tehdy. To se tedy Havel ocitl v nepříliš důstojné konstelaci. Jen si představte tu studentskou rozmluvu: „Deš dneska na Havla?“ „Proboha, vono je už zase úterý? Nene, du na pivo, tam chytím víc moudra, a ještě se pobavím.“ Nebo: „Už máš napsanou seminárku z Havla?“ „Myslíš tu o pravdě a lásce, nebo tu o lži a nenávisti?“ Atd ad libitum.
Myslím, že by dnešní vymýšleči podobných „předmětů“ udělali pro odkaz Václava Havla mnohem víc, kdyby mlčeli.
—
A dnes na závěr zase jednu z webové kolportáže. Tuhle jsem dostal od přítele glosu autora, jehož neznám a marně jsem se pokusil o něm něco zjistit bližšího. Nicméně ten jeho text je tak skvostný, že vás o něj prostě nemohu připravit. Tak tedy:
Roman Moskowsky – Užitečný idiot
Užitečný idiot není nadávka, je to terminus technicus. V každé společnosti je určitý počet lidí, které lze úspěšně manipulovat tak, aby posloužili nějaké věci, která se zpočátku zdá správná, morální, líbivá a chvályhodná.
Poté, co užitečný idiot poslouží původnímu záměru, je zpravidla odstraněn jako první, neboť nelze riskovat jeho zlost, vztek a pomstu za to, že byl ve své naivitě vmanévrován do pozice a situace, kterou by za normálních okolností nikdy nedopustil a neschválil.
Do nedávné doby byli užiteční idioti spotřební zboží na jedno použití. Jakmile posloužili, byli zpravidla zlikvidováni, a to většinou tak, že je semlelo přesně to, co tak s hlasitým hýkaním přivedli k životu.
Dnešní doba, pravděpodobně v souladu s trvale udržitelným rozvojem, užitečné idioty recykluje. Patrně se zjistilo, že užitečný idiot má paměť akvarijní rybičky, takže mu je možno předkládat jedno téma za druhým.
Jeho omezená paměť dovoluje zapomenout na svou předchozí idiocii a ihned a bez váhání se vrhnout do idiocie další.
Objevila se rovněž nová sorta idiota s kumulativními schopnostmi, který neopouští předchozí idiocii, naopak na původní idiocii vrství další idiocie a krásně je mezi sebou snoubí díky své kognitivní disonanci.
Není možné užitečného idiota zastavit, je totiž zároveň idiot typu Kruger-Dunning, což je známý psychologický fenomén popisující někoho, kdo je hloupý, ale myslí si, že je inteligentní. Zároveň mu jeho hloupost zabraňuje svoji hloupost vidět, a proto považuje ostatní, nikoli sebe, za naprosto hloupé.
A tak jakékoli diskuse s užitečnými idioty okamžitě působí rakovinu mozku komukoli, kdo se je pokusí vyvést je z jejich omylu racionálními
argumenty, empirickými zkušenostmi a ověřenými fakty. Užitečný idiot má totiž tunelové vidění a selektivně si vyhledává jen ty informace, které mu zpětně potvrzují jeho retardovanou pravdu.
Dříve stačilo počkat, až užitečný idiot padne za oběť jeho svaté věci, ale současný vynález recyklace idiota bohužel nepřináší Pyrrhovo vítězství pohledu na jeho čelní náraz do zdi.
Jediné, co vám zbývá, je jen fascinovaně pozorovat řetězení, eskalaci a gradaci píčovin, kterým je schopen zcela propadnout natolik, že dnem i nocí poučuje, mentoruje, soudí, odsuzuje, proklíná, vyhrožuje, káže, zakazuje, propaguje, velebí, vytrubuje, mudruje, rozkazuje a doporučuje.
Vím, že je to slabá útěcha, ale v těchto nelehkých časech je třeba hledat jakékoli rozptýlení, a i když se jedná o poněkud pokleslou, ba perverzní zábavu, přiznávám se bez mučení, že se poslední dobou jedná o jedno z mých největších neřestných potěšení.
